Na naléhání Lily jsme se všichni od března začali učit. Ona se teda učila aktivně už od ledna, ale nikdo nesvolil dřív, než v březnu. Dokonce i Remus, který uznal, že se Lily přepíná.

Toho názoru jsme byli všichni, ale tak, jak jsme my neposlouchali Lily, tak ona v tomhle neposlouchala nás. Každý den téměř celé odpoledne trávila v knihovně a večery pak s Jamesem ve společence.

Viděla jsem, že ho to mrzí, ale všichni jsme ho uklidňovali tím, že je to jen do června a pak už to bude v pohodě. To sice znamenalo pár měsíců, ale věděla jsem, že je ochotný to vydržet. Vydržel šest let, vydrží i pár měsíců.

Na začátku května, kdy už téměř končily přihlášky na vysněnou budoucí práci, jsme si všichni poslali přihlášky na Ministerstvo.

James, Lily a Sirius si je podali na Ústředí bystrozorů, stejně jako Alice s Frankem. První jsem chtěla taky, ale nakonec jsem si to přece jen rozmyslela. Rozhodně se chci plně zapojit do boje proti Voldemortovi a přidat se do Fénixova řádu. To bude aktivní práce sama o sobě, takže jsem se rozhodla podat žádost na Odbor kouzelnických nehod a katastrof, Útvar pro nápravu nevydařených kouzel.

Remus si podal žádost na Odbor zneužívání mudlovských výtvorů, Peter na Úřad pro přenášedla a Annie na Odbor záhad, jak o tom vždycky snila.

Doufala jsem, že to Remusovi vyjde, hlavně kvůli jeho prokletí. Rozhodně by tím na tomhle oddělení nijak kolegům neublížil a tři dny v měsíci není tolik, aby nemohl chybět. Navíc, některé úplňky jsou přes víkendy, takže by někdy ani nechyběl.

Do zkoušek v tu chvíli zbýval jen měsíc. Teprve teď mi došlo, že už bude opravdu konec. Jak dny míjely, začínala jsem mít stále větší strach z toho, že to nedám.

Na tohle oddělení sice nebyly potřeba ty nejlepší výsledky, ale chtěla jsem je mít výborné, kdybych se náhodou rozhodla změnit povolání.

Lily trávila učením dny i noci a čas od času si musela dát energii doplňující lektvar, aby neusnula při lektvarech. Rozhodně by ji Křiklan nepochválil, kdyby jí do lektvaru spadla hlava místo nějaké přísady.

A pak to přišlo. Květen se přehoupl v červen a začaly dva týdny zkoušek. První byl písemný a druhý praktický. Abychom neměli v jeden den víc než tři zkoušky, rozdělili nám to na celý týden.

V pondělí jsem podstoupila zkoušku z lektvarů a starodávných run. Další den potom přeměňování a obranu, ve středu jsem měla jen jednu zkoušku a to z astronomie, což bylo překvapující, ale jak jsem zjistila, tak to tak měl každý. Nejspíš pro nás chtěli jeden více odpočinkový den.

Ve čtvrtek jsem psala test z kouzelných formulí a bylinkářství, v pátek potom už jenom zkoušku z dějin.

Pocitově jsem cítila, že jsem to všechno napsala dobře. Nebo jsem v to hodně doufala.

U zkoušek praktických to bylo těžší. Zkoušející stál před vámi a vaše počínání sledoval. Z většiny výrazu jste nemohli posoudit, jak jste si vedli. Někdy to vypadalo, že jsem dokonce úplně nemožná, alespoň podle jejich výrazu.

Byla středa a já s ostatními čekala na zkoušku z obrany. Sirius byl teď uvnitř Velké síně a podstupoval zkoušku. Díky tišícím kouzlům nešlo nic slyšet, což mě znervózňovalo ještě víc. Byla jsem hned po něm a netrpělivě vyčkávala, kdy mě zavolají dovnitř.

Jako by mé prosby byly vyslyšeny, dveře se otevřely a ven vyšel Sirius. Měl pocuchanější vlasy, trochu pomačkanou košili a zrychleně dýchal, ale usmíval se. Než jsem se stačila na něco zeptat, zavolali mě.

Stihl mě ještě vyprovodit povzbuzujícím pohledem, než se za mnou zavřely dveře.

Překvapeně jsem si prohlédla Velkou síň. Rozhodně to tam nevypadalo tak, na co jsem byla zvyklá. Kolejní stoly byly úplně pryč, stejně jako i několik stolků, u kterých seděli ještě včera zkoušející. Byl tu jen jeden dlouhý stůl, u kterého seděli všichni. Ten byl u zdi.

„Protože se jedná o jednu z nejdůležitějších zkoušek, budou váš výkon hodnotit všichni," promluvila žena kolem třicítky a stoupla si. „Na základě jejich záznamu pak bude sestavena známka. A bude to souboj. Použijte kouzla, která uznáte za vhodná pro použití. Nebojte se do nich dát veškerou sílu. Zakázány jsou ovšem nepromíjitelné kletby, to je ale automatické. Všechno jasné?"

Souhlasně jsem přikývla a vytáhla si hůlku. I ona si vytáhla hůlku a postavila se doprostřed místnosti. Popošla jsem několik kroků a vyčkávala. Nechtěla jsem zaútočit první. Ale možná bych měla.

Neverbálně jsem proti ní poslala kouzlo. Vykryla ho štítem a sama na mě jedno vyslala. Abych se nezdržovala krytím, kterým bych se mohla zpomalit, vyhnula jsem se mu a vyslala na ni další kouzlo.

A takhle to pokračovalo několik minut. Vzájemně jsme si vykrývaly kouzla a metaly po sobě kletby a kouzla. Když pak vyhlásila konec, zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se i často vyhýbat a ne jen stát na místě o velikosti dva krát dva metry.

I ona zrychleně dýchala a bylo vidět, že jí to ubralo trochu sil. Rozhodně jich ale měla víc, než já.

„Teď několik kouzel, která byste jako sedmačka měla umět a zvládat, ale nebyly použity v souboji," pronesla a přešla k bedně, které jsem si do teď nevšimla. Vlastně byly celkem dvě.

Tu jednu otevřela. Trochu zděšeně jsem hleděla na klauna, který vylezl z bedny a postavil se naproti mně. Nesnáším klauny.

Pak se začal měnit. Poznala jsem tu postavu dřív, než dokončil kompletní transformaci. Byla jsem to já. Měla jsem na sobě černý slušivý hábit, který už podle vzhledu vypadal draze. V pravé ruce jsem držela hůlku a na levém předloktí jsem měla vypálené Znamení zla.

Náhle mé druhé já zvedlo pohled. Málem jsem vyjekla. Tak strašidelný úsměv jsem ještě neviděla. Oči jsem měla o mnoho tmavší než normálně, zatímco kůži mnohem bledší. Rozhodně následek černé magie.

Stála jsem jako přikovaná. Stálo přede mnou já, kterým nikdy nechci být. Ta osoba, která stála přede mnou, je monstrum, které vraždí pro pobavení a zábavu. Poslušně plní rozkazy Voldemorta a neštítí se ničeho.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechala jsem se unést strachem a zapomněla, že je to jen zkouška. Pozvedla jsem hůlku.

„Riddiculus!" vyhrkla jsem a pevně se soustředila na to, aby to zafungovalo. Postava náhle vybuchla a změnila se v konfety, které začaly padat k zemi.

Z oka mi vytekla jedna slza. Rychle jsem ji setřela hřbetem ruky a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Nejspíš ale všiml a to všichni. V duchu jsem si vynadala.

Žena kouzlem uklidila konfety do bedny a zavřela ji. Přešla k té druhé a taky ji otevřela. Náhlý poryv chladu mi vyrazil dech.

Zevnitř vyletěl mozkomor a ochladil veškerý prostor Velké síně. Nikdy jsem mozkomora neviděla na vlastní oči, jenom ve filmu. Tam to nevypadalo tak hrozně.

Cítila jsem se ještě hůř, než před tím. Depresivní myšlenky se mi začaly honit hlavou a nekončily. Zavřela jsem oči a hledala šťastnou myšlenku. Musím to dát. Nesmím vyhořet na mozkomorovi. Dala jsem bubáka, dám i mozkomora.

V těch špatných myšlenkách, které se skládaly z doby, kdy mi umřeli rodiče, opustili mě sourozenci a Lucius, umřela Wendy a jak jsem se pohádala se Siriusem, rozhodně nebylo lehké najít ty dobré. Jako by je někdo všechny vymazal a zbyly jen ty špatné.

Cítila jsem, jak se mi do očí zase derou slzy. Ne! Mysli.

Konečně se mi podařilo vyhrabat jednu šťastnou vzpomínku. A byla hodně šťastná. Byla to vzpomínka na první společnou noc se Siriusem. Jako opravdu společnou.

Asi zvláštní, ale cítila jsem, jak se mi po těle rozlilo teplo. Otevřela jsem oči a pozvedla hůlkou.

„Expecto patronum!" vykřikla jsem a z mé hůlky vytryskla modrá záře. Ta se po pár vteřinách zformulovala do velkého psa. Připomínal mi Siriuse v jeho psí podobě. A nebylo se čemu divit, že jsem měla právě psa.

Patroni některých párů jsou taky páry. James s Lily mají jelena a laň. V knize taky bylo, že Remus má vlka a Nymfadora pak taky měla vlka. Ron měl Jack Russela, který honí vydry. Tu zase měla Hermiona.

Usmála jsem se a sledovala, jak pes, vlastně nejspíš fenka, zahání mozkomora zpět do bedny. Když tam byl celý, žena bednu zavřela.

„To je vše, můžete jít," řekla a nedala nijak najevo, jestli jsem si vedla dobře.

„Na shledanou," houkla jsem ze slušnosti a spěšně odešla z místnosti. Když jsem pak byla konečně na chodbě, úlevně jsem si vydechla.

„Páni, vypadáš vyřízeně," popíchl mě James, který stál stále na tom stejném místě. Vlastně tam stáli všichni.

„Až vyjdeš z Velké síně, potom si můžeme o něčem povídat," odsekla jsem a schovala se Siriusovi do náruče. Před očima se mi objevilo mé strašidelné já. Vždycky jsem si myslela, že můj bubák bude někdo mně blízký a bude umírat, ale očividně ne. Víc jsem se bála sebe samé a toho, že bych mohla přejít na druhou stranu.

„Co nás teda čeká?" zeptala se Lily.

„Tys jim to neřekl?" zvedla jsem překvapeně pohled k Siriusovi.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, ale bude lepší, aby byli překvapení, stejně jako my."

„Souhlasím," přitakala jsem a sledovala jejich nesouhlasné pohledy.

„Ale proč?" zaúpěla Annie.

„Protože my taky nevěděli, co nás čeká," pokrčila jsem rameny.

Všichni si povzdechli, ale dál se neptali. Nejspíš jim došlo, že jim nic neřekneme.

„Půjdu na chvíli ven," řekla jsem a snažila se, aby to neznělo tak hrozně, jak jsem se cítila. Odpojila jsem se od Siriuse a nejrychlejší cestou se dostala ven. Došla jsem k oblíbenému stromu a posadila se pod něj. Zhluboka jsem se nadechla a teprve teď nechala slzy volně téct.

Nikdy jsem takový strach nepociťovala, jako když jsem viděla sebe samu. A potom ten mozkomor. Všechny ty časy, kdy jsem se cítila naprosto hrozně, se mi vrátily. A najednou. Ne po částech, jak to doopravdy bylo.

Jako by do mě udeřil blesk.

Schovala jsem si obličej do dlaní. Třásla jsem se vzlyky a nemohla to zastavit. Štvalo mě, že nejsem tak silná, jak bych chtěla.

Náhle jsem na rameni ucítila dotek. Zvedla jsem uslzený pohled. Sirius na nic nečekal, sedl si ke mně a schoulil si mě do náručí.

„Bubák nebo mozkomor?" zeptal se.

„Oboje," vydechla jsem. „Myslela jsem si, že můj bubák jsou mí blízcí, kterým nemůžu pomoct, a oni umřou, ale bylo to něco horšího."

„Horšího?"

„Byla jsem to já," přikývla jsem. „Přidala jsem se na druhou stranu. Zabíjela jsem pro pobavení a zábavu. Utrpení ostatních mi dělalo dobře."

„Byl to jenom bubák," snažil se mě uchlácholit. „Taková ty nejsi a nikdy nebudeš."

Nic jsem na to neřekla. Říct, že to není jisté, by bylo hloupé. Rozhodně by to na mě hodilo stín podezření o loajalitě.

Seděli jsme tam několik minut, než jsem se úplně uklidnila a přestala brečet. Utřela jsem si z tváří zbytky slz a zhluboka se nadechla.

„Cos tam vlastně viděl ty?" zeptala jsem se zájmem. „Když jsi odcházel, usmíval ses."

„Můj bubák jsou dvě osoby," povzdechl si. „Ty, mrtvá, a já, který tě zabil. Jsem jako každý z Blacků a na ruce mám Znamení zla."

Nepřekvapovalo mě, že to bylo právě tohle. Nesnášel svou rodinu a vidina toho, že by byl jako oni, ho děsila i bez bubáka, stejně jako moje smrt.

„A usmíval jsem se díky šťastné vzpomínce na zahnání mozkomora," dodal. Taky jsem se nad tou svojí usmála.

„A smím vědět, jaká to byla?"

„Vzpomínáš si, jak jsme se poprvé líbali?"

„Jak jsme byli oba dva opilí?" vyprskla jsem smíchy. Sirius souhlasně přikývl a taky se krátce zasmál.

„Co ty?"

„První společná noc," odpověděla jsem a cítila, jak mi rudou tváře.

„To je tvoje nejšťastnější vzpomínka?" nadzvedl pobaveně obočí Sirius.

„No a co," houkla jsem hraně uraženě. Než jsem se nadála, povalil mě na zem a začal lechtat.

Začala jsem se smát a do očí mi zase vhrkly slzy, tentokrát ze smíchu. Svíjela jsem se na zemi a snažila se ho zastavit, ale nešlo to. Jako by měl deset rukou.

„Přestaň, prosím," vykoktala jsem a snažila se popadnout dech a nepočůrat se.

„Když budeš přísahat, že už nebudeš uražená."

„Fajn, přísahám," vyjekla jsem souhlasně. Sirius mě přestal lechtat a já se konečně mohla zhluboka nadechnout.

Zvedla jsem se do sedu a upravila si vlasy, které se mi rozházely. Stoupla jsem si a upravila si košili a sukni, protože jsem oboje měla nakřivo.

„Měli bychom jít, ať vidíme, jak se s tím poprali ostatní," navrhla jsem. Sirius souhlasně přikývl, taky si stoupl a trochu se popravil. Ještě mi dal pusu na čelo a potom jsme vyrazili.