Jít prostě dál! Nadechla jsem se a zaměřila svoji pozornost na východ z této budovy. Měla jsem už jen chvilinku na to, abych utekla. Mé srdce tepalo jako o závod a já se bála, že to mé srdce nepřežije. Doslova...

,, Vy!'' Rozparovači si povšimli mého zvláštního chování. Podle dopadu těžkých kovových nohou se za mnou rozběhli. Byly dva a já věděla, že nemám šanci na útěk, avšak i přesto jsem to zkusila a rozběhla se, jak nejrychleji jsem jen mohla. Blížila jsem se k východu stejně tak, jako se oni blížily ke mě, avšak jejich kroky byly delší a tak se každičkým okamžikem přibližovali. Jak jsem předpovídala...

Napadl mě však jeden šílený nápad, který nemusel fungovat...

,, Inteli!'' zařvala jsem z plných plic, ale nepřestávala utíkat. Věděla jsem, že má lepší smysli než já, takže by tuto krátkou, naléhavou zprávu jen tak nepřeslechl. Jenže on nebral moc ohledy na ostatní. Nikdy jsem si nebyla jistá, zda by mě nechal zemřít v takových situacích, kdy i on je v ohrožení života. Tento moment byl ale průlomový.

BUM

Intel proletěl sklem jako vražedná rána a dopadl lehce na zem. Hned jakmile dopadl se začal rozhlížet po okolí. Tím si spočítal možnosti útěku a přepočítal tuto vážnou situaci. Znala jsem ho už moc dobře na to, abych nevěděla co dělá každičký večer, co jsme spolu.

Rozběhl se naproti mě. Na sobě měl ten svůj dlouhý kožený kabát. Během toho, kdy se ke mě přibližoval, vytáhl ze svého kabátu dvě zbraně a začal střílet po Rozparovačích za mnou. Ti však nepadli, jelikož brnění, které měli bylo proti takovým zbraním imunní.

Zbývalo jen pár vteřin do výbuchu a já jsem se už ocitla v náruči Intela. ,, BĚŽ!'' Zařval však na mě a já už automaticky poslechla. Oběhla jsem ho a mířila ven z budovy. Proskleným oknem jsem vyskočila ven a běžela dál a dál. Cítila jsem Intela za svými zády. Jeho zrychlený dech mě mrazil na zátylku.

Náhle obrovská rána, která zničila tak obrovskou budovu, nás odhodila několik metrů daleko. Tvrdě jsem dopadla, ale zranění, která jsem měla nebyla tak vážná. Pomalu jsem se vydrala na nohy a pohlédla na budovu, která se právě srovnávala se zemí. Prach a kouř nás během chvilky měl zasáhnout a jelikož jsme byly blízko, měli jsme se udusit, tedy aspoň já, ale Intel mě přitáhl prudce k sobě a zakryl mě svým pláštěm tak, aby mě dým a prach až tak neublížil na zdraví. Připadala jsem si jako pod pláštěm Drákuly.