Od úmrtí rodičů to byl již měsíc. První týden jsem nevycházela z pokoje, přestože se mě holky snažily dostat alespoň na jídlo. Když jsem stále odmítala, nosily mi jídlo do pokoje. Depresemi jsem ale neměla ani hlad, ani chuť. To se taky projevilo na mé váze. Oblečení na mně viselo.

Nebylo to však jen kvůli rodičům. Na pár dní jsme měli s dvojčaty dovoleno odjet domů, kvůli pohřbu. Byl tam i Lucius a Naja, jako moje podpora. Potom ještě další lidé, ale ty si moc nevybavuju. Jen Siriusovu matku a Luciusova otce. Ty jsem totiž viděla na vlastní oči a mluvila s nimi.

Když jsme pak byli doma, pohádali jsme se. Alecta i Amycus zastávali názor, že jsou mudlové podřadní a neměli by vůbec žít. Podobný názor byl i na děti z mudlovských rodin.

I když jsem se jim pokusila vysvětlit, že se takové nehody stávají pořád, nepomohlo to. Spíš zhoršilo. Obvinili mě z krvezrádství a že jsem stále víc mudla, než kouzelník.

S Luciusem to šlo taky z kopce. Pohádali jsme se, stejně jako s dvojčaty, a rozešli se. To byla poslední kapka.

Naštěstí se se mnou Naja stále bavila. Přestože mi řekla o tom, že jí mudlové ani kouzelníci z mudlovských rodin nevadí, měla jsem strach. Lucius uměl být velice přesvědčivý, pokud chtěl. Naja ale nebyla lehce ovladatelná.

Teprve tehdy mi došlo, proč se Alecta s Amycusem stali Smrtijedy. Muselo to něco zavinit a tohle bylo ono. Smrt rodičů zaviněná mudly.

-------------

Seděla jsem u Brumbála, kvůli opatrovnictví. Dvojčata se jasně vyjádřila, že se mnou nechtějí mít nic společného a o mé opatrovnictví nestojí. Doufala jsem, že nepůjdu do sirotčince. To by mě asi složilo.

„Slečno Carrowová," oslovil mě Brumbál jemně, „mám pro vás dobré zprávy."

Vzhlédla jsem a podívala se mu do obličeje. Usmíval se.

„Jste si jistý?"

„Ano," přitakal. „Jak jistě víte, do svých sedmnáctých narozenin nesmíte bydlet sama."

„Ano, to vím," přitakala jsem škrobeně. Jak bych to nemohla vědět, když jsem to slyšela tolikrát?

„O vaše opatrovnictví mají zájem Potterovi."

„Cože?" hlesla jsem překvapeně. Proč mi James nic neřekl? Jistě to musel vědět.

„Potterovi by byli rádi, kdybyste se k nim nastěhovala a žila u nich, jak dlouho budete chtít," pokračoval. „S jejich synem jste velmi dobří kamarádi, nemýlím-li se, a to je veliká výhoda."

„Myslíte to vážně?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Smrtelně," přikývl a ještě víc se usmál.

„A-a vyjde to?" vykoktala jsem.

„Vlastně je to už odsouhlasené," souhlasil Brumbál. „Soud rozhodl, oficiálně jste již v péči manželů Potterových."

Překvapeně jsem otevřela pusu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nepůjdu do sirotčince, budu stále se svými přáteli.

Nedokázala jsem zadržet slzy štěstí, které se draly na povrch. Nechala jsem je téct, bylo mi to jedno.

„Doufám, že jsou to slzy štěstí," poznamenal pobaveně Brumbál.

„Samozřejmě," přikývla jsem rychle a pousmála se. „Já...můžu už odejít?"

„Jistě," přikývl ředitel a já vstala. Rychlostí světla jsem utekla z ředitelny a dala se do běhu, směr sedmé parto.

Vlétla jsem do společenky jako tajfun. Pohledem jsem vyhledávala Jamese. Seděl na sedačce a bavil se s ostatními Poberty.

Proběhla jsem kolem křesel a padla mu do náruče.

„Děkuju," hlesla jsem a zadržovala další slzy. James byl chvíli napjatý, ale potom povolil.

„Brumbál ti to nejspíš řekl, že?" uchechtl se.

„Ano," přikývla jsem a odtáhla se od něj. Usmíval se od ucha k uchu. Ostatní ale vypadali překvapeně.

„Abyste to pochopili," začal James a podíval se na ostatní, „naši se rozhodli, že požádají o opatrovnictví Niky. Soud to povolil, takže je teď moje nevlastní sestřička."

„Bacha na jazyk," upozornila jsem ho rázně. „Jsem starší, než ty."

„Ale i tak jsi menší než já, takže sestřička je vyhovující," namítl James. A měl pravdu. Byl ode mě víc, jak o půl hlavy vyšší.

„Asi tě nedonutím, abys to stáhl, co?"

„Ne," zavrtěl hlavou James a pobaveně se ušklíbl.

„Fajn," rezignovala se a posadila se vedle něj. Vidina, že budu žít u Potterových, mě těšila. Konečně se něco začalo zase dařit.

„Tak to gratuluju," promluvil poprvé za celou dobu Remus a objal mě. Sirius se nijak nevyjadřoval, vlastně se mnou nepromluvil od toho dne, kdy jsem mu prozradila své city, které jsem k němu chovala. Ten stejný den mi umřeli rodiče.

„Půjdu to oznámit holkám," rozhodla jsem se a zamířila do pokoje.

„Abych nezapomněl," zastavil mě ještě James. „Je ti doufám jasné, že jedeš i na Vánoce?"

„Dokonale!" křikla jsem a vyběhla schody.

Bez klepání jsem vešla do pokoje. Holky seděly na posteli u Lily a o něčem se bavily.

„Co Brumbál chtěl?" zeptala se Lily hned, jak mě zmerčila.

„Šlo o mé opatrovnictví," řekla jsem a sedla si k nim.

„A?"

„Jsem svěřena do péče Potterových," řekla jsem nadšeně. Holky se mi ihned vrhly kolem krku.

„To je skvělé!" vykřikla Wendy.

„Přestože Pottera nemusím, je skvělé, že si tě jeho rodiče vzali do péče," uznala Lily.

„Gratuluji," řekla Annie.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit," hlesla jsem a po třetí za jednu hodinu se mi chtělo brečet štěstím. Do dneška jsem brečela kvůli ztrátě, teď se mi chtělo brečet ze zisku.

„To znamená, že u nich budeš už na Vánoce?" zeptala se Wendy.

„Přesně tak," přitakala jsem s úsměvem. Nemohla jsem přestat, tak moc jsem byla nadšená.

„To bychom měly oslavit," rozhodla Annie.

„A jak, prosím tě?" nadzvedla Lily tázavě obočí.

„Poberti jistě mají zásobu máslového ležáku," pokrčila Annie rameny. „Tak co kdyby se tady Nicole, jelikož je nevlastní sestra jednoho z nich, zeptala, zda by nám jednu či dvě láhve nepůjčili?"

„Tak hele," ohradila jsem se. „To, že jsem Jamesova nevlastní sestra, neznamená, že budu prostředník mezi vámi."

„Ale no tak," nedala se Annie.

„Dobře," povzdechla jsem si. „Ale neslibuju, že to vyjde."

Opustila jsem pokoj a seběhla schody zase dolů. James seděl stále na stejném místě a něčemu se hlasitě smál.

„Jamesi, můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se. Bez váhání přikývl a postavil se. Odešli jsme trochu dál od ostatních.

„Děje se něco?"

„Víš," začala jsem, „holky by chtěly nějak oslavit to, že jsem byla svěřena do péče vašim, a jediní Poberti mají v zásobě máslový ležák."

„Klukům, spíš Siriusovi, se to moc líbit nebude," namítl.

„Moc dobře víš, že je mi upřímně jedno, co se Siriusovi líbí nebo ne," připomněla jsem mu. „Zaplatíme vám za to."

„Dobrá," souhlasil a beze slova odběhl do pokoje. Za chvíli se zase vrátil, ale v náruči nic nenesl, přestože tak měl ruce nastavené.

„Nechci, aby to kluci viděli, tak je to pod pláštěm," vysvětlil a já měla chuť se plácnout do čela. Asi mi ty deprese ubraly na inteligenci.

Převzala jsem si neviditelný baliček a nahmatala tři lahve. O jednu víc, než jsem původně zamýšlela.

„Děkuji," řekla jsem a usmála se. „Zítra ti ten plášť dám. A peníze taky."

„Dobře," přikývl a potom odběhl zase za kluky, zatímco já zamířila zpět do pokoje.

„Máš to?" zeptala se nadějně Annie ihned, jak jsem se objevila ve dveřích. Láhve jsem měla schované za zády a neviditelný plášť v kapse. James by asi nebyl rád, kdyby se o něm holky dozvěděly.

„Samozřejmě," přikývla jsem a odhalila tři láhve máslového ležáku.

„Skvěle," zajásala Wendy a zatleskala. Přešla jsem k posteli, na které seděly, a dala je mezi nás. Vykouzlila jsem čtyři sklenice a nalila do nich pití.

„Tak, na co si připijeme?" zeptala jsem se.

„Přece na tebe a tvůj nový život," řekla Lily a pozvedla svoji sklenici. S úsměvem jsme si přiťukly.