Prázdniny ubíhaly rychlostí světla. Hned na začátku jsem vypracovala všechny úkoly, které nám profesoři na léto dali, abych na to nemusela celou dobu myslet. Stejně jsem neměla nic na práci, kromě psaní dopisů.

Dopisovala jsem si v podstatě se všemi, takže mi skoro nic neuniklo. Od Lily jsem se dozvěděla, že jí James poslal několik dopisů, ve kterých ji opakovaně zve na rande a vypisuje, jak je krásná a úžasná.

James se v dopisech přiznal, že jí psal, a dušoval se, jak tentokrát určitě uspěje. Neuspěl.

Wendy zase psala, že se konečně dala dohromady s Marcem, který chodí do stejného ročníku, jako my, do Nebelvíru. Ke konci roku se docela sblížili a byla to jen otázka času.

Bohužel, Annie byla někde na dovolené, takže jsme si psát nemohly, jenom párkrát na úplném začátku prázdnin.

S Remusem jsem si hlavně psala o škole a různých předmětech, ze kterých bychom měli psát NKÚ. Zajímalo mě, jestli mi někdy řekne, že je vlkodlak.

Ale abych pravdu řekla, tak to umí perfektně krýt. Bledost ve tváři ale den před, v den a po úplňku skrýt nedokázal. Někdy dokonce zůstal na ošetřovně, což jsem si domyslela z toho, že se někdy neobjevil na vyučování.

Byla jsem ráda, že má kluky, kteří mu o úplňku pomáhají a nenechali ho v tom.

Jako poslední jsem si psala s Luciusem a Najou. Rodiče byli doslova nadšení, když se dozvěděli o mém vztahu s Luciusem a vůbec neváhali, když jsem se jich ptala na to, zda bych k nim mohla odjet ještě před plesem.

Takže jsem si teď balila všechny věci, které budu potřebovat jak do školy, tak na ten čas, který strávím v Malfoy manoru. Do školy jsem měla nakoupené od začátku srpna, kdy přišel dopis z Bradavic. Ten den jsem si také koupila společenský hábit, který jsem opatrně složila do kufru, aby se nepomačkal.

Měla jsem ještě pár minut k dobru, když jsem ještě naposledy kufr zkontrolovala, takže jsem ze skříně vytáhla dobře schovaný notebook, na který jsem si za celou tu dobu ani nevzpomněla. U něj jsem měla i mobil.

Přece jen, kouzelníci takové věci nepoužívali a zatím ani neexistovaly. Zajímalo mě, jestli ještě vůbec pojedou.

Obě dvě k mému překvapení byly stále trochu nabity. Rozklikla jsem v mobilu galerii a začala ji projíždět. Při první fotce se mi vlily slzy do očí.

Byla to fotka ze dne před tím, než mě našel Brumbál. Do fotoaparátu se na mě usmívala má o rok mladší kopie a moje tehdejší nejlepší kamarádka.

Byly jsme spolu denně a užívaly si prázdniny, jak jen to šlo. Bývaly jsme dlouho do noci venku a potom půl dne prospaly.

Jedna neposlušná slza se mi vykutálela z oka a tvořila mokrou cestičku na mém líci. Hbitě jsem ji setřela. Přemýšlela jsem, co právě teď dělá? Co jí řekli, když jsem tak beze slova zmizela? Zapomněla už na mě, nebo si na mě někdy vzpomene?

Zavrtěla jsem hlavou a raději mobil zase vypnula. Neměla bych si připomínat něco, co už je za mnou a akorát mi to přivádí smutek.

Uklidila jsem všechno zpět do skříně a zavolala Essie. Požádala jsem ji, aby mi odnesla kufr do haly, odkud jsem měla použít přenášedlo. Jakmile tak učinila, zamířila jsem právě tam.

------------------

„Páni," vydechla jsem, když jsem se objevila před branou Malfoy manoru. Viděla jsem to na fotkách, ale ve skutečnosti je to snad ještě větší.

Lucius se nad mými slovy zasmál a přitáhl si mě k sobě.

„Chyběla jsi mi," zašeptal a na přivítanou mě políbil. Usmála jsem se a na chvíli se o něj opřela, než jsme ruku v ruce zamířili otevřenou bránou po příjezdové cestě k domu.

„Ty musíš být Nicole!" zvolal někdo dřív, než jsem se stihla vůbec rozhlédnout po vstupní hale. Na schodech stál podle všeho Luciusův otec, Abraxas Malfoy. U Merlina, ta podoba byla až děsivá. Opravdu se dědila z generace na generaci.

„Dobrý den," pozdravila jsem slušně a sledovala, jak pan Malfoy zdolal poslední schody. Zastavil se jen metr od nás a natáhl ke mně ruku, zatímco mu na tváři hrál mírný úsměv.

„Abraxas Malfoy, těší mě," představil se, ačkoliv to nebylo třeba.

„I mě," ujistila jsem ho a krátce si s ním potřásla rukou.

„Hodně jsem toho o tobě slyšel. Lucius nevypráví o ničem jiném, než o jedné dívce s tmavými vlasy, hnědozelenýma očima a skvělým šarmem." Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Musím říct, že nelhal."

„Tolik lichotek si ani nezasloužím," prohlásila jsem trochu nejistě a zaběhla pohledem k Luciusovi. Tohle stihl otci povykládat za tu dobu, co je doma?

„A taky je skromná," dodal Abraxas se širokým úsměvem. „Vybral sis opravdu dobře."

„Já vím," pronesl Lucius sebevědomě.

„Co kdybys šel dámě ukázat její pokoj a provedl ji po domě?" navrhl Abraxas, za což jsem byla ráda. Lucius přikývl a vydal se směrem ke schodům.

„Na viděnou," řekla jsem ještě a viděla, jak se pan Malfoy naposledy pousmál, než zmizel v jiné části domu.

----------------------

„Kde je Naja?" zeptala jsem se, když jsme procházeli obytnou částí domu. Stále jsme nějak zatáčeli a já měla pocit, že se jistě ztratím, alespoň dokud si to tu pořádně sama neprojdu.

Lépe se mi věci pamatovaly, když si místo projdu sama a najdu si něco, čeho bych se v budoucnu mohla chytit. V Bradavicích jsem takto měla několik bodů, podle kterých jsem se ze začátku orientovala. Většinou jsem teda chodila vždy s někým, ale chtěla jsem se trochu osamostatnit a nespoléhat na ostatní.

„Vidíme se po měsíci a půl a první se ptáš na mou sestru?" zavrtěl s hraným šokem Luciusem. „Neuvěřitelné."

Pobaveně jsem se zasmála.

„Naja je v zahradách, nejspíš si čte," odpověděl nakonec na moji otázku.

„Je to tu jak v bludišti," poznamenala jsem.

„Když tu žiješ, tak ti to tak nepřijde."

Najednou se zastavil u jedněch dveří. Vůbec se nelišily od těch, které jsme míjely před tím, a já už hledala něco, podle čeho bych tuhle chodbu a dveře odlišila. „Tohle je tvůj pokoj na zbytek prázdnin. Naja má pokoj hned vedle a já naproti, takže víš, kde mě hledat."

„Dobře," přikývla jsem.

„Chceš si jít první vybalit nebo projít dům?"

„Asi projít dům," rozhodla jsem se. Než jsme vyrazili pryč, ještě jsem si pořádně prohlédla své dveře a chodbu. Potom jsme vyrazili.

------------------

Prošli jsme celý dům a poté mě Lucius zavedl do zahrad, které byly podobně spletité jako dům, protože byly protkané živým vysokým plotem. Zavedl mě na místo, kde podle jeho slov Naja trávila hodně času, když byla doma.

„Miluje růže a čas od času je umí zastřihnout nebo je vyměnit různě po domě," prozradil mi a v jeho hlase jsem měla možnost zaznamenat i skrývanou bolest. „Pamatuje si, že to dělávala matka. Tím si ji připomíná."

Překvapeně jsem zamrkala a chtěla něco říct, ale v tu chvíli jsme vešli do části s nižším živým plotem a záhony růží. Na jediné lavičce, která se tu nacházela, seděla Naja a četla si knihu.

Nejspíš nás slyšela přicházet, protože náhle zvedla hlavu a zeširoka se usmála. Lucius mě pustil, abych se s ní mohla přivítat.

„Už jsem si říkala, kdy dorazíš," řekla Naja, zatímco k nám mířila. Pevně jsem ji objala.

„Neříkej, že jsem ti chyběla," ušklíbla jsem se a propletla zase s Luciusem ruku.

„To ani nemám v plánu," zavrtěla hlavou pobaveně. „Těšíš se na ten zítřejší ples?"

Nejistě jsem pokývala hlavou. „Spíš mám obavy, protože je to můj první ples. Vlastně je to moje první společenská akce coby čistokrevné čarodějky vůbec."

Lucius mi povzbudivě stiskl ruku. „Nemáš se čeho obávat. Budeš dokonalá."

Vděčně jsem se na něj usmála a on mi vtiskl polibek do vlasů. Víc jsem se k němu přitiskla a nechala ho, aby mě objal.

„Tak já vás tady nechám," řekla Naja a než jsem se nadála, zmizela mezi živým plotem.

Usmála jsem se a položila si hlavu na Luciusovu hruď.

„Líbí se ti tady?" zeptal se mě, zatímco jsme tam jen tak stáli a vystavovali se odpolednímu slunci.

„Je to tu nádherné a impozantní," přitakala jsem a nepřestávala se usmívat.

„Uměla by sis představit žít v takovém sídle?"

„Asi ano," odpověděla jsem. „Náš dům není sice tak velký a nemá tak velké zahrady, ale zvykla bych si."

Netušila jsem, jak dlouho jsme tam jen tak stáli, když se před námi objevil domácí skřítek a oznámil nám večeři. Otočili jsme se a ruku v ruce zamířili zase zpátky do domu.