Čas rychle utíkal, zima se přehoupla v jaro a to zase v léto. Za tu dobu se toho moc nezměnilo, ale něco přece jen. James dal na mou radu a opravdu se před Lily snažil, což přineslo změnu v podobě častějšího společného trávení času.

Nejeden student byl překvapený nad tím, že už na sebe neustále neštěkají jako malé děti, ale čas od času si i u jídla klidně povídají.

Od poloviny března jsem se  pak začala učit na zkoušky NKÚ společně s Lily. Naléhala i na holky, ale ty se nedaly, a začaly se učit až v dubnu.

A než jsme se všichni nadáli, první opravdu důležité zkoušky v našem životě byly tady. Celkově to bylo rozvrženo do dvou týdnů, jeden týden byl v duchu písemných zkoušek a ten druhý v praktických.

Písemné jsem podle pocitu zvládla dobře, snad kromě dějin. Ty mě ovšem tak netrápily, protože jsem v budoucnu neměla v plánu dál dějiny čar a kouzel studovat nebo se jim jinak věnovat.

------------------

Bylo pondělí, první den praktických zkoušek. Jako první mě čekaly lektvary, které byly dopoledne a odpoledne obrana. To nejhorší, z čeho mám strach, je hned na začátku. Alespoň to budu mít dřív za sebou.

Dveře Velké síně, vedle kterých jsme stáli, se otevřely a ven vykoukla hlava ženy, která dohlížela na zkoušky. Díky velikosti síně se tam vejdeme všichni, což bylo dobře. Někteří se tak nemuseli stresovat déle, protože by čekali na zkoušku delší čas.

Jakmile nám uvolnila cestu, vstoupila jsem dovnitř.

Vůbec jsem Velkou síň nepoznávala. Kolejní stoly zmizely a nahradily je velké čtvercové stoly, na kterých byl postavený kotlík a různé přísady do lektvarů. Ty od sebe byly dostatečně daleko, aby nikdo nemohl odkoukat to, co dělá ten druhý.

„Běžte k libovolnému stolu a vyčkejte na další příkazy!" rozkázala nám žena a za posledním studentem zavřela dveře.

Stoupla jsem si k tomu nejbližšímu a sledovala, kam se staví ostatní. Všichni z naší party, pokud jsem tak naše nestálé uskupení mohla nazvat, jsme se postavili kousek od sebe.

Prohlédla jsem si ingredience přede mnou. Kůže z hřímala, sliny tlustočerva, listy kopřivy, úhoří očka, kůra z ruje vlasaté, slzy dospělého Fénixe, Scvrklofík, pijavice, listy z Vrby mlátivé...

Přecházela mi z toho hlava kolem. Ale co jsem mohla čekat? Že mi dají přímo přísady, které budu potřebovat? To by bylo moc jednoduché.

„Máte přesně šedesát minut, abyste uvařili lektvar zvaný Hvězdicovitý travní balzám!" řekla zkoušející a otočila přesýpací hodiny na jejím stole. „Začněte!"

Hlavně klid, říkala jsem si. Mohli vybrat mnohem horší lektvar, tento přece zvládnu levou zadní.

Vytáhla jsem hůlku a rozdělala pod kotlíkem oheň. Poté jsem se natáhla pro přísady. Stonky trávy, larvy z hvězdice, kůru z ruje vlasaté a poslední slzy Fénixe.

Vzala jsem si před sebe stonky trávy a do ruky nůž. Opatrně jsem je začala krájet. Jakmile jsem to měla, vzala jsem si larvy hvězdice a rozmačkala jsem je. Společně jsem to pak vhodila do kotlíku.

Voda ihned nabrala tmavě zelenou barvu. Zamíchala jsem to třikrát po směru a pětkrát proti směru hodinových ručiček.

Teď jsem musela dvacet minut počkat.

Sedla jsem si na stoličku, která byla u stolku, a čekala.

----------

Dvacet minut uběhlo poměrně rychle. Nejspíš proto, že když chcete čas zpomalit, má nepříjemný zvyk najednou zrychlit.

Hodila jsem do kotlíku nakrájenou kůru a sledovala, jak lektvar nabírá světle zelenou barvu, skoro jako dobře udržovaná tráva.

Jako poslední šla na řadu slza Fénixe. Musela jsem si dávat pozor, aby to byla přesně jen jedna slza. Kdyby jí bylo víc, hrozil výbuch, který by mi rozhodně na bodech nepřidal.

Poté jsem to znovu zamíchala, dvakrát po směru a jednou v protisměru hodinových ručiček. Teď už mi zbývalo jen čekat, dokud nevyprší zbytek času. Hádala jsem ho ještě tak na dvacet minut, ale i tak mi to připadalo jako pět.

„Konec!" vykřikla žena, když se poslední zrnko písku přesypalo do spodní části hodin. „Doneste mi vaše lektvary!"

Vstala jsem a naběračkou nalila trochu lektvaru do připraveného flakónku s mým jménem na štítku, který jsem potom zazátkovala a odnesla jej zkoušející.

Když jsem jí ho podávala, všimla jsem si, že lektvary některých ostatních studentů nemají stejnou barvu jako ten můj. Některé byly tmavě zelené, jiné zelené ani nebyly.

„Děkuji," řekla mi žena a naznačila, že můžu odejít.

„Na shledanou," rozloučila jsem se a vyrazila ven. Tam jsem počkala i na ostatní, kteří jeden po druhém vycházeli ze síně a řadili se ke mně, abychom společně mohli jít na oběd. Kvůli zkouškám ve Velké síni se musely obědy přesunout na koleje, kde byly velké švédské stoly.

Jakmile ven vyšel i Peter společně s Remusem, odebrali jsme se na kolej s vyhlídkou lahodného oběda.

Nicméně jsem si dala pouze trochu salátu, protože jsem z těch nervů neměla ani hlad, a sedla si na sedačku vedle Jamese.

„Tak, jaký z toho máte pocit?" zajímala se Annie nejistě.

„Pokud si dobře pamatuju, lektvar měl mít světle zelenou barvu, ne?" ujišťoval se Sirius.

„Přesně tak," přitakala Lily, která během jezení ještě stíhala listovat v učebnici. „Pokud jste tam dali správné množství kůry, barva lektvaru měla být jako tráva."

„Zajímalo by mě, co si pro nás přichystali na obranu," zamyslel se James a otočil se na Lily. „Co myslíš, Lily?"

Pokud čekal nějakou vřelou odpověď, nedočkal se jí. Lily ho pouze zpražila pohledem a uklidila si knihu do lektvarů, aby ji vyměnila za pergameny popsané kouzly, která by se jí mohla hodit. Stále na něj byla naštvaná kvůli tomu incidentu z minulého týdne, kdy si Poberti po jedné ze zkoušek začali dobírat Snapea.

A neskončilo to jinak, než jak jsem si to pamatovala z knih. Přátelství mezi Snapem a Lily bylo ukončeno, k velké radosti Jamese, ale i jejich vztah to trochu poznamenalo. Byla na něj naštvaná a odmítla a s ním mluvit, protože to byl on, kdo na jejího bývalého kamaráda vyslal kouzlo.

„Já myslím, že budeme muset ukázat nějaká kouzla, nejspíš budeme stát i proti bubákovi," ukončila ticho Wendy. „Každopádně to určitě bude podobné jako v minulých letech, ale těžší."

Souhlasně jsem přikývla. Nejspíš měla pravdu, ale jistě jsem to potvrdit nemohla. Nepamatovala jsem si úplně všechno z knih, jako třeba tohle.

-----------------------

Do začátku zkoušky zbývala asi půl hodina, když jsem s kluky opustila jednu nepoužívanou učebnu, kde jsme si zkoušeli různá kouzla. Holky to odmítly a zůstaly na koleji, ale hádala jsem, že už nejspíš budou dole u Velké síně.

Zabočili jsme za roh a zůstali stát partě zmijozelských v čele s Luciusem. Bezva, to jsem si opravdu přála.

„To se nám sešla partička," prohlásil Lucius se škodolibým úsměvem. „Samí krvezrádci."

„Drž hubu, Malfoyi!" vyprskl James. „Lepší krvezrádce než vygumovanec ohánějící se čistou krví."

Viděla jsem, jak Lucius sahá po hůlce. Rychle jsem sáhla pro tu svou. Už s ní chtěl namířit na Jamese, ale já byla rychlejší.

„Expelliarmus." Luciusova hůlka vyletěla do vzduchu a přistála v mé ruce.

„Co si to dovoluješ, ty mrňavá krvezrádkyně?!" vykřikl mým směrem.

„Neublížíš mé rodině," řekla jsem chladně.

„Potter není tvá rodina," namítla Alecta.

„Pokrevní možná ne, ta se mě totiž zařekla," odsekla jsem naštvaně, „ale je mnohem lepší, než byste kdy mohli být vy dva. Co by vás asi řekli rodiče, že jste se zřekli své mladší sestry, která není ani plnoletá a poslali ji do sirotčince?"

Viděla jsem, jak Alecta i Amycus rudnou v obličeji. Oba dva vytáhli hůlky a namířili je na mě. To už však přede mnou stál Remus, James, Peter a dokonce i Sirius. Všichni tři na ně mířili hůlkami.

Podívala jsem se na Naju, která zde byla taky, a vyslala k ní prosebný pohled. Nepatrně přikývla a podívala se na mé sourozence a svého bratra.

„Nechte toho," pronesla líně. „Ti krvezrádci za to nestojí."

Nenápadně jsem se na ni usmála. Ačkoliv byli s Luciusem o rok mladší než moji sourozenci, oni poslouchali je, ne naopak. Alecta s Amycusem schovali své hůlky, ale nepřestávali se tvářit naštvaně.

Hodila jsem po Luciusovi jeho hůlku a dala se do chůze. Nechtěla jsem tam s nimi stát už ani minutu. Slyšela jsem, jak mě Poberti následují. Než jsem se nadála, James mě předběhl a uvěznil mě ve svém náručí.

„Opravdu si myslíš, že jsme pro tebe lepší rodina, než by byli oni dva?" zašeptal, abych to slyšela jen já.

„Já si to nemyslím," zavrtěla jsem hlavou a on ztuhl. „Já to vím."

Cítila jsem, jak se James usmál, než mě pustil.

„Měli bychom jít, zkouška brzy začne," rozhodla jsem s úsměvem a pokračovala k Velké síni, kam jsme původně mířili.