Vyzdobit si pokoj a útulně se zabydlet mi nedělal sebemenší problém. Celý den jsem pomáhala babičce a nastávající den bylo všechno hotové. 

Když jsem kráčela tichou chodbou našeho nového domu, prohlížela jsem si fotografie, jež byly rozvěšeny po stěnách. Přepadl mě smutek, když jsem viděla fotografie rodičů. Byly tam tak šťastní a svýma krásnýma očima se na mě dívaly s jiskrou v oku. 

Setřela jsem si slzu a postoupila dál, kde se na fotografii rýsovala postava dědečka, který zemřel nedávno. Bohužel ho přemohla rakovina. Ta zákeřná nemoc, jež se dokáže nepozorovatelně připlížit k tak úžasnému člověku a pak ho bodnout do zad. 

Povzdechla jsem si a poté zamířila dál, kde se vyčnívaly dveře do zahrady. Vyšla jsem na čerstvý vzduch. Zavřela jsem na chvilku oči, abych si to mohla vychutnat. Cítila jsem všelijaké vůně a když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si proč. 

Už jsem nebyla na své zahrádce, ale na zahrádce divů. V mé mysli! Všude kvetly pestrobarevné květiny, které voněli všemi barvami. Cítila jsem vanilku, čokoládu, jahodu, pistácii a dokonce i vůni čerstvé posečené trávy. Motýlci, kteří se kolem mě vznášeli na mě mrkali svými očky a zdravily mě.

,, Ahoj Lucy! Moc rádi tě zase vidíme...'' volali na mě.

Veliký překrásný strom zářil energií. Vlastně všechno tady nabíralo barev, které v realitě neexistují. Na nebesích zářila duha. 

,, Lucy?'' Prudce jsem se otočila a všechno to krásné zmizelo. Stála jsem zase pevně na nohou na této sice krásné, ale ochablé a nezářivé zahrádce a dívala se do očí babičky. ,, Už zase jsi byla mimo, že?'' zeptala se mě.

,, Ano babičko, ale...vždycky když jsem na tom místě, cítím se potom lépe.'' odpověděla jsem ji a smutně pohlédla na své boty.

,, Já vím zlatíčko...'' Pocítila jsem její objetí, které mě hřálo u srdíčka. Věděla jsem, že by pro mě udělala cokoliv, ale jak dlouho? Za chvilku zůstanu sama celému světu. Co si bez ní počnu? Přeci jen už je to babička, která bude jednou slabá a samozřejmě, že se o ni postarám! Je jako moje druhá maminka. ,, Ale víš, že to není dobré pro tvojí psychickou stránku. Tady v hlavě...víš?'' pohlédla mi do očí, usmála se a potom pohladila po mých dlouhých hnědých vlasech.

,, Vím...nechceš abych ti pomohla uvařit?'' zeptala jsem se jí.

,, Opravdu? To by si byla moc ráda, zlatíčko.'' 

Doufám, že se vám další kapitolka líbila :) Za chvíli se dostaneme k tomu podstatnému a nejdůležitějšímu v celém našem příběhu. Snad se těšíte :))