Peter k Potterovým nakonec nepřijel, protože jeho matka chtěla, aby zůstal doma skrz ty útoky. Nikdo se jí nedivil, i Fleamont s Euphemií začínali mít strach nás nechávat doma samotné, i když už jsme byli všichni dospělí.

Každopádně na nástupiště jsme se museli přemístit sami, protože Jamesovi rodiče museli do práce. Euphemie ovšem trvala na tom, že na Příčnou rozhodně nepůjdeme, takže nám věci do školy nakoupila sama. Osobně jsem ani nestála o to se podívat na místo, kde Wendy zemřela.

Jako vždy tam bylo poměrně dost lidí, ale ne tolik, jako v předchozích letech. Válka vrcholila a Voldemort pomalu získával ještě větší moc. Některé rodiny se proto rozhodly raději utéct, dokud je ještě čas. Nikdy jste totiž nevěděli, jestli se dožijete dalšího dne.

Lokomotiva zahoukala a vypustila ze sebe velký oblak páry.

„Poslední první školní den," povzdechl si Sirius a přejel nás pohledem. „Uteklo to zatraceně rychle, nezdá se vám?"

„Připadá mi to jako včera, kdy jsem tu stála poprvé," přitakala Lily s úsměvem.

„Měli bychom jít, jinak si nesedneme," ozvala jsem se po chvíli ticha, které mezi námi zavládlo.

„Jo," souhlasila Annie a vyrazila do vlaku. Vystoupala jsem za ní po schůdcích a hledala volné kupé. Po pár minutách se nám to nakonec podařilo. Posadila jsem se k oknu a sledovala, jak ostatní usedají na místa.

„Kdy dorazí Peter?" zajímala se Lily.

„Určitě brzy," pokrčil rameny Remus a objal Ann kolem ramen. „Většinou dorazí jako poslední, pokud se nepotkáme už na nástupišti."

Vlak znovu zahoukal a pomalu se připravoval k odjezdu, když se dveře kupé otevřely a dovnitř téměř vletěl zadýchaný Peter.

„Tos utíkal závod?" uchechtl se Sirius, když sebou Peter plácl na sedadlo vedle dveří.

„Zaspal jsem," vysvětlil a všichni jsme se zasmáli. To mu bylo podobné.

Náhle se vlak s cuknutím rozjel. Otočila jsem se k oknu a sledovala ubíhající krajinu. Bylo pod mrakem a brzy jistě začne pršet. Jako by i příroda věděla, že se děje něco špatného.

Aniž bych si to uvědomila, hlasitě jsem si povzdechla.

„Děje se něco?" zeptal se Remus a já k němu otočila hlavu.

„To jen to počasí," zamluvila jsem to a pokusila se usmát. Nechtěla jsem myslet na to, že v kupé chybí Wendy, která s námi už nikdy nebude sedět. Ani na to, že si nejspíš teď Smrtijedi vyhlížejí další oběť.

Kdo ví, kolik z nás první válku přežije. Je velká pravděpodobnost, že sama brzy umřu a nepodaří se mi zabránit smrti Lily a Jamese, či zavření Siriuse.

To jsem si však odmítala připustit. Když už jsem tady, musí se mi to podařit. I kdybych se měla sama postavit Voldemortovi tu noc nebo ho přesvědčit, aby to nedělal.

Všichni musí přežít a Peter nesmí zradit. To je to hlavní, přesvědčit Petttigrewa, aby se nepřidal k Voldemortovi a nezradil své přátele.

A pokud by se tak stalo, musím ho odhalit. Nejhorší na tom však je, že nevím, kdy se k Voldemortovi přidal. Pokud ho obviním příliš brzy, ostatní mi přestanou věřit, a pokud budu dlouho čekat, mohlo by být příliš pozdě.

---------------------------------

Za okny už panovala tma, když vlak zastavil na nádraží v Prasinkách. Postupně jsme vylezli a utíkali se schovat do kočárů, protože se začínalo blýskat a hřmít.

Když jsme pak byli v půlce jízdy, rozpršelo se. Kapky bubnovaly do střechy a vytvářely neurčitou melodii. Snažila jsem se po cestě rozeznat alespoň něco, ale přes hustý déšť to nešlo.

Kočáry nás naštěstí dovezly až na nádvoří, abychom nemuseli v tom nečasu od brány.

Rychle jsme přeběhli do hradu a zamířili do Velké síně. Za námi se vytvářely mokré stopy a loužičky vody, Filch bude mít určitě radost. Už vidím ten jeho výraz, když tu bude muset pobíhat s mopem a všechno vytřít.

Prošli jsme otevřenými dveřmi a zamířili k nebelvírskému stolu. Sedli jsme si hned na kraj, nejblíže dveří. Přece jen už jsme byli sedmáci.

Nenápadně jsem kývla na Naji na pozdrav ke zmijozelskému stolu. Oplatila mi to a mírně se pousmála. Poté se dál věnovala konverzaci s Regulusem.

Krátce jsem pohlédla na začarovaný strop, který jako vždy ukazoval oblohu takovou, jaká byla i venku. Nehřmělo, ale tmavé mraky čas od času pročísl nějaký blesk.

Velká síň se začala pomalu zaplňovat, až jsme tam byli nakonec všichni. Chyběla jen McGonagallová a prváci, kteří zrovna čekali v místnosti hned vedle síně.

Jakmile byli připravení, vstoupila s nimi profesorka do Velké síně a vedla je kolem nás až k profesorskému stolu. Samotné zařazování jsem skoro nevnímala, ostatně to bylo každý rok to samé. Pouze jsem se přidala k všeobecnému tleskání, když se někdo dostal k nám do koleje.

Začala jsem pořádně dávat pozor až ve chvíli, kdy si Brumbál stoupl, aby pronesl pár slov před hostinou.

„Vítám vás všechny po prázdninách zpět," začal zvučným hlasem a přejel nás všechny pohledem. „Jako každý rok bych vám chtěl popřát mnoho úspěchů jak ve školním roce, tak i ve vašich osobních životech.

Bohužel, musíme se v poslední době potýkat s velkým zlem. Nastávají krušné časy. Lord Voldemort sílí a jeho přívrženců přibývá. Je nutné, abychom drželi při sobě a neobraceli se k přátelům zády.

A teď apeluji hlavně na ty, kteří jsou v sedmém ročníku. Nezapomeňte, co je správné. Než se nadějete, budete ze školy pryč a už vás stěny školy nebudou moct bránit. Budete muset čelit světu sami," odmlčel se ředitel.

Dál už jsem ho neposlouchala, v uších mi hučelo. Znovu jsem před sebou viděla tvář Wendy a do očí se mi nahrnuly slzy. Zhluboka jsem se nadechla, abych je zahnala. Nebudu tady přece brečet.

Překvapeně jsem zamrkala, když mě Sirius vzal za ruku a pevně ji stiskl. Jeho projev podpory mi vehnal další slzy do očí, které už jsem nedokázala zastavit. Několik z nich mi začalo stékat po tváři.

Vytáhla jsem z kapsy balíček kapesníků, vytáhla si jeden kapesník a podala balíček holkám. Vděčně jej přijaly a taky si jeden vytáhly. Nebyla jsem jediná, kdo se nakonec neudržel.

Když se pak objevilo na stolech jídlo, sotva jsem se toho svého dotkla. Nimrala jsem se v něm a sem tam upila džusu. Po Brumbálově proslovu mě přešel hlad. Ostatně jsem nebyla jediná, z naší skupiny pořádně jedl jenom Peter.

Bylo pro mě vysvobozením, když zmizely i moučníky a Brumbál nás všechny poslal na koleje.

Zvedla jsem se z místa a společně s ostatními zamířila ven z Velké síně. Jak jsem teď záviděla mrzimorským a zmijozelským studentům, kteří měli své koleje blízko. Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu do postele a půjdu spát.

Jen jsem doufala, že Buclatá dáma nebude mít náladu na vykládání. Naštěstí před námi šla taky nějaká menší skupinka třeťáků, kteří jí řekli heslo, a ona se bez řečí otevřela, takže jsme rychle vklouzli dovnitř.

„O půl osmé ve společence?" zeptala jsem se a podívala se na kluky. Pochybovala jsem, že bychom ještě snídali odděleně, když jsme téměř polovinu prázdnin všichni snídali společně.

„Dobře," přikývl James. „Tak dobrou noc."

„Dobrou."

Annie se ještě naposledy rozloučila s Remusem, než jsme se každý vydali po svých schodech do ložnice. Tam jsme se ještě radostně přivítaly s Alicí a pustily se do hovoru o tom, co jsme dělaly o prázdninách.

„A co ty a Sirius?" otočila se na mě Alice zvědavě. „Na večeři jste vypadali, že už se bavíte."

„Vlastně ano," přitakala jsem a zívla.

„Omluvil se ti?" nadzvedla tázavě obočí.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Začalo to tím, když se objevil uprostřed noci u nás doma s tím, že utekl od rodiny. Byla jsem to já, kdo řekl, aby u nás zůstal.

A potom se to nějak prostě dělo samo. Nakonec jsem si řekla, že na to kašlu a že už bylo dost toho nebavení. Co se stalo, stalo se."

Alice překvapeně zamrkala, ale dál se nevyptávala. Nejspíš by stejně další odpověď nedostala, protože jsem jen o pár vteřin později usnula.