Radost do života se mi zase trochu vrátila. Stále mě ale přepadaly stavy, kdy jsem s nikým nemluvila a toulala se sama po hradě. Díky tomu jsem ale nalezla jedno úžasné místo, kam se budu zašívat vždy, když budu chtít být sama.

Už jsem se nemohla dočkat, až konečně spatřím Jamesovy rodiče a řádně jim poděkuju. Neměla jsem totiž ještě možnost, ale James jim psal.

Odjíždět se má už zítra a já si dobalovala poslední věci. Měla jsem strach i radost. Co když mě zavrhnou, přestože o mé opatrovnictví požádali, protože moji sourozenci přešli na druhou stranu?

James mě ale uklidňoval, že tohle jeho rodiče určitě neudělají. Mám takový dojem, že jim o téhle mé obavě dokonce i napsal, ale pravdu jsem z něj nevymámila.

Zavřela jsem plný kufr a položila ho k nohám postele. Převlékla jsem se do pyžama a ulehla do postele.

Holky byly ve společence a bylo celkem brzo, ale byla jsem unavená a nehodlala se držet na nohou násilím.

Zatáhla jsem kolem sebe ještě závěsy a nechala se vtáhnout do snového života.

------

Ráno přišlo relativně brzo. Holky ještě spaly, a abych je neprobudila, šla jsem rovnou do koupelny, kterou jsem zabezpečila, aby z ní nešlo nic slyšet.

Vstoupila jsem do sprchového kouta a nechala na sebe dopadat tekoucí vodu. Pomalu se mi uvolňovaly všechny ztuhlé svaly a já se uvolňovala. Stála jsem tam několik minut bez hnutí a užívala si ten pocit uvolněnosti.

Nakonec jsem přece jen sáhla po šamponu a sprchovém mléce. Než jsem vylezla ven, zabalila jsem se do ručníku a usušila se. Poté, co jsem si vyčistila zuby a vyfoukala si hůlkou vlasy, jsem se vrátila do pokoje.

Lily už byla vzhůru a budila Wendy, která se bez námitek posadila a začala se protahovat. S Annie to šlo hůř, mrmlala celou dobu, co se vyhrabávala z přikrývek a převlékala se.

Nečekala jsem na ně, měla jsem domluvenou snídani s Poberty. Jelikož se Sirius za poslední měsíc a něco zdržel jakýchkoliv poznámek na můj účet, dokázali jsme spolu vydržet v jedné místnosti a pár metrů od sebe, aniž bychom na sebe začali štěkat.

---------------------

„Jez něco," pobídl mě Remus, ale já zavrtěla hlavou. Nervozita se mi vrátila a žaludek smrskl. Dala jsem do sebe jen pár lžiček lupínků, ale nic víc.

„Nemám hlad," odpověděla jsem a odsunula od sebe misku. Do ruky jsem raději vzala sklenici s džusem a napila se.

„To jsi pořád nervózní z toho, že budeš bydlet u nás?" zeptal se James nevěřícně.

„Ne." Z toho jednoho slova šlo slyšet tolik ironie, že by to porazilo snad i slona.

„O nic nejde," snažil se mě uklidnit James a pousmál se. „Naši jsou v pohodě, že kluci?"

Všichni Poberti souhlasně přikývli a Remus se i povzbudivě usmál.

„Nejde o to, že bych se bála vašich," zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. „Je to prostě jen klasická nervozita. Měla jsem ji, když jsem se v deseti stěhovala, když jsem nastupovala na novou školu, když jsem poprvé viděla své pravé rodiče a dvojčata, nebo když jsem šla do Bradavic."

„Dobře," přikývl James, „ale zbytečně se nestresuj." Souhlasně jsem přikývla a přitáhla si k sobě zase misku s lupínky. Nakonec jsem do sebe dala ještě pár soust a dopila sklenici.

-------------------

Do jedenácté hodiny zbývalo ještě čtyřicet pět minut. Hodila jsem na sebe teplý kabát, nebelvírskou šálu a rukavice a zamířila do společenky, kde jsem měla s kluky sraz.

Ti už tam byli, vlastně jako jediní. I holky už odešly a nejspíš jsme byli jako jediní z Nebelvíru, kteří odjíždějí na Vánoce pryč a stále ještě nevyrazili.

„Jdeme?" zeptala jsem se, protože mi začínalo být trochu horko. Asi jsem se měla zapnout až venku.

„Jdeme," přitakal Remus a stoupl si z křesla, na kterém seděl. Prošli jsme otvorem na chodbu a po schodech dolů až do Vstupní síně.

Na nádvoří nás čekal kočár. Věděla jsem, že tam někde je testrál, ale neviděla jsem ho. Nikdo z nás neměl tu možnost ho zahlédnout, protože jsme neviděli nikoho umírat.

Zavrtěla jsem hlavou, nepotřebuju žádné takové myšlenky. Nastoupila jsem a sledovala z okýnka zasněženou krajinu, zatímco nás kočár vezl na nádraží.

-------------------

Čas má nepříjemný zvyk se zrychlit, když chceme pravý opak. Cesta utíkala nezvykle rychle, jako kdyby byl čas opravdu proti mně. Zatímco si kluci vykládali a plánovali další lumpárny proti Filchovi a té jeho vypelichané kouli, hleděla jsem z okna a místy trochu usínala.

Nakonec mě zapojili do hry s Bertíkovými fazolkami. Vzpírala jsem se, už tak můj žaludek protestoval, ale nakonec jsem souhlasila. Vypadalo to totiž, že by byli opravdu rádi, kdybych se jakkoliv zapojila.

Takže jsem s kluky zkoušela Bertíkovy fazolky a modlila se ke všem bohům, andělův a bytostem, abych si vytáhla něco normálního. Zatím se mi to dařilo.

Vzala jsme si krabičku od Jamese, který se mírně zašklebil nad špenátovou chutí, a hrábla dovnitř. Fazolka, kterou jsem si vytáhla, měla narůžovělou barvu, což mohly být celkem tři chutě – jahodová, mýdlová a řepová.

Skepticky jsem ji rozkousla a úlevně si oddechla. Jahodová.

Usmála jsem se a podala krabičku Remusovi.

Váhavě do ní strčil ruku a vyndal jednu fazolku. Chvíli si ji prohlížel, než ji strčil do pusy a začal kousat. Podle jeho výrazu jsem poznala, že to asi nebyla nejlepší chuť. Viděla jsem na něm, jak zelená. Rychle si stoupl a vyrazil bez jediného slova pryč.

„Asi bychom měli přestat," uznala jsem a vzala do ruky krabičku s fazolkami. Zavřela jsem ji a uklidila.

„Co budeme teda dělat?" zeptal se James a opřel se o čalounění sedačky. Podívala jsem se ven. Tma začala přebírat vládu nad světlem a místo blankytně modré bylo nebe inkoustové.

„Asi nic," pokrčila jsem rameny a podívala se na ostatní. „Za chvíli stejně budeme na místě."

Kluci přikývli a v kupé nastalo ticho.

Otočila jsem se zpět k oknu a nechala se unášet myšlenkami. Jak vlastně budou Jamesovi rodiče vypadat? Jak bude vypadat můj pokoj? Jak bude vypadat celý dům?

Dveře kupé se otevřely a dovnitř vešel Remus. Byl celý bílý a já nepochybovala, že zvracel. Posadil se na své původní místo.

Vyndala jsem ze své kabelky láhev dýňového džusu a podala mu to. Vděčně se pousmál a napil se.

„Co to bylo za chuť?" zeptala jsem se a vzala si láhev zpět. Vrátila jsem ji do kabelky.

„Nezkoumal jsem, jakou to mělo chuť," zavrtěl hlavou a opřel se. Pomalu se mu vracela barva. „Každopádně si na chvíli odpustím nějaké další fazolky."

Krátce jsem se zasmála a vyhlédla zase ven, zatímco kluci pokračovali v rozhovoru. V dálce jsem zahlédla první světla Londýna, který se přibližoval.

Brzy začaly skřípět brzdy a vlak zpomaloval, jak projížděl kolem řadových domů na nádraží, až se zastavil.

Stoupla jsem si ze svého místa a natáhla se do prostoru na zavazadla pro kabát a další oblečení. Oblékla jsem se a s kabelkou přes rameno vyšla do chodby. Protože na Vánoce neodjížděli úplně všichni, nebylo tu tak narváno jako při konci nebo začátku školního roku.

Vystoupila jsem na nástupiště a počkala na kluky. Společně jsme si zašli pro kufry a poté se rozloučila s Remusem. Peter mi pouze kývl na pozdrav, jako vždycky, a Sirius se ztratil dřív, než jsem se na něj stihla podívat.

Zůstali jsme s Jamesem sami. Pocit, jako bych měla všechno jídlo, které jsem dnes snědla, vyzvracet, se vrátil.

„Zase máš nervozitu, co?" promluvil James a já se na něj podívala.

„Proč myslíš?" zeptala jsem se nepřirozeně vysokým hlasem.

„Zbledla jsi jako Remus v den úplňku," vysvětlil a já se nedobrovolně uchechtla. Vždycky věděl co říct v danou chvíli. „Támhle stojí."

Podívala jsem se tím směrem. Žena i muž ve středním věku stáli vedle sebe. Oba dva vypadali velice mile a mně se trochu ulevilo.

James na ně mávl a přilákal tak jejich pozornost. Vydali se k nám.

Žena měla vlasy rozpuštěné a na hlavě baret. V huňatém kabátu jí jistě muselo být teplo. Na tváři jí pohrával mírný úsměv.

Muž měl tmavé uhlové vlasy a brýle. Nebylo pochyb, že je to jeho otec. Vlasy a brýle se nejspíš dědily po generace. Jamesův otec, James a jeho syn, všichni měli ty samé vlasy a nosili brýle. Prostě Potterovi.

Matně jsem si je vybavovala z pohřbu rodičů a následné pietní hostiny, která se konala u nás doma.

„Mami, tati." James přešel k nim a s oběma se objal. Nejistě jsem přešlápla na místě. Jamesova matka si toho všimla.

„Ach, drahoušku, promiň," promluvila a mně se zastavilo srdce. Zněla tak přátelsky. „Jamesi, představíš nás?"

„Jistě," přikývl a otočil se na mě. „Niko, tohle je Fleamont a Euphemie Potterovi, mí rodiče. Mami a tati, tohle je Nicole Carrowová, už několik dní moje nevlastní sestřička."

„Dobrý večer," pozdravila jsem a natáhla k paní Potterové ruku.

„Prosím, tykej mi a říkej jménem," řekla a nepřestávala se usmívat.

„Dobře," přikývla jsem a usmála se. Potom jsem natáhla ruku k panu Potterovi.

„Prosím, to samé jako u Euphemie."

Souhlasně jsem přikývla a můj úsměv se ještě prohloubil.

„Nepůjdeme? Začíná být docela zima," navrhl James a posunul si brýle na nose.

„Ale jistě," přitakala okamžitě Euphemie a natáhla ke mně ruku. Chtěla jsem vzít svůj kufr, ale Fleamont mě předběhl a s mým i Jamesovým kufrem se přenesl.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se krátce na Jamese, než jsem ucítila píchnutí v oblasti pupíku a svět se ztratil v barvách.