Prázdniny rychle utekly a nastal další školní rok. Do školy jsem jela společně s holkami, jelikož i Remus s Peterem nakonec přijeli ke konci prázdnin.
Samozřejmě jsem při většině jejich plánování byla s nimi, stejně jako většinu dnů, ale nehodlala jsem je s nimi plnit.

Nejenže jsem nechtěla Euphemii a Fleamonotovi přidělávat starosti, protože kdybych se k nim přidala, čas od času by dorazily místo jedné zrovna dvě sovy s oznámením o lumpárnách, a to jsem nechtěla. Taky bych ale musela být v přítomnosti Siriuse, se kterým jsme se stále nebavili.

Bylo jedno, jestli jsme spolu trávili téměř celý rok pod jednou střechou, ani jeden jsme se neměli k tomu prolomit ty ledy mezi námi. Oba dva jsme prostě byli tvrdohlaví a nechtěli ustoupit.

-------------------

Byly to už dva měsíce, co jsme zpět ve škole. Léto vystřídalo podzim se svým sychravým počasím, Vrba mlátička shodila všechny své listy, stejně jako okrajové stromy Zapovězeného lesa.

Pokaždé, když jsem šla ven, jsem se musela tepleji obléknout. Vítr mě vždy šlehal do tváří a ty poté červenaly. To jsem nesnášela. Vypadala jsem hrozně, když jsem měla červené tváře. U některých holek to bylo roztomilé, jako třeba u Lily. U mě to vypadalo hrozně.

Omezila jsem proto své výlety na školní pozemky, jak se to dalo. Čas od času mě ale přepadaly stavy, kdy jsem potřebovala nutně jít ven a být sama, dokud se ještě dalo. Často mě ale našel někdo z Pobertů nebo Naja.

Nikdy jsem nechápala, jak to dokázala. Poberti měli Pobertův plánek, ale Naja neměla, čím by mě našla. Nijak jsem se v tom ale nenimrala, třeba prostě byla jen opravdu dobrá kamarádka, která mě znala a věděla, kde bych se tak mohla schovat.

Často jsem sedávala někde blízko jezera, abych mohla pozorovat vlny, které se díky větru zvětšovaly, a voda se vylévala na břeh. Sem tam jsem zahlédla chapadlo olihně, která tam žila, ale ta ven vylézala hlavně za sluníčka.

Naja si vždy sedla vedle mě a nic neříkala. Věděla přesně, na co myslím. Stále jsem myslela na rodiče a to, že jsem vlastně neměla ani velkou možnost je poznat.

Připadala jsem si jako Harry, který neměl možnost poznat své rodiče a kmotra. Sirius sice byl naživu, ale na útěku a neměl dostatek času s ním být.

To jsem se však rozhodla změnit. Hned, jak to půjde, odhalím Pettigrewa a oni pak svěří ochranu jejich domu někomu jinému. Jenže nevím, kdy přesně se přidal k Voldemortovi. Budu si na něj muset dávat pozor.

--------------

Po dalších Vánocích, které jsem strávila u Potterových, jsme se vrátili zpět do školy. Naštěstí v šestém ročníku je míň hodin, než v jakémkoliv jiném ročníku. Proto nebyl návrat do školy po prázdninách tak hrozný.

Jak se dalo čekat, Poberti naplánovali pozdní večírek, kdy se slavil Nový rok. Bylo to hned první víkend po našem návratu a byli pozváni všichni studenti, kromě Zmijozelu. Snažila jsem se přemluvit kluky, aby mohla dojít alespoň Naja, ale nechtěli o tom ani slyšet.

Naja ale nakonec stejně prohlásila, že by tam nešla. Nejen, že by se na ni všichni divně dívali, přece jen je hodná jen na mě, ale taky by se tam jako jediná z koleje cítila asi divně.

Lily, kterou jsme tam donutili jít, se dokonce dobře bavila a hodně času tam strávila s Jamesem. Od toho incidentu se Snapem se opravdu snažil a Lily to nemohla přehlížet. Navíc jsem na ní viděla, že začíná opravdu pookřávat, takže jejich vztah se určitě brzy zase posune dál.

Jeho změny chování se však nevztahovaly na chování v hodinách a veškeré Pobertovské lumpárny. To bych po něm nemohla ani chtít. Byl Dvanácterákem tělem i duší, doslova.

--------------------

Na domlouvání Lily jsme se s holkama začaly učit. Přece jen, byla polovina dubna a zkoušky jsou v červnu. Naneštěstí jsou jen postupové, OVCE budeme skládat až další rok.

Neměla jsem z nich proto takové nervy, vlastně nikdo z nás. Pomalu jsme si začínali uvědomovat, že situace tam venku je mnohem horší, než jsme si mysleli.

Samozřejmě jsme neustále čítávali ty články v Denním věštci, slýchávali drby od spolužáků a rady od rodičů, ale dosud nám to nedocházelo. Vlastně ani nevím, kdy jsme to začali brát opravdu vážně, prostě se to naráz stalo.

Věděli jsme, že zkoušky, které skládáme ve škole, nejsou nic oproti tomu, co nás nakonec čeká venku. A toho jsme se začínali děsit mnohem víc, než nějakých postupových zkoušek.

------------------

Seděla jsem na závěrečné hostině ve Velké síni. Nemohla jsem uvěřit, že rok uběhl tak rychle. Poté, co ředitel řekl pár slov na úvod, rozdal také pohár za kolejní body. Ten jsme vyhráli my, stejně jako ten za famfrpál.

Zatímco Burmbál ještě mluvil o situaci mimo bezpečí hradu, přesměrovala jsem pohled na Jamese a Lily, která si snad za celou dobu poprvé sedla dobrovolně vedle něj. Nejednoho studenta to překvapilo, i když to nejspíš mohli čekat. Za posledního půl roku opravdu pokročili z tolerování na přátelství.

A co víc, nebyli to jen oni, kdo se začal sbližovat. Annie a Remus po sobě navzájem pokukovali už nějakou dobu, ale ani jeden se nepokusil tu bariéru mezi nimi zrušit. Budu si s ním muset velmi vážně o prázdninách promluvit, jinak to nepůjde.

Kopnutí do holeně nebylo tak silné, jako překvapivé. Se syknutím jsem se podívala na Jamese, který seděl naproti mně.

„Probuď se," zasmál se a poukázal na jídlo, které se muselo objevit během mého přemýšlení.

„Jen jsem nad něčím přemýšlela," zamumlala jsem a začala si nakládat jídlo.

„A nad čím?" Pokud to šlo, zazubil se ještě víc.

„Jak dostaneme Remuse a Annie k sobě," pokrčila jsem rameny a hodila pohledem k Remusovi a potom Annie. Seděli naproti sobě a snažili se, aby se na sebe nepodívali.

„Už je na čase, aby si k sobě našli cestu," přitakal. „Co kdyby oba dva jeli k nám na prázdniny?"

„To není špatný nápad," uznala jsem.

„Taky by mohla dojet Lily," dodal jen tak. Tiše jsem se zasmála. Taky mě to napadlo, ale nechtěla jsem tlačit na pilu. Přece jen, bála jsem se, aby se James doma nepředváděl.

„Takže budu mít dvě spolubydlící navíc," ušklíbla jsem se.

„Už to jenom domluvit s našima."

Uvědomila jsem si, že nejenže mě James oslovuje jako sestru, ale taky o jeho rodičích mluví jako o našich. Vždy mě to zahřálo u srdce.

„Nemyslím si, že by to měl být problém. Určitě se nemůžou dočkat, až konečně Lily poznají. I když ji myslím znají hodně dobře. Tvoje vyprávění o ní jsou hodně barvitá."

Sirius, který to všechno slyšel, se začal tiše smát. To přivolalo pozornost ostatních Pobertů a taky mých spolubydlících. Jeho smích nebyl tak tichý, jak si nejspíš myslel.

Rozhodla jsem se zakročit. Nechtěla jsem, aby se ostatní začali vyptávat, o čem jsme se přesně bavili. Kluci by se tomu možná zasmáli, ale pochybovala jsem, že by to udělala i Lily.

Protože Sirius seděl hned vedle Jamese, měla jsem skvělou možnost. Rozmáchla jsem se nohou a trefila ho do holeně, stejně jako James předtím mě, jenom větší silou.

Sirius tlumeně vyjekl a stáhl tvář do bolestné grimasy, zatímco já se konečně pustila do jídla.

Lily se na mě podezřívavě zamračila, ale sotva si mohla být jistá, že jsem to byla já. Pouze jsem pokrčila rameny na znamení nevědomosti a snažila se nesmát.
-------------
Cesta domů uběhla rychle, stejně jako vždy. Klidně bych se vsadila, že kdybych chtěla, aby utíkala rychle, čas by schválně zpomalil.

Zase jsem seděla s holkami, protože jsme ještě nevěděly, jestli se o prázdninách uvidíme. Lily sice mou nabídku přímo neodmítla, ale chtěla se první zeptat rodičů, než mi na ni kývne. Naopak Wendy s Annie souhlasily, což bylo dobré znamení. Teď už jenom zajistit, aby přijel i Remus.

Cesta se nakonec neobešla bez zmijozelských. Lucius a ostatní se očividně natolik nudili, že se museli zaobírat ostatními. Když procházeli kolem našeho kupé, nemohli jít prostě dál. Po výměně pár hezkých slov, které nebyly tak tiché, jak jsem si myslela, se za nimi objevili Poberti.

Když zmijozelští zjistili, že máme početní převahu, raději se stáhli.

Poberti pak nakonec zůstali zbytek cesty u nás, kdyby náhodou ještě došli. V kupé tak bylo absolutně přecpáno. Kdyby s námi měla být i Alice, nevlezli bychom se. Ta totiž naštěstí trávila většinu času s Frankem Longbottomem, se kterým už rok chodila.

Když pak vlak zastavil, postupně jsme vyskákali na nástupiště. Naposledy jsme se rozloučili a rozešli se za svými rodinami, které na nás čekaly.

Sirius tentokrát nejel hned k nám, jeho matka trvala na tom, že nějaký čas stráví i doma. Nikdo to nechápal, protože jsme si mysleli, že je ráda, když není Sirius doma, ale neřešili jsme to. Viděli jsme, že se o tom nechce bavit, a tak jsme mu vyšli vstříc.

Jamesovi rodiče na nás čekali u jednoho ze sloupů.

„Dnes už se můžete přemístit sami," připomněla nám zcela zbytečně Euphemie se širokým úsměvem.

„Já vám vezmu kufry," nabídl se Fleamont. Než jsme stihli zaprotestovat, ne že bychom vlastně chtěli, vzal je a přemístil se pryč. Euphemie jej následovala.

Otočila jsem se na Jamese a ušklíbla se, než jsem se sama poprvé oficiálně přemístila.