Nesnášela jsem, když se něco začalo dařit a někdo se musel snažit to zničit.

Od doby, co jsem začala se Siriusem chodit, uběhl skoro měsíc. Viditelně jsem měla mnohem lepší nálady a více se smála. Ne že bych se před tím smála málo, ale prostě jsem byla šťastná a šlo to vidět.

Co mi však nahánělo trochu strach, přestože bych to řekla jen před Poberty a holkami, byly ty úchvatné anonymní výhružné dopisy. Věděla jsem, že má Sirius mnoho obdivovatelek, ale aby jich tolik bylo žárlivých a nenávistných, to mi nešlo do hlavy.

Téměř denně mi došel alespoň jeden dopis či vzkaz, ve kterém mi žárlivé holky vyhrožovaly všemožnými způsoby. Jedna dokonce do toho zatáhla mé rodiče, takže jsem se usnesla, že to bude někdo alespoň o tři roky níž, neboť šesté a sedmé ročníky o smrti mých rodičů věděly.

I před ostatními jsem se snažila dělat, že mě to nijak netrápí, opak byl ale pravdou. Bála jsem se, čeho by opravdu mohly některé být schopné. Rozhodně dvě třetiny z nich měly velice kreativní způsoby, jak mě donutit odejít od Siriuse.

Vlastně jsem ani nechápala, co by jim to přineslo. I kdybychom se rozešli, nejspíš by si ani s jednou z nich nic nezačal, nebo by je v tom horším případě využil, jako to dělával. Jenže jim to zřejmě nedocházelo.

Druhou prosincovou snídani jsem opravdu doufala, že nedostanu žádný další dopis. Modlila jsem se, aby nepřiletěla žádná sova. Už mě to opravdu začínalo unavovat.

Někdy v půlce snídaně přede mnou ovšem přistála obálka s mým jménem. S povzdechem jsem ji otevřela a vytáhla kousek pergamenu ven.

Nejspíš jsi pitomá, jinak si neumím představit, proč jsi ještě se Siriusem. Je můj a vždycky bude, tak se od něj drž dál!

Ještě jednou tě s ním uvidím a budeš si přát, abys chcípla společně s rodiči!

A taková malá ukázka, čeho jsem schopná. Pergamen jsem namočila do jedu, který ti momentálně pomalu proniká do oběhu.

Vyděšeně jsem vykulila oči. Opravdu by byla jedna z nich schopná mě otrávit, aby dosáhla svého?

Zamítla jsem to. Kdyby se na ni přišlo, vyrazili by ji ze školy pro pokus o vraždu. To by snad nikdo neriskoval. Zmuchlala jsem proto dopis do kuličky a strčila si ho do kapsy.

„Další?"

Otočila jsem se a podívala se na Siriuse. Jak se zdálo, samotného ho to znepokojovalo. První se tomu smál, ale když to ani po měsíci nepřestalo, začínal si dělat starosti.

„Nemusíš se bát," usmála jsem se. „Nikdo by neriskoval, že by ho vyhodili ze školy za ublížení na zdraví."

„Asi máš pravdu," přitakal a dal mi pusu na čelo. To jsem milovala. Vždycky mě to zahřálo u srdce víc, než normální pusa.

V klidu jsme dosnídali a vydali se na kolej. Dnešní plán byl jasný - jít se dívat na famfrpál mezi Zmijozelem a Havraspárem a zbytek dne prosedět u krbu ve společence. Nemohla jsem se dočkat.

V pokoji jsem se zabalila do všemožného oblečení, dala si Nebelvírskou šálu kolem krku, kolejní rukavice na ruce a čepici se znakem lva na hlavu.

Nikdy jsem čepice moc nenosila, ale dneska venku byla opravdu zima a všechno, co mi mohlo zajistit teplo, bylo lepší než nic.

Než jsem se však navlékla, vyndala jsem z kapsy dopis a položila ho na noční stolek. Nemělo smysl nechávat si ho v kapse.

S kluky jsme se pak sešly zase ve společence a společně vyrazili na famfrpálové hřiště.

--------------------------

Famfrpál mě bavil, když jsme však nehráli my, tak to tak záživné nebylo. Přesto jsem v duchu fandila Havraspáru a jásala pokaždé, když dali gól.

Lavička byla pod zahřívacím kouzlem, takže nikomu nebyla zima. Seděli jsme tam skoro hodinu a já se divila, že se hráčům chce létat v takové zimě na koštěti. Prostě noční můra.

Cítila jsem, jak mi na tvář něco dopadlo. Ihned se to však rozpustilo a mně došlo, co to je. Sněhová vločka.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že začíná pomalu sněžit. Pitomě jsem se usmála. Milovala jsem první sníh a ráda jsem chodila po venku, když sněžilo. Cítila jsem se jako v jiném světě.

Každopádně jsem ještě míň záviděla hráčům. Začínalo sněžit každou minutou víc a to zhoršovalo viditelnost.

„Nechtěl bych teď být na koštěti," utrousil James vedle mě s úsměvem.

„To asi nikdo," přitakala jsem suše a trochu zamrkala, abych zaostřila na hráče, ale moc to nešlo. Někdy mě překvapovalo, jak počasí dokáže rychle měnit podobu. Z pár vloček se stala sněhová vánice. Alespoň nefoukal vítr, ale i tak to bylo nepříjemné.

Děkovala jsem Merlinovi, že jsem si čepici opravdu vzala. Měla bych mokré vlasy, o co jsem skutečně nestála.

Bílou protrhávaly zelené a modré šmouhy, které se míhaly na hřišti a marně se snažily chytit Camrál, vyhnout se Potlouku nebo chytit Zlatonku.

Madame Hoochová rozhodně nebude mít lehké rozpoznat fauly, kterých se Zmijozel velice rád dopouští.

„Počasí se opravdu velice zhoršilo a bude zázrak, jestli někdo nepřijde k úrazu nebo chytí Zlatonku!" rozlehl se hlas komentátora okolím a já si povzdechla. Dokud se nechytí Zlatonka, hra pokračuje. Povolené jsou pouze přestávky, ale ty taky netrvají věčně.

Schoulila jsem se Siriusovi do náruče a snažila se rozpoznat alespoň něco, ale bylo to marné. Bílá převládala.

Náhle však někdo vykřikl a já zbystřila. Nic jsem neviděla, ale díky ostatním, kteří byli jako lavina chrlící informace, se ke mně doneslo, že byl strefen jeden havraspárský střelec, nejspíš Potloukem, a zřítil se k zemi.

Nikdo si však nebyl jistý příčinou. Přes sníh nešlo vidět, takže se klidně mohl s někým srazit, schytat ránu od Potlouku, nebo ho někdo ze Zmijozelu jednoduše shodil z koštěte. Nic nebylo vyloučené.

Hra byla na chvíli pozastavena, dokud ošetřovatelka s několika lidmi neodnesla střelce na nosítkách pryč.

Madame Hoochová pak znovu zahájila hru a jelo se dál.

Čím déle jsem tam seděla, tím víc mě to nudilo. Kdyby bylo alespoň vidět, ale ani to už nebylo možné. Nikdo ani nedal gól, takže nebylo pro co jásat.

A co víc, začínalo mi být nějak špatně. Hodila jsem to za hlavu s tím, že na mě nejspíš jen něco leze nebo jsem něco špatného snědla.

-------------------------

Po další hodině, kterou jsem napůl proseděla a napůl proležela na Siriusovi, konečně zápas skončil. Zmijozelu se podařilo chytit Zlatonku a vyhrát tak o sto dvacet bodů, neboť Havraspár během té hodiny dal další dva góly.

Zmijozelští se rozjásali, byli ale jediní. Nikdo z další koleje ani netleskl nebo nevyjádřil svou radost z jejich výhry.

Rozmrzele jsem zabručela a vstala. Seděla jsem tu bezmála dvě hodiny, aby nakonec zmijozelští vyhráli a každou chvíli mi bylo hůř a hůř.

Společně jsme se všichni vydali dolů z tribun. Sešla jsem schody a málem spadla, když se mi zatočil svět. Na chvíli jsem se zastavila, abych nabrala zpět koncentraci, a poté pokračovala ruku v ruce se Siriusem za ostatními studenty k hradu.

„Tak dlouho venku a v podstatě pro nic za nic," zamumlala nespokojeně Lily a já přikývla. Měla jsem to stejně.

„Kdyby nesněžilo, bylo by to lepší," povzdechl si James. „Určitě by Havraspár vyhrál."

„No nevím," zamyslela jsem se. „Zmijozel hrál i před sněžením dobře. Nejspíš tvrdě trénovali."

„Na nás však nemají," namítl ihned. „Ne pod mým vedením."

Zasmála jsem se, stejně jako ostatní. Někdy si to prostě nemohl odpustit a musel ukázat své ego. Nebylo to však tak často, a tak se to dalo snést.

S úsměvem jsem se rozhlédla a následně se zarazila. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Kus od nás stáli mí rodiče. Živí, z masa a kostí, a dívali se naším směrem.

„Mami? Tati?" zašeptala jsem a do očí se mi vlily slzy. Od jejich smrti uběhly dva roky a já je přesto teď vidím.

„Niko, jsi v pohodě?" Zatřásla jsem hlavou a podívala se na Siriuse a zase zpět. Rodiče už tam nebyli.

„Já-" zasekla jsem se. Cítila jsem, jak mi hoří celé tělo. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Tepaly mi spánky, jako by chtěly protrhnout kůži na mé hlavě.

Sirius se natáhl a položil mi ruku na čelo. Ihned ji však stáhl.

„Úplně hoříš," vyhrkl a já vytřeštila oči. Horečka, nevolnost, závratě, halucinace. Že mi to nedošlo dřív.

„Ten dopis," vydechla jsem. V tu chvíli se mi před očima zatmělo a nohy vypověděly službu. Dopad na zem jsem už necítila.