Měla jsem pravdu, když jsem řekla, že Siriusova přítomnost Jamesovým rodičům vadit nebude. Bez váhání mu nabídli, aby u nich zůstal, jak dlouho bude chtít. Stejně u nich byl většinu prázdnin, nic se v podstatě nezmění.

Lily s Annie pak dorazily na začátku srpna, aby u nás strávily zbytek prázdnin. Nečekala jsem, že by se obě dvě zdržely tak dlouho, ale byla jsem za to ráda. Konečně nebudu jediná holka v domě, pokud jsem nepočítala Euphemii. Jamesovi rodiče ovšem poslední dobou hodně dělali přesčasy v práci, navíc ještě vykonávali práci pro Fénixův řád, takže se domů chodili jen vyspat.

Jen pár dní po nich dorazil i Remus, takže z naší party chyběla jen Wendy a Peter, kteří taky měli přijet, jen o něco později. Wendy byla na dovolené s rodiči a Peter chtěl zůstat ještě doma.

Všechno tak šlo podle plánu. A já se nemohla dočkat, až se povede.

-------------

Naštěstí nebyl problém se vlézt do jídelny Potterových, ačkoliv původně nás tam původně sedávalo jen pět. Skřítci přičarovali další židle a trochu zvětšili stůl, takže nebyl problém, když jsme tam jedli úplně všichni.

Toho rána nás tam ale bylo o dva méně, jelikož Euphemie s Fleamontem odešli do práce. Měli jsme tak volný dům až do večera.

„Co budeme dnes dělat?" nadhodil téma James a dal si do pusy další sousto snídaně.

„Mohli bychom si udělat takový malý piknik na té pláži u jezera za tím lesem. Je teplo a nevypadá to, že by mělo pršet, tak jsme mohli zrovna strávit hezký den u vody," napadlo mě.

Všimla jsem si, jak Jamesovi zasvítily oči při představě Lily v plavkách. Tiše jsem se uchechtla.

„Není to špatný nápad," pokrčila Annie rameny a podívala se na Lily. Ani ta nic nenamítala.

„Jaké štěstí, že jsem si vzal plavky," utrousil Remus s úsměvem. Podívala jsem se tázavě na Siriuse.

„Klidně," souhlasil.

„Je to na chůzi docela daleko, ale můžeme se tam přemístit," navrhl James a sledoval, jak jsme postupně přikývli.

„Po snídani řeknu Tami, aby přichystala pití a jídlo do piknikového košíku, a kolem jedenácté můžeme vyrazit."

Náhle do kuchyně přiletěla sova a doprostřed stolu upustila nejnovější výtisk Denního věštce. Natáhla jsem se pro něj a rozbalila jej z ruličky, ve které byl vždy svázán. Hned titulní strana mi vyrazila dech a vehnala slzy do očí.

„Niko, co se děje?" zeptal se starostlivě James a vzal mi Denního věštce z rukou. Nebránila jsem se.

„U Merlina," vydechl James a tím přilákal pozornost i ostatních, kteří pokojně snídali. „Došlo k útoku Smrtijedů na Příčné."

Všichni zalapali po dechu a přestali snídat. Upřeli pohled na Jamese a čekali, co řekne dál.

„Včera v odpoledních hodinách byla Příčná ulice napadena stoupenci Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. V tu dobu byla plná nakupujících kouzelníků a čarodějek," přečetl James úvodní článek na přední straně. Potom přelistoval na stranu, kde byl zbytek článku. „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, stále více sílí a dokazuje to všem ostatním. Jeho stoupenci napadli nejnavštěvovanější kouzelnickou ulici v době, kdy se tam nacházelo mnoho rodin nakupujících do Bradavic. Přestože dospělých kouzelníků bylo více, Smrtijedi využili překvapení a začali útočit ihned.

Než se kdokoliv vzpamatoval, bylo několik mrtvých a začal nelítostný boj. Zapojil se každý, kdo měl u sebe hůlku, dokonce i student třetího ročníku, který si chvíli před tím koupil novou hůlku. A přestože tolik kouzel jako dospělí neznal, v sebeobraně vyslal několik omračovacích a odzbrojovacích kouzel.

Když vše nakonec ustalo a Smrtijedi se rozprchli do všech stran, byla Příčná ulice plná mrtvých a omráčených kouzelníků a čarodějek. Ti, kteří přežili a byli při vědomí, okamžitě zavolali lékouzelníky.

Trvalo nějakou dobu, než se nashromáždila jména všech obětí. Jsou mezi nimi muži, ženy i děti všeho věku. Na další straně naleznete celý seznam obětí."

James rychle otočil na další stranu. Všichni jsme netrpělivě čekali, zatímco očima přelétával seznam. O pár vteřin později zbledl o několik odstínů. Všimla jsem si, jak mu zeskelnatěly oči, když se mu do nich nahrnuly slzy.

„Jamesi, co se děje?" zeptala se tiše Lily, která seděla naproti něj. Ve tváři měla starostlivý výraz.

„Wendy," hlesl James a vzhlédl. Všechny nás přelétl pohledem a z oka mu vytekla jedna slza. „Wendy je jedna z obětí."

V kuchyni nastalo ticho. V hlavě mi jako na kolovrátku zněla věta, kterou před chvílí James řekl. To nemůže být pravda. Ještě včera mi od ní přišel dopis, ve kterém mi slibovala, že za pár dní přijede, jen co nakoupí s matkou věci do školy.

„Omluvte mě."

Zvedla jsem se z místa a bez dalšího slova utekla z místnosti. Potřebovala jsem na vzduch, a tak jsem vyběhla na terasu. Posadila jsem se na houpačku a přitáhla si nohy k sobě.

Připadala jsem si jako pod vlivem mozkomora. Jako by všechno v mém životě najednou bylo špatné a černé. Pravda, takové období tu bylo, když mi umřeli rodiče a dvojčata se ke mně otočila zády, ale dostala jsem se z toho.

Jenže teď mám znova pocit, jako bych se vrátila o necelé dva roky zpět. Slzy se mi nekontrolovatelně začaly spouštět z očí.

Věděla jsem, že všechno má dvě strany mince. Na jednu stranu byla Wendy oproštěna o každoměsíční proměnu ve vlkodlaka, která byla velmi bolestná. Jenže to se nedalo vyrovnat tomu, co se mohlo stát. Mohla dostudovat, jít do práce, vdát se, mít děti. Mohla tady být s námi, smát se a vtipkovat.

Neuměla jsem si představit, jaké to bude, až s námi nebude každý den v učebně, na pokoji a u snídaně, jak pojedeme do Bradavic a její místo v kupé bude volné.

Už nikdy se nebudeme smát, když nám bude předvádět různé proměny, které jako metamorfomág ovládala. Už nikdy se společně nebudeme učit, nadávat a naříkat, jak jsou dějiny nudné a zbytečné.

Uvědomila jsem si, že holky o jejím tajemství vlastně ani nevěděly. Budu si muset promluvit s Remuse o tom, že bychom jim to měli říct. A o něm samotném taky. Zaslouží si znát pravdu.

Zaznamenala jsem pohyb. Otočila jsem hlavu a spatřila Siriuse, jak stojí přede mnou. Oči měl zarudlé od slz, které se snažil potlačovat, ale moc mu to nešlo. Aniž by něco řekl, posadil se vedle mě.

Ani jeden z nás nedbal na to, že jsme pořád ještě v takovém neutrálním vztahu a moc se nebavíme. Sirius mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Schoulila jsem se mu do náručí.

Nemluvili jsme, stejně nebylo co říct. Oba dva nás její smrt zasáhla a slova útěchy byla k ničemu.

Cítila jsem, jak mi na rameno dopadlo několik slz. Ani Sirius se už neudržel a brečel. Nedivila jsem se. Znali se déle a byli spolu téměř každý úplněk, kdy jí a Remusovi pomáhal to celé přečkat. K takovému člověku nemůžete být lhostejní.

Před očima se mi vybavila její usměvavá tvář. Znovu jsem se otřásla vzlyky a nechala se hladit po zádech.