,, Ehm...dobrý den, mohla bych vás o něco poprosit?'' Nevěděla jsem jak začít. Tato věta mi přišla nejvhodnější. Nikdy jsem nic nezařizovala, takže jsem se necítila ve své kůži. Vždycky to za mě vyřídila babička.

Starší žena ve formálním oblečení se odtrhla od techniky budoucnosti. Vypadalo to podobně jako počítač s monitorem, avšak modernější, dražší a výkonnější! Pohlédla mi hluboko do očí a svým velice přísným pohledem mi odpověděla:

,, Jistě...'' Měřila si mě přes ty své brýle jako kdyby byla nějaký skener. Přišlo mi to strašidelné, avšak jsem to odehnala z hlavy, jelikož se mi vybavila na mysl mise, kterou musím splnit a také polibek, jež jsem stále cítila na svých rtech.

,, Ehm...'' Pevně jsem si přitiskla kabelku, kterou mi Intel dal ještě předtím, než jsme vkročili do této obrovské budovy. Právě v ní se nacházel výbušniny. ,, Ráda bych si vybrala peníze...'' Začala jsem se přehrabovat ve své kabelce, kde se nacházela dokonce i karta, kterou jsem potřebovala na vyřešení tohoto zapeklitého úkolu. Měla jsem si vybrat peníze z karty. Hotovost...

Žena si vzala kartu a na svém počítači začala zadávat jednotlivé údaje. ,, Kolik toho chcete vybrat?'' Optala se.

Na chvilku jsem se zapřemýšlela a rozhlédla se po prázdné místnosti a své oči spočinula na velkých hodinách, které ukazovaly, že zbývá minuta do další fáze našeho plánu. ,, Chci vybrat všechno,'' řekla jsem nakonec a žena mi během mžiku začala zvláštní druh peněz předhazovat na stůl.

,, Zde...můžete si to přepočítat.''

,, Ne, dekuji. Budu vám věřit, ale mohu se zeptat ještě na jednu věc?Kde tady máte toalety?'' Žena se tvářila trochu překvapeně, ale odpověděla mi zcela stručně a vážně. Přikývla jsem ji na poděkování a hned se vydala směrem, kudy mi ukazovala.

Dveře byly dřevěné a dobře rozpoznatelné, jelikož svítily na dálku díky světlé barvě dřeva. Okamžitě jsem vešla dovnitř a do jednotlivých kabinek začala rozmisťovat opatrně velice silné výbušniny. Bála jsem se s nimi pracovat, jelikož jsem byla na nervy z toho, že udělám jediný špatný pohyb a začne odpočet. Podle instrukcí Intela jsem však všechno nastavila a odpočet začal teprve tehdy, kdy jsem se drala z toalet. Měla jsem tři minuty na to opustit budovu. Avšak jako vždy se něco musí pokazit.

,, Promiňte?!'' Prudce jsem se zastavila a své oči přesměrovala na velice povědomé osoby. Měly na sobě takové kovové, vojenské oblečení zlaté barvy a jejich obličej byl tak vážný, že jsem se bála cokoliv udělat. Rozparovači.

Pomalu se ke mě začali přibližovat. V rukou dřímali ten zvláštní přístroj, jež zjišťoval kdo je nadčlověk a kdo ne. Já sice nepatřila k této skupině, ale patřila jsem do jiného světa a to ten přístroj vycítil.

Pokusila jsem se k jinému řešení...