Náhlý chlad a dunění hromů mě probudil. Bolest, jež jsem pociťovala, byla utlumená. Pomalu jsem začala otevírat svá slepená očka a dost mě překvapilo, co vidím. Jsem naživu! Svět kolem mě byl plný energie, že nebylo možné, abych byla mrtvá.

Byla jsem schovaná pod nějakým ohromným stromem, který mě svými velkými listy chránil před deštěm a kmen zase před udeřením blesku.

Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Zrak jsem měla ještě mírně rozostřený, ale i přesto jsem dokázala rozeznat, že tady nejsem sama. Kousek ode mě se rýsovala postava, jež mi byla dobře známá. Ten dlouhý kožený kabát, jež měl na sobě prozradil všechno. Intel...

Pokusila jsem se zaostřit a konečně po několika sekundách jsem ho viděla v plné kráse. Jen tam tak klidně postával a nejspíš čekal, až se proberu. V jeho rukou jsem zahlédla jednu ze zbraní, kterou jsme ukradli z vesnice, ale to nebylo všechno. Jeho ruce byly celé neskutečně rudé. Jako kdyby si je vymáchal v červené barvě, avšak toto nebyla barva, nýbrž krev.

Svůj zrak jsem rázem spočinula na své tělo, které bylo polito stejnou barvou. Má rána po střelné zbrani byla téměř zahojená, což znamenalo, že mě operoval holýma rukama...

BUM

Hrom mě vyděsil natolik, že jsem lehce vypískla a můj společník si toho samozřejmě povšiml. Spočinul na mě svůj zrak, jež jasně říkal otázka, zda jsem v pořádku. Pouze jsem přikývla a pokusila se postavit na své dvě nestabilní nohy. Kupodivu jsem je podcenila. Byly silnější než moje vlastní přesvědčení, že mě neudrží.

Vrávoravě jsem dopajdala ke svému společníkovi, který ze mě stále nespouštěl oči. Připadal jsem si jako batole, jež se poprvé postavilo na nohy a snaží se dostat ke svému tatínkovi, který stojí opodál.

Jeden poslední krok mě dělil od jeho dotyku, avšak ten už jsem nezvládla. Podlomila jsem mi jedna noha. Bývala bych to stačila vyrovnat sama, ale Intel mě svými silnými pažemi uchytili rychleji, než jsem stačila získat rovnováhu.

V momentě, kdy se mě dotkl, jsem ucítila něco, co jsem nikdy předtím nepocítila. Jakési zajiskření které bylo tak rychlé jako prudké mávnutí ruky. Nejspíš jsem to postřehla jenom já, jelikož nedával najevo žádný cit, náznak, že pocítil to samé.

Trochu zklamaně jsem se od něho odtáhla a zaujala pevnou pozici tak, aby se už pád neopakoval. Intel znovu pevně sevřel svojí zbraň a zahleděl se do dálky, kde právě udeřil blesk do jednoho z mnoha stromů. ,, Jsi připravená vyrazit?'' optal se takovým tónem, jako kdyby věděl odpověď.

Váhala jsem, jelikož pochod v takovém stavu počasí mi přišel jako bláznovství, avšak on patřil mezi skupinku psychicky narušených. Však on byl psychopat a sociopat dohromady. ,, Jo, myslím...'' odpověděla jsem stejným tónem jako on, nebo jsem si to spíše myslela.

,, Dobře, vyrážíme...'' Vyrazil vpřed. Skousla jsem si ret a smířila se s tím, že lepší už to nebude. Vyrazila jsem přímo do oka bouře, kde kapky deště byly jako trny.