Euphemie mě okamžitě provedla po domě a ukázala mi jednotlivé místnosti. Jako poslední byl můj pokoj. Byl v krémových barvách a já si jej okamžitě zamilovala. Nebyl tak velký, jako jsem měla doma, ale bylo mi to upřímně jedno.

Z okna jsem viděla do zahrady, na níž bylo, mimo jiné, postaveno provizorní hřiště na famfrpál. Dál tam byl menší altánek, kde se dalo posedět, a květinové keře, které teď byly zapadané sněhem.

Koupelnu jsem měla společnou s Jamesem. Každý do ní měl své dveře, takže jsme v podstatě měli takto propojené pokoje. Stačilo přejít menší koupelnu a bylo.

Ani společná koupelna mi nevadila. Byla jsem zvyklá ze školy, kde jsem se o ni musela prát s dalšími třemi holkami. Uzmout si ráno koupelnu pro sebe nebude problém, protože James vyspává déle. Nejspíš naše jediné štěstí.

Euphemie mě nakonec nechala v pokoji samotnou, abych si mohla v klidu vybalit, než bude večeře.

----------------

Netušila jsem, kolik přesně času uběhlo, když se ozvalo klepání na dveře od koupelny, která byla propojená i s Jamesovým pokojem.

„Dále!" houkla jsem a dál vybalovala oblečení z kufru. Bylo toho hodně, protože jsem si po té hádce se sourozenci sbalila co nejvíc věcí. Netušila jsem totiž, jestli budu mít možnost si je někdy vzít, a tak jsem do kufru, který byl zvětšen kouzlem, narvala snad všechno.

Dveře se pomalu otevřely. „Můžu dál?"

„Samozřejmě," přitakala jsem s úsměvem a otočila se na Jamese, který stál na prahu dveří. „Děje se něco?"

„Ne," odpověděl bez váhání. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak se ti tu líbí a jaké z toho máš pocity."

„Ach tak," protáhla jsem. „Pořád mám pocit, že se za chvíli vzbudím a zjistím, že se mi to všechno jenom zdálo a že jsem někde v sirotčinci."

„To za chvíli přejde," zasmál se James. „Stejně jako když jsi přišla do našeho světa. Neprobudíš se, tohle je realita. I když nejspíš ne taková, jakou by si někdo přál."

„To ne," souhlasila jsem a uklidila další kousek oblečení do skříně, která se pomalu zaplňovala. „Ale všechno zlé je pro něco dobré, ne? Přece se to tak vždycky říká."

James ke mně přešel a vzal mi z ruky mikinu, kterou jsem zrovna držela, položil ji na postel a přitáhl si mě do pevného objetí.

„Vím, že se toho za poslední půl rok hodně stalo," zašeptal. „To se Siriusem, potom rodiče, rozchod s Luciusem a hádka se sourozenci... Jenom chci, abys věděla, že jsme tu všichni pro tebe. Nezáleží na tom, co se stane, my tady vždycky budeme."

„Já vím," vydechla jsem do jeho svetru. „Jen mi někdy připadá, že je všechno špatně. Ale je to jen pocit."

Cítila jsem, jak se James usmál do mých vlasů.

„Rodiče jsou z tebe nadšení," promluvil po chvíli ticha. „Nemůžou se dočkat, až tě víc poznají. Mám takový pocit, že vždycky chtěli ještě jedno dítě, ale nikdy to nepřiznali."

Usmála jsem se a odstoupila od něj. „Snad tedy nezklamu."

„To určitě nehrozí," ujistil mě James. „Zamilují si tě, stejně jako my ostatní."

Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.

„Chceš s něčím pomoct?" zeptal se James s pohledem na můj kufr, který byl ještě z části plný oblečení a různých věcí.

„Chci to udělat sama," zavrtěla jsem hlavou. „Má to pro mě trochu význam."

James přikývl a couvl směrem ke dveřím. „Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej. Budu u sebe."

------

„Jamesi! Nicole! Večeře!" uslyšela jsem hlas Euphemie, jak na nás volá ze spodního patra domu. Postavila jsem fotografii v rámečku na noční stolek a setřela si slzu, kterou se mi nepodařilo zahnat.

Možná to vůči Potterovým nebylo fér, ale fotka, na které jsem s rodiči a sourozenci, byla jedinou památkou, kterou jsem po nich měla. Samozřejmě, oblečení a různé ozdoby do pokoje tu byly taky, ale tohle mi připomínalo, že jsem s nimi opravdu byla. Že to nebyl jen výplod mé fantazie.

Vyšla jsem na chodbu ve stejný čas jako James. Zazubil se na mě a pokynul mi, abych ho následovala dolů. Nicméně to nebylo potřeba, cestu jsem si pamatovala. Dům Potterových nebyl tak velký jako dům Carrowových, takže sotva hrozilo, že bych zabloudila.

Když jsme vešli do jídelny, Fleamont už seděl na místě a četl si večerní vydání Denního věštce, zatímco Euphemie se skřítkem podávala na prostřený stůl jídlo.

James se posadil a pokynul mi na místo vedle sebe. Ohromeně jsem se posadila a zůstala zírat na jídlo, které paní Potterová připravila. Byla to opravdu hostina, ačkoliv Vánoce jsou až za dva dny.

„Při každé větší události máme tradici udělat větší hostinu," prozradila mi Euphemie s úsměvem. „A tvůj první den v novém domově je podle nás dostatečně velká událost."

„Tímto bychom ti navíc chtěli říct, že doufáme, že se ti u nás bude líbit a budeš se tu cítit jako doma," dodal Fleamont. „Víme, že ti nikdy nemůžeme nahradit rodiče, ale můžeme ti zkusit být alespoň rodinou, která se k tobě nikdy neotočí zády."

Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy dojetí.

„Moc si toho vážím," ujistila jsem je a zhluboka se nadechla. „Nikdy vám nebudu moct dostatečně poděkovat za to, že jste si mě k sobě vzali, i když jste o mně skoro nic nevěděli a neznali mě."

„Víš, znali jsme tvé rodiče a velice nás zasáhla jejich náhlá smrt," řekla Euphemie. „Nestýkali jsme se s nimi příliš často, ale byli to dobří lidé. A když nám James řekl, že se tě sourozenci zřekli, začali jsme hned vyřizovat všechno potřebné. Nesnesli jsme představu, že bys měla jít do sirotčince."

Tentokrát jsem slzy neudržela. „Nemám tušení, čím jsem si vás zasloužila. Vás všechny."

Euphemie ke mně přiskočila a mateřsky mě objala, zatímco James mě pod stolem chytil za ruku a povzbudivě stiskl. Usmála jsem se a volnou rukou si setřela slzy.

Jamesova máma mě pustila a posadila se na své místo mezi mě a Fleamonta.

„James říkal, že jsi žila čtrnáct let u mudlů," změnil Jamosův táta téma, jakmile jsme si popřáli dobrou chuť a pár minut vládlo ticho. „Jaké to tam bylo?"

„Bylo to...jiné," odpověděla jsem zamyšleně. „Měla jsem to tam ráda. Moje rodina byla velká, člověk se s nimi nikdy nenudil."

„A co Bradavice?" zajímala se Euphemie. „Muselo být těžké nastoupit až ve čtvrtém ročníku."

„Nebylo to lehké, to je pravda," přitakala jsem s úsměvem. „Minulé léto bylo plné učení, protože jsem musela dohnat první tři ročníky, abych mohla nastoupit. Ale zvládla jsem to lépe, než jsem si myslela.

A Bradavice jsou úžasné, jsem z nich nadšená. Kolikrát si tam připadám jako poprvé, třeba při hostinách. Jsou tak velkolepé, že mě to pořád překvapuje."

„James říkal, že jsi jedna z nejchytřejších v ročníku," poznamenal Fleamont.

„James má někdy tendenci přehánět," zavřela jsem hlavou a střelila po svém nevlastním bratrovi pohledem.

„Tak proč jsi měla minulý rok ze všech zkoušek véčka?" nadzvedl tázavě obočí.

„Protože jsem tvrdě dřela," pokrčila jsem rameny.

„Jo, jasně," přitakal James a protočil očima. „A kdy prosím tebe? Byla jsi buď pořád s Malfoyovou, jejím bratrem, s námi nebo s holkami."

„Už jsi přemýšlela, co chceš dělat po škole?" změnila téma Euphemie a ukončila tak naši potyčku.

„No," zapřemýšlela jsem, „chci jít buď na bystrozorku nebo lékouzelnici."

„Obě dvě jsou skvělá povolání," přitakala Jamesova máma. „My jsme bystrozoři, ale má kamarádka je lékouzelnice. Je to sice někdy náročné, ale to je většina prací."

„Jsem s tím smířená," usmála jsem se. „Každopádně nevylučuji ani jinou práci, třeba na jiném oddělení na ministerstvu. Nicméně nechci jenom sedět na zadku v kanceláři, to by mě rozhodně nebavilo."

Potterovi se pobaveně zasmáli a já s nimi. V jídelně panovala uvolněná atmosféra, za kterou jsem byla opravdu ráda. Ulehčovalo mi to tak ten přechod z jedné domácnosti do druhé.

---------------------

Nemohla jsem usnout. Po večeři jsme ještě seděli nějakou dobu v obývacím pokoji, než jsme se s Jamesem rozešli do svých pokojů. Byla jsem unavená, ale spánek nepřicházel, a tak jsem se posadila na široký parapet u okna a zírala na zasněženou zahradu.

Těšila jsem se, až bude teplo, abych na ní mohla vysedávat. Třeba zrovna pod tím stromem, který stál nedaleko mého okna. Nebo na té terase, kterou mi Euphemie krátce ukázala a na které byl zahradní nábytek i s takovou tou houpačkou v jednom z rohů.

Vjela jsem si rukou do vlasů a trochu za ně zatahala. Na mysl mi přicházely i špatné myšlenky, které jsem nechtěla. Tohle má být radostný večer, nebudu si ho přece kazit.

Zvuk pomalého otevírání dveří mě mírně vyplašil. Otočila jsem hlavu tím směrem, abych viděla Jamesovu kštici, jak nakukuje dovnitř.

„Nemůžeš spát?" zeptal se tiše a přešel ke mně. Přitáhla jsem si kolena blíž k sobě, abych mu udělala místo.

„Ty zřejmě taky ne," pousmála jsem se a opřela si čelo o chladnou okenní tabulku. „Trápí tě něco?"

James se zatvářil mírně provinile. „Něco jsem ti jaksi neřekl."

„Máte pod domem mučírnu?" zažertovala jsem.

„To ne," zasmál se James. „Víš, že k nám Sirius každoročně jezdí na prázdniny. Nejen na ty letní, ale i vánoční a velikonoční, protože má doma peklo."

„To vím," přitakala jsem. „Vlastně jsem si říkala, že je divné, že nejel s námi."

„No, protože se nebavíte, domluvili jsme se, že dojede až zítra," prozradil mi. „Aby ses dneska trochu zabydlela a trochu si navykla. A pokud spolu nebudete chtít být v jedné místnosti příliš dlouho, nějak se to vymyslí."

„Jamie, to, že se nebavím se Siriusem, neznamená, že ho nesnesu v mé přítomnosti," povzdechla jsem si. „Je to tvůj nejlepší kamarád, prakticky bratr. Navíc chápu, že to doma nemá jednoduché, a chci, aby alespoň svátky prožil v klidu a pohodě."

„Jsi nejlepší, víš to?" zazubil se na mě James a objal mě. Usmála jsem se a poplácala ho po zádech.

Netušila jsem, jak dlouho jsme tam ještě seděli, když mi začala padat hlava na okno. James usoudil, že je nejvyšší čas jít spát a popřál mi dobrou noc, načež zalezl do svého pokoje.

Usnula jsem téměř okamžitě, co se za ním zavřely dveře.