Styděla jsem se, tak neskutečně jsem se styděla. Na té oslavě, která nebyla jenom kvůli famfrpálu, ale hlavně kvůli mým a Siriusovým narozeninám, jsem se opila. A hodně.

Nikdy před tím jsem neměla takové výpadky z nějaké oslavy jako teď. Vždy jsem to zvládala tak, že jsem se opila, ale vše jsem si pamatovala. Teď však ne. Místy mám naprosté černo, jako bych prostě spala.

Jedno si ale pamatuju do detailů. Líbala jsem se se Siriusem.

Nejhorší však je, že je v pití zběhlejší než já, takže je velká pravděpodobnost, že si to pamatuje. A to by byl průšvih. Proto jsem se mu rozhodla vyhýbat. Záměrně jsem se držela víc holek než Pobertů, sedala si co nejdál od něj při jídle a ve společence jsem se zdržovala, jen pokud to bylo nezbytné. Holky to věděly a rozhodně to neschvalovaly, ale bylo to mé rozhodnutí.

Všechno se mi to dařilo víc jak týden a každým dnem jsem byla nervóznější, že na něj někde narazím sama, protože jsem věděla, že jakmile bych něco měla říct, nedokázala bych to. Buď bych zbaběle utekla, nebo se rozbrečela zoufalstvím.

Ten den začal jako každý. Ráno jsem se znechucením vstala, provedla ranní hygienu, nachystala se a šla na snídani. Sedla jsem si co nejdál od Siriuse, aby neměl možnost se mnou začít mluvit, a v klidu posnídala. Měla jsem dokonce i pocit, jako by si naše líbání nepamatoval a netoužil se mnou o něčem naléhavě mluvit.

I vyučování jsem přežila a podařilo se mi vyhýbat Siriusovi, jak jen to šlo. Dnes se konal famfrpálový trénink, což znamenalo jediné - jistota, že Siriuse celé odpoledne nepotkám.

Chodil s Jamesem pokaždé, protože i jeho famfrpál zajímal a sem tam si s nimi i zahrál, když někdo na tréninku chyběl.

Abych si pročistila hlavu a zkusila si všechno ujasnit a zkusit se uklidnit, šla jsem se projít po chodbách hradu. Přinášelo mi to podivnou útěchu a klid.

Všichni ostatní taky něco měli, takže jsem měla odpoledne sama pro sebe.

Protáhla jsem se společenkou a potom obrazem na chodbu. Vládlo tam ticho a za celou dobu, co jsem po nich šla, jsem nepotkala ani jednoho člověka.

A to bylo dobře. Poslední dobu jsem chtěla být jenom sama. Měla jsem o čem přemýšlet a na to byla podle mého nejlepší samota. Stejně jsem se se svými obavami a myšlenkami nemohla nikomu svěřit, leda tak Brumbálovi, ale o to jsem zájem neměla. A McGonagallová by to nejspíš řediteli řekla, takže taky nepřipadala v úvahu.

Zahnula jsem za roh a s překvapením zjistila, že se nacházím v chodbě, kde je umývárna Ufňukané Uršuly. Nedaleko od ní se nacházela zeď, na které byl v druhém Harryho ročníku krvavý nápis varující mudlovské děti. Nebo teda vlastně teprve bude.

Až teď jsem si uvědomila, že celou tu dobu pod hradem žije bazilišek, právě teď, aniž by o něm někdo věděl. Spí v soše Salazara Zmijozela a čeká na svou další chvíli. Naposledy to byla právě Uršula, která se stala jeho obětí.

Aniž bych nad tím přemýšlela, šla jsem do umývárny. Uršulu jsem nikde neviděla, nejspíš létala někde v potrubí.

Přešla jsem k umyvadlům. Byly hodně dlouho nepoužívané a šlo to vidět. Přes nános špíny jsem se v zrcadle skoro neviděla, umyvadlo bylo zanesené, stejně jako kohoutek.

Prohmatala jsem několik z nich, než jsem konečně narazila na to, co jsem hledala - malého vystouplého hada na boku.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu tu je vchod do Tajemné komnaty. Přemýšlela jsem, jestli ji zkusit otevřít. Pokud to dokázal Ron, mohla bych to taky dokázat. Filmy jsem viděla tolikrát, že bych ten zvuk mohla zkusit napodobit.

Než jsem se však stihla pořádně rozhodnout, zavrzaly dveře. Rychle jsem uskočila za rožek, aby mě dotyčný neviděl.

Slyšela jsem kroky, které se zastavily několik metrů ode mě.

„Niko?" Ten hlas jsem okamžitě poznala. Sevřel se mi žaludek a dech se zadrhl. „Vím, že tu jsi. Mám plánek."

Chvíli jsem váhala, než jsem si povzdechla a vyšla ze svého úkrytu. Sirius stál kousek od umyvadel a v ruce opravdu držel Pobertův plánek.

„Děje se něco?" zeptala jsem se a snažila se uklidnit tlukot mého srdce ze strachu.

„Od té oslavy se mi vyhýbáš," řekl a udělal krok ke mně. „A asi vím proč."

„Nevyhýbám se ti," zalhala jsem, ale moc přesvědčeně to neznělo.

„Sedáš si na druhou stranu při jídlech, z každé hodiny vystřelíš rychlostí Zlatonky, vůbec se s námi, kromě holek, nebavíš," namítl.

„Já-" zadrhla jsem se. Na to už nebylo co říct.

„Je to kvůli tomu, co se stalo na té oslavě?" vyhrkl. Takže si to pamatoval. Tváře mi ihned při té vzpomínce zčervenaly. „Niko, já-"

„Nic neříkej," přerušila jsem ho a zamrkala, abych zahnala slzy. „Vím, co chceš říct. Že to byla chyba, nemělo se to stát, ale stalo a to v opilosti, a měli bychom na to oba zapomenout."

Teď to byl on, kdo na mě vyjeveně zíral. Nejspíše mu došla slova, což se moc často nestávalo.

„Ne," zavrtěl po dlouhé době hlavou. Zamračila jsem se.

„Co?"

Nechápala jsem, jestli myslel, že to říct nechtěl, nebo že se to stát nemělo.

„Tohle jsem říct nechtěl a nemyslím si, že to byla chyba, která se neměla stát," vysvětlil tiše, že jsem chvíli pochybovala, jestli jsem dobře slyšela. Jeho výraz mi však potvrdil, že jsem slyšela dobře. „Nevěděl jsem, jak ti to říct, a nemohl jsem se k tomu odhodlat. Až na té oslavě, po několika panácích, jsem to prostě udělal, aniž bych o tom přemýšlel."

„Siriusi," hlesla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že mi něco takového říká.

„Vím, že jsem se tehdy zachoval jako prvotřídní kretén a ani se za to neomluvil. Opravdu mě to moc mrzí a chtěl jsem se omluvit, ale když jsi pak byla s Malfoyem, byl jsem naštvaný," řekl Sirius a sklopil pohled k zemi. „Nedivil bych se, kdybys na mě byla naštvaná ještě teď a poslala mě do patřičných míst, což bych si samozřejmě zasloužil, ale opravdu doufám, že to neuděláš, protože-"

Během jeho mluvení jsem udělala několik váhavých kroků k němu. Nejspíš si to ani neuvědomil, když měl stále sklopený pohled. Teď jsem stála jen asi metr od něj a překvapeně si ho měřila pohledem.

Pomalu se do toho začínal zamotávat a koktat. Rozhodla jsem se ho netrápit. Byla jsem si jistá, že mi nelže. Takový parchant není ani on. S holkami si sice zahrával, ale nikdy se nechoval takhle.

Zrušila jsem tu vzdálenost mezi námi, stoupla si na špičky a políbila ho. Nebylo to nijak těžké, protože měl sklopenou hlavu. Byl ještě o několik centimetrů vyšší než James a Lucius a já s mými sto šedesáti pěti centimetry jsem jim dosahovala nanejvýš po bradu.

Cítila jsem, jak v tu chvíli ztuhl. Následně se však uvolnil a ruce omotal kolem mého pash. V mém břiše se do všech stran rozletěli motýlci. Dříve jsem ten pocit nesnášela, protože jsem se začala chovat jako idiot pokaždé, když se to stalo a zrudla jako rajče.

Teď to byl však ten nejkrásnější pocit a vřele jsem ho uvítala. Do polibku jsem se usmála a odtáhla se. Sirius mě stále držel kolem pasu a já vzhlédla, abych se setkala s jeho pohledem.

„Už dávno jsem ti odpustila," řekla jsem tiše. „Minulost nezměníme, ale můžeme tvořit budoucnost."

Na jeho tváři se objevil oslňující úsměv, který jsem na něm viděla jen zřídka. Byl to jeden z jeho vzácných úsměvů, který ukazoval, že je v tu chvíli opravdu šťastný.

„Tak co teď?" zeptala jsem se zvědavě.

„Já myslím, že bychom neměli své city dále skrývat," navrhl vážně. „Měli bychom jít a všem ukázat, že naše neshody jsou dávno pryč a že jsme k sobě našli cestu."

„Dobře," přikývla jsem, ještě jednou ho políbila a poté ruku v ruce vyrazila se Siriusem ven z umýváren.

Musela jsem si zajít ještě pro bundu, abych venku neumrzla, protože jsme šli na famfrpálové hřiště, kde podle Pobertova plánku byli nakonec i Remus s Annie. Nejspíš se přestali učit a šli zabít zbytek času, který zbýval do večeře.

Jakmile jsme vešli na tribuny za ostatními a oni viděli naše ruce, nebyli jen překvapení, ale mimo jiné hned začali jásat. S úsměvem jsme došli až k nim a přijali gratulace.

Dokonce i celý famfrpálový tým přestal trénovat a sletěl k nám, kde James sesedl z koštěte, aby mě objal a pak se otočil na Siriuse.

„Jestli jí ještě jednou ublížíš, tak přísahám Merlinovi, Tichošlápku, že tě předhodím tvé sestřenici Bellatrix," pohrozil mu a na Siriusově tváři se na chvíli objevil výraz nefalšovaného zděšení. Poté se však James usmál a poplácal ho po zádech. Sirius mu sice úsměv opětoval, ale připadal mi trochu škrobený. Jako kdyby si nebyl jistý, zda je své výhružky James opravdu schopný.

„Neměl bys trénovat tým?" zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí. James obrátil oči v sloup a naposledy se na nás nadšeně usmál, než se vrátil k týmu.

Posadili jsme se vedle ostatních, kteří se pořád šťastně zubili, a začali sledovat trénink.

------------------------

Největší poprask se stal na večeři. Dokonce jsme podle některých překonali vlnu překvapení, když spolu začali chodit James s Lily.

Už na chodbách, kde jsme neustále někoho potkávali, si lidé začali šuškat a někteří i zrychlili krok, aby se k přátelům dostali dřív a mohli jim to povědět.

Když jsme pak došli do Velké síně, všechny pohledy se upřely na nás. Zarazila jsem se mezi dveřmi. Studenti si špitali tak, že jsem měla dojem, že jsem v úlu.

Malá pozornost mi nevadila, ale celá Velká síň už byla obří pozornost a já jí momentálně byla středem.

„Neboj," zašeptal mi do ucha Sirius a ochranitelsky mi stiskl ruku, „za chvíli je to přejde."

Váhavě jsem přikývla a nechala se odvést k našemu stolu. Během cesty jsem pohledem zabloudila ke zmijozelským. Naja se na mě usmívala a já jí to krátce oplatila, zatímco Lucius se tvářil naštvaně. V jeho pohledu však bylo něco víc - strach. Nebylo těžké uhodnout, z čeho to je. Muselo mu dojít, že když jsem ho odmítla ještě před chozením se Siriusem, tak teď svůj názor nezměním vůbec.

Posadila jsem se vedle Lily a snažila se nevnímat to šuškání, zatímco jsem se pouštěla do lahodné večeře.