Nemohla jsem dostat ten rozhovor s Luciusem z hlavy. Nikomu jsem o tom neřekla a rozhodla se to tak nechat. Na jednu stranu jsem si říkala, že kdybych se k nim přidala, třeba bych mohla nějak zabránit smrti Lily a Jamese, pokud bych Voldemorta přesvědčila, že to není dobrý nápad.

Na druhou jsem si však byla jistá, že bych nemohla nikoho zabít. I kdyby byl ten člověk vinný, tak bych ho nemohla připravit o život, natož zabít někoho nevinného.

Pokaždé jsem se snažila ty myšlenky zapudit a zaměstnala jsem se něčím jiným. Bohužel, procházky jsem omezila kvůli zimě, která nastala, a tak jsem měla o jednu z aktivit méně.

Pokud jsem šla ven, tak jenom na hodiny bylinkářství, do Prasinek nebo na famfrpál, což bylo právě dnes.

Nebelvír hrál svůj první zápas s Mrzimorem a já se nemohla dočkat na hru. S Poberty a holkami jsem zamířila hned po snídani na školní pozemky, abychom si zabrali ta nejlepší místa. James se od nás odpojil ještě během snídaně, vlastně ani nevím, jestli snídal, aby ještě s týmem probral taktiku.

Naštěstí bylo nebe čisté, takže byla viditelnost výborná a nehrozilo, že by začalo pršet či sněžit. Jen chlad nám připomínal, že se pomalu ale jistě blíží zima.

Usadili jsme se doprostřed jedné z tribun, odkud jsme měli nádherný výhled na celé hřiště. Kouzlem jsme si místa zahřáli, aby nás lavičky nestudily.

Brzy se na hřiště dostavili i další studenti a tribuny se pomalu začaly zaplňovat. Nakonec došli i profesoři, takže jsme byli všichni.

Sledovala jsem, jak na hříště vešla madame Hoochová s bednou a koštětem. Znamenalo to jediné - zápas konečně za chvíli začne.

Komentátor, kterým byl nějaký šesťák z Havraspáru, prohodil několik málo slov k dnešnímu utkání a poté začal vyjmenovávat jména hráčů Mrzimoru. Začali jsme tleskat, mrzimorští i jásat a obdivně pískat. Hráči s košťaty a dresy vešli na hřiště a postavili se k sobě.

Poté přišla řada na Nebelvír. Začali jsme hlasitě jásat, že jména nešla skoro slyšet. James šel jako první, neboť byl kapitán, mával na všechny strany a usmíval se. Stále někdy nedokázal odhodit své ego. Za ním šli ostatní. Neznala jsem celý tým jménem ani osobně, ale s několika z nich jsem občas prohodila pár slov.

Letos James přibral do týmu dvojčata ze třeťáku na post odrážečů. Ihned mi to připomnělo dvojčata Weaselyova. Na tomhle postu byli nepřekonatelní a říkalo se, že na odřážeče jsou nejlepší právě dvojčata. Podle Jamesovým slov byli velice sehraní, takže na té teorii něco bude.

James si s mrzimorským kapitánem podal ruku a na povel všichni vyletěli do vzduchu. Madame Hoochová ještě chvíli počkala, než konečně zahájila hru vyhozením Camrálu.

Míče se ihned ujal nějaký mrzimorský střelec a snažil se vyhýbat těm našim, náhle se těsně u něj ale objevil Potlouk a jak se snažil mu vyhnout, upustil Camrál.

Musela jsem uznat, že tohle byla perfektně mířená rána. A to byl teprve začátek zápasu.

Camrálu se ujala naše střelkyně, Jessica Thompsonová, a mířila k brankovišti. Uletěla sotva pár metrů, když nahrála Adrianovi, dalšímu střelci, a vyhnula se Potlouku, který na ni poslal jeden z mrzimorských odrážečů.

Adrien se přiblížil více k brankovišti, i on byl však nucen předat Camrál dalšímu střelci, který dostal příležitost střílet.

Napřáhl se a hodil. Camrál proletěl těsně kolem brankářovy ruky přímo skrz obruč.

Hlasitě jsem zajásala, když jsme jako první dali gól. Ke mně se přidali i ostatní nebelvírští a i havrspárští.

Rozhlédla jsem se a hledala, kde je James. Po pár chvílích jsem ho našla, vznášel se s koštětem u profesorské tribuny a rozhlíží se kolem sebe ve snaze zahlédnout Zlatonku.

-----------------

Zápas trval už minimálně hodinu, Nebelvír vedl o celých třicet bodů, ale ani jednou nikdo nezahlédl Zlatonku.

Přestože mě famfrpál fascinoval, začínalo mě to trochu nudit. Pořádnou dobu se nic nedělo, pokud se nepočítaly góly.

„A James Potter nejspíše zahlédl Zlatonku, dámy a pánové!" ozval se hlas komentátora a já zbystřila. Snažila jsem se najít Jamese, ale letěl tak rychle, že jsem ho zase rychle ztratila ze zorného pole.

Hned v závěsu za ním letěl i mrzimorský chytač a snažil se ho dohnat, ale buď měl horší koště anebo prostě jen nebyl tak dobrý, jako James.

Všimla jsem si, jak Potlouk vyslaný jedním z mrzimorských odrážečů míří přímo na Jamese. Vytřeštila jsem oči a připravovala se na nejhorší, když se však těsně před střetem dostal k Potlouku náš odrážeč a pohotově ho poslal na druhou stranu.

Hlasitě jsem si oddechla a nebyla jsem jediná. V tu chvíli se Jamesovi podařilo chytit tu proklatou zlatou věc a zvedl ruku nad sebe, aby to všem ukázal.

„James Potter chytil Zlatonku! Nebelvír vítězí!" vykřikl do mikrofonu komentátor a všichni jsme začali hlasitě jásat. Zvedla jsem se ze svého místa a začala poskakovat jako smyslů zbavená.

Kolem Jamese se mezitím sešel celý tým a chvályhodně ho poplácávali po zádech. Kromě Zmijozelu jsme jásali všichni, dokonce i Mrzimor, přestože prohrál.

Otočila jsem se a bezmyšlenkovitě objala Siriuse, který seděl po celou dobu vedle mě. Cítila jsem, jak ztuhl, ale pak povolil a objal mě taky. V zápalu radosti jsem ani nepřemýšlela, že by to bylo zvláštní.

Až když jsem se od něj odtáhla, tak mi to došlo.

„Já," vyhrkla jsem a cítila, jak mi růžoví tváře, „promiň."

Otočila jsem se zase zpět k hřišti, kde si hráči gratulovali, zatímco James si podával ruku s mrzimorským kapitánem.

-----------------------------------

Vůbec mě nepřekvapilo, že se konala tajná oslava vítězství. Konala se pokaždé na oslavu vítězství, co si pamatuju.

Od oběda se všechno chystalo. Všichni jsme dostali nějaký úkol, abychom do večera vše stihli. Já šla se Siriusem, Jamesem a Lily do Prasinek pro zásoby máslové ležáku a ohnivé whisky. Taky nějaké sladkosti a i nealko, abychom to mohli i zapíjet, přestože se to klukům zdálo zbytečné. Nakonec se nám je ale povedlo přemluvit.

Vyšli jsme ze skladu Medového ráje do krámku a ven. Protože nebyl tento víkend povolený výlet, bylo tu téměř mrtvo. Rychle jsme prošli ulicí až ke Třem košťatům.

I tady bylo téměř prázdno, jen několik málo lidí v hospodě sedělo a popíjelo nápoje. Jakmile se za námi zavřely dveře, všimla si nás Rosmerta.

„Drahoušci, dneska přece není výlet," připomněla nám pobaveně. Bylo jí jasné, proč jsme tady. Už si na kšefty s Jamesem a Siriusem zvykla.

„Drahá Rosmerto, potřebujeme od vás laskavost," řekl James a všichni jsme ho následovali k pultu, za kterým číšnice stála.

„Nechte mě hádat," řekla a zatvářila se naoko zamyšleně. „Bude se konat nějaká oslava a vy potřebujete pití."

„Jak to děláte, že to vždy uhodnete?" zeptal se Sirius s hraným šokem.

„To víte, už to poznám," odpověděla. „Kolik dneska?"

„Řekněme půl bedny whisky a bednu ležáku?" zamyslel se James a podíval se na Siriuse, který souhlasně přikývl. Přestože se mi to zdálo moc, neměla jsem obavy, že by o to, co se nevypije, nebylo dobře postaráno.

„Hned jsem zpět," přitakala a zmizela ve dveřích vedle pultu, kde se nejspíš nacházel sklad. Když pak znovu vyšla, levitovaly za ní dvě bedny. „Cenu znáte."

James souhlasně přikývl a zašátral v kapse, odkud vytáhl zlaté mince. „Dvacet galeonů."

Madame Rosmerta si je od něj vzala a jen krátce se podívala, jestli počet mincí sedí.

„Bylo mi potěšením s vámi obchodovat," usmála se na ně.

„I nám," odvětil Sirius a podíval se na jednu z krabic. „Asi bychom je měli zmenšit, aby se daly lépe skrýt."

Přikývla jsem na souhlas a vytáhla si svou hůlku. Namířila jsem na jednu bednu a mávla hůlkou. Jednoduché zmenšovací kouzlo, které nebylo potřeba vyslovit nahlas. Z bedny se stala bednička o velikosti Rubikovky.

S úsměvem jsem si ji prohlédla a poté schovala do kapsy kabátu, stejně jako Lily tu druhou.

Rozloučili jsme se a vyrazili zpět do Medového ráje.

-------------------

Bylo už po večeři, když jsme zajišťovali společenku ochrannými kouzly, aby zvenku nebylo nic slyšet, a zvětšovacími kouzly, aby se tam opravdu všichni vešli.

Kluci vyskládali lahve alkoholu na stolík, přidali k nim kelímky a na druhý stůl postavili jídlo, které získali Remus s Annie a Peter z kuchyně.

Ostatní nebelvírští studenti začali z pokojů chodit chvíli po deváté a zábava se začala rozjíždět. Když pak byla společenka úplně plná, vystoupal James na jeden stolek, aby ho bylo vidět i slyšet.

„Tak jo lidi!" vykřikl, aby si získal jejich pozornost. „Jsem velice rád, že jste se všichni dostavili na tuhle oslavu. Nejsme tu však jen kvůli famfrpálu. Většina z vás ví, že by takhle oslava byla i přes to, že bychom nevyhráli. Máme tu čest totiž slavit nejen famfrpál, ale taky narozeniny mých dvou velice blízkých lidí. Mojí sestřičky Nicole a nejlepšího kamaráda Siriuse!"

Otevřela jsem překvapeně pusu. Narozeniny mám zítra, stejně jako Sirius, a ani jsem si to pořádně neuvědomovala. Prostě jsem to brala jako další den, kdy jsem o rok starší.

„Připijme si tedy nejen na naše dnešní vítězství, ale taky na jejich osmnácté narozeniny!"

Všichni pozvedli své kelímky, nadšeně zakřičeli a napili se. Byla jsem tak v šoku, že jsem na přípitek zapomněla.

Rozhlédla jsem se a viděla, jak se holky i s ostatníma klukama nadšeně usmívají. Oni to věděli.

„Neříkej, žes to nečekala," ozval se vedle mě James, který už slezl ze stolku a připojil se k naší skupince.

„Nečekala," zavrtěla jsem hlavou. „Ale měla jsem."

„Tak všechno nejlepší," vypískla Lily a skočila mi kolem krku. Oplatila jsem jí objetí a zahnala slzy, které se mi draly do očí.

Postupně jsem se objala se všemi a přijala od nich dárky, které měli ve společence schované. Když mi svůj dárek předával Sirius, zarazila jsem se.

„Hned jsem zpět," vyhrkla jsem, odložila jeho dárek k ostatním a vyběhla k pokoji. Rozrazila jsem dveře a nahrnula se ke své posteli, zpod které jsem vytáhla velký kufr. Otevřela jsem ho a zašátrala v něm rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem našla to, co jsem hledala. Malou krabičku s dárkem, který jsem koupila Siriusovi k narozeninám.

Nechala jsem kufr kufrem a vyběhla z pokoje. Dolů jsem se přiřítila rychlost Zlatonky, div že jsem se nezabila na schodech.

Trochu jsem zvolnila krok a došla k ostatním. Už dali své dárky i Siriusovi a očividně čekali na mě. Hlasitě jsem vydechla. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem běžela, ale taky nervozitou. Bála jsem se, aby se mu můj dárek líbil.

„Všechno nejlepší," usmála jsem se, objala ho a dala mu dárek. Očividně jím byl zaskočen nejvíce, protože ho začal otevírat jako první.

Napětím jsem skoro nedýchala a sledovala, jak oddělal vršek krabičky.

„Páni," vydechl a hleděl na dárek.

„Nevěděla jsem, co bych ti měla koupit, ale když jsem zahlédla tohle, tak se mi to zdálo jako dobrý dárek," řekla jsem.

„Je to nádherné," odvětil potěšeně a podíval se na mě. „Děkuji."

Až poté vytáhl dárek z krabičky. Byl to náhrdelník s přívěškem stříbrného psa. Značilo to jeho zvěromágskou podobu. Tak strašně se mi to zalíbilo, že jsem to musela koupit.

„Vidíš, zajímá ho jenom tvůj dárek," zašeptala mi tiše do ucha Lily, která se ke mně zezadu přikradla. Protočila jsem nad tím oči, ale ihned jsem si vzpomněla na to, jak mi říkaly, že je do mě zamilovaný. Zavrtěla jsem hlavou, prostě se mu ten dárek jenom líbí.

Sirius si ho ihned připnul na krk a pes se mu zaleskl v prohlubni klíční kosti.

„Tak jo," ozval se James a vzal mě a Siriuse kolem ramen. „Kašlete na dárky a pojďme slavit!"