Čas v Bradavicích vždycky ubíhal nepřirozeně rychle. Nikde jinde mi to tak nepřišlo, jenom tady. Sotva jsme přijeli, už byla polovina října.

Rozvrh, který jsme obdrželi hned druhého září, nás příjemně překvapil. Čekala jsem obrovské množství hodin, které budeme muset prosedět v lavici, ale nebylo tomu tak. Byl volnější, podobně jako v šestém ročníku.

A aby toho nebylo málo, Lily s Jamesem se dali konečně dohromady. Mé rady se zřejmě vyplatily a konečně se mu podařilo pozvat Lily na rande a vyjít z toho kladně. Když se pak po několika dnech procházeli ruku v ruce po chodbách, nebyl člověk, kterého by to nepřekvapilo.

Všichni znali duo Evansová a Potter, jejich hádky si užívali všichni. Co se však ti dva začali bavit, hádek bylo mnohem méně už v předchozím ročníku, ale nevymizely. James to stále zkoušel, Lily ho však stále odmítala, tentokrát ale ne tak ostře a nabručeně.

Slyšela jsem šeptání, kdykoliv někam vešli. Dokonce i profesoři z toho byli očividně rozčarovaní, protože jsem si všimla, jak McGonagallová na chvíli ztratila kontrolu a vyloženě na ně zírala neschopna slova. Zřejmě jí tato informace vypadla, protože by to měla vědět, když četla ty knihy.

----------------------------

Bylo pondělí a já se neochotně vyhrabala z postele. Nesnášela jsem pondělí všeobecně, ale tenhle rok to bylo ještě horší. Nejenže jsme měli dějiny, na které jsem kvůli bystrozorství byla nucena nakonec chodit, ale všechny hodiny jsme měli se Zmijozelem.

Jako první jsem zabrala koupelnu a rychle provedla ranní hygienu, aby holky nenadávaly. Když jsem vylezla a vyměnila si místo s Annie, oblékla jsem se do školní uniformy, vzala tašku a vyrazila do společenské místnosti, kde už podle času měli být kluci.

Jak jsem však čekala, byla jsem tam první. Sedla jsem si na volnou sedačku a opřela se. Netěšila jsem se na celý den a obzvláště na dvojhodinovku lektvarů. Dala bych cokoliv za to, abych tenhle den mohla vynechat a začít až zítra. To však nebylo možné.

„Kde jsou holky?" zajímal se Remus, jakmile přišel společně s Jamesem, Siriusem a Peterem.

„To víš, jak mají kluky, tak potřebují víc času na chystání," utrousila jsem suše. Byla jsem jediná, která v našem pokoji neměla kluka.

James se pobaveně zazubil. „A ty co? Nechceš nikoho okouzlit?"

Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Dvanácteráka. Šibalsky se usmíval, jako by věděl něco, co já ne.

„Já k tomu nic nepotřebuju," ušklíbla jsem se. „Jsem okouzlující sama o sobě."

Kluci se zasmáli nad mou egoistickou poznámkou. Asi na mě měli opravdu velký vliv.

Naneštěstí se hned vzápětí objevily holky a my tak mohli jít na snídani.

-----------------------

Lektvary proběhly klidně. Nebylo nás tolik, protože se do kurzů pro pokročilé všichni nehrnuli, takže byla menší šance konfliktu. Většinou to byly jen pohledy, sem tam několik slov na adresu z opačné koleje.

Vypouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla dělat.

Přeměňování, dějiny a formule pak utekly rychle a já konečně měla vyučování za sebou. Po obědě, kdy Lily šla s Annie a Remusem do knihovny, zatímco James, Sirius a Peter byli na koleji, jsem zamířila ven.

Zbývalo jen několik málo dní, kdy je ještě relativně hezky a není příliš velká zima, které jsem chtěla využít.

Jenom já a příroda. Žádný rušivý element.

Sešla jsem k jezeru a pozorovala jeho hladinu. Vzpomněla jsem si, jak se tu za více než deset let bude konat druhý úkol Turnaje tří kouzelníků. Harry doplave jako poslední, přesto se umístí jako druhý, protože zachrání Fleuřinu sestru Gabrielu.

Pokud se mi nepodaří zachránit Lily a Jamese, pomyslela jsem si. V tom případě by nejspíš všechno šlo podle kánonu, i když já tam nemám co dělat.

Mnohokrát jsem přemýšlela, že když jsem se zde objevila, ale nejsem v žádném díle Harryho Pottera, tak jsem musela v první válce umřít. To by dávalo smysl. V tom případě bych ale musela umřít někdy těsně po škole, protože se chci přidat k Řádu a musela bych být i na té fotografii, kdybych nezemřela.

Křupnutí větvičky kousek za mnou mě donutil se otočit. Zajela jsem rukou do hábitu a stiskla hůlku pro případ, že by to byl někdo nežádaný.

A opravdu byl. Za mnou stál Lucius, nevypadal však, že by na mě chtěl zaútočit. Změřila jsem si ho váhavým pohledem.

„Nepřišel jsem ve zlém," oznámil mi, jako by mi četl myšlenky. „Chci si promluvit."

„Nemáme o čem mluvit," zavrtěla jsem hlavou a stoupla si.

„Ale ano," namítl. „Pocházíš z čistokrevné rodiny. Jsi výborná čarodějka. Neměla bys mrhat svým časem na krvezrádce a mudlovské šmejdy. Temná doba se blíží a bude důležité stát na té správné straně."

Ihned mi došlo, k čemu směřuje. Chce, abych se přidala k Voldemortovi. Neříkám, že když jsem četla knihy, nikdy mě nenapadlo, že bych se k nim přidala. To jsem si však myslela, že je to jen smyšlený příběh.

„Nepřidám se k Voldemortovi," odpověděla jsem klidně. „A mrzí mě, že ty k němu patříš."

„Jak o tom víš?" Snad poprvé jsem ho viděla opravdu vyvedeného z míry. „To ti řekla Naja?"

„Naja mi nic neřekla," odvětila jsem. Byla pravda, že jsem s Najou mluvila, ale rozhodně ne o tomhle. „Vím toho víc, než si myslíš."

„Pán by měl o tebe zájem," vrátil se k původnímu tématu. „Slyšel o tobě a velice by ho potěšilo, kdybys i ty stála na jeho straně."

„Ty si vážně myslíš, že po tom všem bych se k vám přidala?" zeptala jsem se téměř nevěřícně. „Když mi zemřeli rodiče, moji vlastní sourozenci se ke mně otočili zády, stejně jako ty. Smrtijedi mi zabili jednu z nejlepších kamarádek."

„Byla ve špatný čas na špatném místě," snažil se to omluvit, ale já rychle zavrtěla hlavou.

„Vyřiď Voldemortovi, že se k němu rozhodně nepřidám," řekla jsem. „Vím, která strana je ta správná a vím, která taky vyhraje. Nic mě nepřiměje změnit názor. A mým sourozencům laskavě vyřiď, že by rodiče byli zklamaní, že se z nich stali Smrtijedi."

Jakmile jsem to dořekla, vykročila jsem pryč. Nehodlala jsem tam s ním být ani o minutu déle. Bylo mi jedno, jestli dostal příkaz mě přemluvit, abych se k nim přidala. Pokud za neúspěch bude potrestán, je to jenom jeho vina. Neměl se na stranu zla přidávat.

Obešla jsem ho a zamířila do hradu. Pokud jsem si myslela, že dnešní den nemůže být horší, mýlila jsem se. Klidná nálada byla pryč a já přemýšlela, jak se zchladit.

Do knihovny se mi nechtělo, na čtení bych se nesoustředila. Proto jsem zamířila do kuchyně. Šálek čaje z lesních plodů mě jistě trochu uklidní.

Došla jsem k obrazu s ovocem, několikrát se rozhlédla, jestli není nikdo kolem, a polechtala hrušku. Ta se krátce zachichotala a poté se obraz odklonil.

Prošla jsem otvorem, udělala několik kroků a objevila se v prostorné kuchyni. Uprostřed byly čtyři stoly, které se podobaly těm ve Velké síni. Kolem dokola běhali skřítci a chystali večeři, která za několik hodin měla nastat.

Jeden ze skřítků se od ostatních odpojil a přiběhl ke mně.

„Co by si slečna přála?" zeptal se pisklavým hláskem.

„Mohla bych poprosit o šálek čaje z lesního ovoce?" Mile jsem se na něj usmála a sledovala, jak několikrát přikývl a odběhl zase pryč.

Než jsem se nadála, další skřítek mě odvedl k nedalekému stolíku a posadil na židli, načež přede mě postavil další skřítek šálek s čajem a cukrem v misce.

„Děkuji," přikývla jsem s úsměvem a vzala do ruky lžičku. Nabrala jsem jednu lžičku cukru a dala ji do čaje. Chvíli jsem počkala, než trochu čaj ochladne, a poté se napila.

Na jazyku se mi rozlila sladká chuť a já blaženě přivřela oči. Ve Velké síni se ráno nacházely pouze zelené a černé čaje a káva s dýňovým džusem, takže pokud jsem chtěla ovocný čaj, musela jsem přímo do kuchyně. Neměla jsem však tolik příležitostí tam zajít, takže jsem tenhle čaj dlouho neměla.

Pomalu jsem upíjela čaj a snažila se myslet na něco pozitivního. Jenže, kdykoliv jsem zabloudila k něčemu, co teď bylo hezké, tak jsem nakonec dospěla k tomu horšímu, co se stane. Bylo mé prokletí, že jsem znala budoucnost.