„Cože?!"

Vyjeveně jsem zírala na Lily a přemýšlela, jestli se netrefila do hlavy. Třeba když se byla podívat na trénink famfrpálu, tak ji nechtěně trefil potlouk nebo z té lásky přepadla z tribuny. Určitě by to dávalo větší smysl než to, co mi právě řekla.

„I James to říkal," hájila se a při vyslovení jména mého nevlastního bratra se zatvářila tak zamilovaně, že si to nejspíš ani neuvědomovala.

Otočila jsem se na Annie a Alici, které v pokoji byly taky. Ty se však tvářily, jako by si myslely totéž.

„Jak jste na takovou pitomost mohly přijít?" zeptala jsem se a změřila si je pohledem. „Vždyť je to absurdní. On má holky jen na zábavu, ne na vztah."

„Tak to bylo," zavrtěla hlavou. „Neříkej, že sis nevšimla, že s kluky tráví všechen svůj čas. Nechodí za holkama."

„To ještě nepotvrzuje tu vaši teorii," namítla jsem. „Třeba ho to jen přestalo bavit."

„Vy se k sobě opravdu hodíte," povzdechla si Annie. „Oba dva jste tvrdohlaví, až je překvapující, jak moc."

„James se Siriusem mluvil," řekla Lily, „a řekl mi, že se odpovědi vyhýbal. Co to asi znamená?"

„Tohle vážně nehodlám dál řešit," oznámila jsem jim a zvedla se z postele.

„Kam jdeš?"

„Projít se," odpověděla jsem a utekla z koleje dřív, než mě stihly zastavit.

Tentokrát jsem však nešla ven, jen jsem se procházela po chodbách. Přemýšlela jsem, jaké to bude, až vyjdeme školu. James, Sirius a Lily půjdou na výcvik bystrozorů, Annie chce na Odbor záhad a Remus s Peterem chtějí někam na ministerstvo, ale ještě neví přesně kam.

A já? Já se rozhodovala mezi bystrozorstvím, léčitelstvím a nebo úplně něčím jiným, nad čím jsem původně ani nepřemýšlela. Práce bystrozorky se mi samozřejmě zamlouvala, ale nechtěla jsem se unáhlit. Vážně mě to láká natolik, abych tomu zasvětila život?

A tak jsem začala přemýšlet i o klidnější práci na Ministerstvu kouzel. Nechtěla jsem jenom pořád sedět na zadku v kanceláři, proto se mé možnosti trochu ztenčily, ale ne zcela. Pořád tam bylo dost práce, která by mě určitě bavila.

Povzdechla jsem si a zahnala myšlenky na budoucí práci. Mám ještě čas se plně rozhodnout.

Do mysli se mi vloudily myšlenky na rozhovor s holkami. Je pitomost, abych se Siriusovi líbila. Je pravda, že jsem si všimla, že tráví čas výhradně s kluky, ale to nic neznamenalo. Jak jsem řekla, mohlo ho to přestat bavit, nebo taky mohl dospět. I v knihách bylo, že se James i Sirius v sedmém ročníku změnili.

I když jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že už ho nechci, tak to byla lež. Nejhorší to bylo, když k nám tehdy došel uprostřed noci s kufrem a zničeným výrazem. Bylo mi ho tak líto a probudilo to ve mně city, které jsem k němu už dlouho chovala a o kterých jsem si myslela, že už necítím.

Z mých úvah mě vytrhla něčí ruka, která se omotala kolem mého zápěstí a zatáhla mě do prázdné učebny, kolem které jsem právě procházela. Než jsem stihla vykřiknout, další ruka mi zacpala pusu. Vyděšeně jsem chtěla rukou hmátnout po hůlce, když jsem zaslechla tichý smích. Docela jsem se divila, že jsem ho přes zběsilý tlukot svého srdce slyšela.

Ihned mi došlo, o koho se jedná. Přestala jsem se vzpouzet a čekala. Obě dvě ruce zmizely a já se otočila. Přede mnou stáli James se Siriusem a nezastavitelně se smáli.

„Velice vtipné," ušklíbla jsem se. „Máte nějaký rozumný důvod, proč mě unášíte do opuštěné učebny?"

„Jen jsme tě chtěli vyděsit," vysvětlil Sirius nevinně a stále se pochechtával. Protočila jsem nad tím oči. Chtěla jsem něco říct, ale raději jsem si to rozmyslela.

„Ještě něco jste mi chtěli, nebo je to všechno?" zeptala jsem se mírně podrážděně. Chtěla jsem být sama a přemýšlet.

„Dneska jsi nějaká nabroušená," poznamenal James. Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale podívala jsem se na něj pohledem, který jasně říkal, ať si pořádně rozmyslí, co chce říct, že si to raději opravdu rozmyslel a zase zavřel pusu.

„Fajn," přikývla jsem a odešla. Znovu jsem se zahloubala do myšlenek a procházela bezmyšlenkovitě chodbami.

Vrátila jsem se myšlenkami k mému osudu. Opravdu brzo zemřu? Nic jiného logického mě nenapadlo. Stále tady však byla malá možnost, že jsem v původním příběhu být neměla, ale nějakým zázrakem jsem se sem dostala a tak pozměním i původní příběh.

Pokud je to pravda a nepodaří se mi zachránit Lily s Jamesem, musím postupovat tak, abych změnila kánon co nejméně. Kdybych totiž po roku osmdesát jedna zasáhla nějak moc, mohla bych ohrozit druhé a definitivní poražení Voldemorta.

Spíše bych se ale měla zaměřit na to, aby Potterovi nezemřeli. To je můj hlavní cíl. A pokud kvůli tomu budu muset zemřít, udělám to. Lepší abych zemřela já, než dva lidé, kteří po sobě zanechají dítě.

Náhle jsem do někoho narazila, až jsem spadla na zem. Dotyčný na tom nebyl o nic lépe. Zvedla jsem pohled a setkala se s tím Najiným.

„Najo?" Naklonila jsem hlavu na stranu, jako bych ji viděla po hodně dlouhé době. „Co tu děláš?"

„Hledala jsem tě," vysvětlila a stoupla si. Nabídla mi ruku a já ji přijala. „Musím s tebou mluvit."

Souhlasně jsem přikývla a následovala ji do jedné opuštěné učebny. Zavřela za mnou dveře a několikrát mávla hůlkou. Došlo mi, že se pojistila, aby náš rozhovor nikdo neslyšel.

„Jak ses to dozvěděla?" vyhrkla, než jsem se stihla na něco zeptat. Chvíli jsem se tvářila zmateně, pak mi to došlo.

„Kdybych ti to řekla, nevěřila bys mi," zavrtěla jsem hlavou. „Navíc ti to říct nemůžu."

„Niko, nikdo o nás nesmí vědět," řekla. Nikdy jsem ji neviděla tak vystrašenou.

„Vím to jen já a nikdo jiný to vědět ani nebude," ujistila jsem ji. „Tedy alespoň ne ode mě. Máš mé slovo."

„Děkuji," vydechla a svezla se podél stěny na zem. Složila si hlavu do dlaní. Přešla jsem k ní a klekla si.

„Najo, co se děje?" zeptala jsem se. Zvedla ke mně pohled a já v něm zahlédla slzy.

„Nechtěla jsem to," zavzlykala. „Ale neřekla jsem to nahlas."

„To nevadí," odvětila jsem klidně a sedla si vedle ní. Přitáhla jsem si ji do náruče jako ona tehdy mě, když jsem brečela kvůli Siriusovi. „Nemohla jsi tomu zabránit. A já tě za to neodsuzuju. Vím, jaká jsi."

„Čím jsem si tě zasloužila?" zašeptala plačtivě, zatímco jsem ji chlácholivě hladila po zádech. Tiše vzlykala a já cítila, jak na můj svetr dopadají její slzy. Jistě to v sobě držela hodně dlouho a před nikým nedala nic najevo.

Děkovala jsem Merlinovi, že moji rodiče byli normální a nehustili do mě po dobu, co jsem s nimi byla, ty pitomosti o nadřazenosti a důležitosti nastolení nového řádu. Naja to štěstí neměla. Slýchávala to od dětství, a že se přidá ke Smrtijedům jí bylo určeno ihned poté, co se projevily její kouzelnické schopnosti. Prostě neměla na výběr.

Teď mi tak připomínala Draca, který to měl stejně. Přidal se nedobrovolně a musel plnit úkoly, které se mu příčily. Asi už vím, po kom byl tak citlivý. Samozřejmě po Cisse, ale měl toho hodně i po Naji.

„Máte za úkol mě přesvědčit, abych se k vám přidala, že?" zeptala jsem se asi po deseti minutách ticha.

„Jenom Lucius." Trochu se mi ulevilo. Alespoň to neschytá i ona.

„Je mi to moc líto, ale má odpověď je ne," řekla jsem a odtáhla se od ní.

„Říkala jsem mu, že se na jeho stranu určitě nepřidáš, ale stále si stál za svým, že tě má Lucius přemluvit," popotáhla Naja. „Každopádně tě chápu."

„Hlavně se tím netrap," prohlásila jsem pevně. „Snaž se plnit úkoly, jak nejlépe dovedeš. Nedávej najevo, že se ti to příčí. Chovej se jako pravá Malfoyová."

„Tak to nebude těžké," ušklíbla se. „Takhle se přetvařuju dobrých pět let."

Krátce jsem se zasmála a z kapsy vytáhla kapesník, který jsem jí podala. Vděčně ho přijala a utřela si zbytky slz a vysmrkala se.

„Co přejít na nějaké lepší téma? Dlouho jsme spolu nemluvily," navrhla jsem. Souhlasně přikývla a zamyslela se.

„Co ty a Black?" Vytřeštila jsem na ni oči.

„To teda není o moc lepší téma," namítla jsem, ale když sem viděla její výraz, došlo mi, že se z toho nevykroutím. „O prázdninách jsme se trochu sblížili, hlavně když se uprostřed noci objevil na prahu domu."

„Co?"

„Myslela jsem, že víš, že utekl od rodiny," odvětila jsem.

„Tak to mi nějak uniklo," přiznala.

„Každopádně se objevil na prahu domu a od té doby u nás bydlí," vysvětlila jsem. „Byla jsem to totiž já, kdo navrhl, aby tam zůstal. A pak, když zemřela Wendy, jsme si byli vzájemně oporou."

„A dál?"

„Dál nic," pokrčila jsem rameny. „Kromě kamarádství mezi námi nic není."

„To mi chceš říct, že už se ti nelíbí," namítla a pozvedla jedno obočí. Jak já to vždycky chtěla umět.

„To jsem neřekla, ale nezapomeň, že by to muselo být oboustranné."

„A ono není?" Podruhé za krátkou dobu jsem na ni vyvalila oči. Ony se snad na mě domluvily.

„Ještě ty s tím začínej," zakňučela jsem. „Proč si všichni myslí, že mě Sirius chce?"

„Protože to na něm jde vidět," vysvětlila a obrátila oči v sloup.

„Co?"

„Ty sis toho nevšimla, ale ostatní ano," povzdechla si. „Pokaždé, když jste na nějaké stejné hodině, se snaží nenápadně po tobě dívat, ale očividně ztratil smysl pro nenápadnost, takže na tebe v podstatě veřejně zírá."

„Toho bych si snad všimla," zavrtěla jsem hlavou.

„Nevšimla, pokud bys nechtěla."

„No já nevím," prohlásila jsem. „Zdá se mi to moc přitažené za vlasy."

„Ale není," naléhala Naja a já si povzdechla. Když jsem to slyšela od holek, tak jsem si prostě myslela, že se jim to jen zdá. Jenže když vám to řekne i další člověk, začnete o tom opravdu uvažovat.

„Dejme tomu, že by mě opravdu chtěl," připustila jsem váhavě. „To mám za ním jako dojít, skočit mu do náruče, vášnivě ho políbit a říct mu, jak ho neskonale miluju?"

„To zase ne," zasmála se Naja pobaveně. „Ten polibek ale není špatný."

Opravdu mě mrzelo, že tu není něco, co bych po ní mohla hodit, abych jí ten úsměv z tváře smazala.

„Zatím bych ale nic nedělala," řekla po chvíli. „První by se měl rozhoupat on vzhledem k tomu, jak se k tobě před třemi lety zachoval."

„Tak to je dneska první rozumná věc, kterou slyším," ušklíbla jsem se.

„Tak to je ale celkem smutné," podotkla Naja, načež jsme se obě dvě rozesmály.

Nějakou dobu jsme tam pak ještě seděly a povídaly si, dokud se neozval můj žaludek s prosbou o jídlo.