Zbytek školního roku uběhl rychle a nastal den odjezdu. Stála jsem ve svém pokoji a shlížela na postel, na které ležel plný kufr. Pokoušela jsem se ho zavřít, ale za nic na světě se mi to nedařilo.

Moje trápení se naštěstí rozhodla ukončit Wendy.

„Ukaž," řekla s úsměvem a stoupla si vedle mě. Vytáhla si hůlku, něco nesrozumitelného zamumlala a moje oblečení rázem zmizelo. Nejdřív jsem se zděsila, pak jsem se však uklidnila myšlenkou, že je to jen zvětšovací kouzlo, které použila i Hermiona.

„Díky," řekla jsem a usmála se. Byla jsem ráda, že přestože jsem nakonec začala s Luciusem chodit, stále mě mají rády a nezavrhly mě. Poberti to tolerovali, ale neschvalovali. V tomhle byli za jedno se Siriusem - začala jsem si s tím nejhorším člověkem, co jsem mohla.

Neúmyslně jsem si povzdechla. Zároveň mi naše přátelství chybělo, nejenom proto, že jsem ho milovala, taky s ním byla i sranda, ale taky moc ne. Denně se trápit jeho chvástáním, jak sbalil další holku, mi na sebevědomí moc nepřidávalo.

„Budeš sedět s námi nebo s dvojčaty?" Kdykoliv jsem byla s Luciusem, byla u toho většinou i Naja. Proto jim holky neříkaly jmény, aby to nemusely vyjmenovávat, ale dvojčata.

„S vámi," odpověděla jsem. „Jsem s nimi ještě domluvená, že za nimi společně s Amycusem pojedu o prázdninách."

„Super," usmála se a odběhla ke svým věcem. Se smíchem jsem sledovala, jak hopsá přes pokoj ke své posteli. Něco mě ale zarazilo. Trochu kulhala na pravou nohu a i na obličeji měla téměř nepatrné oděrky. Že by spadla?

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se to neřešit. Určitě to nebylo nic vážného. Raději jsem přesměrovala svoji pozornost na kufr.

Konečně se mi ho podařilo zavřít a sundala ho z postele. Stejně jako ho sem skřítci přinesou, tak ho i odnesou do vlaku.

Podívala jsem se na hodinky na mé ruce.

„Sejdeme se u vlaku," řekla jsem a pozpátku mířila ke dveřím, přičemž jsem se dívala na holky. „Mám se jít ještě rozloučit s Luciusem." Vyklouzla jsem z pokoje a klusem zamířila ven ze společenky.

Ve Vstupní síni jsem se opřela o otevřené dveře a čekala, až dojde Lucius. Byla jsem tu dřív a měla ještě pár minut k dobru. Pohledem jsem vyprovázela studenty, kteří se již vydali na cestu. Dneska bylo opravdu krásně oproti minulému týdnu, kdy stále pršelo.

Úlekem jsem trochu poskočila, když mi někdo zakryl oči rukama. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. Chladné ruce měl jen jediný člověk, kterého jsem znala. Teda dva, ale jen jeden měl ruce takhle velké.

„Luciusi," zasmála jsem se a ruce z mých očí zmizely. Lucius mě objal zezadu kolem pasu a políbil na tvář.

„Půjdeme?" navrhla jsem. Lucius přikývl a chytil mě za ruku. Společně jsme pak zamířili do Prasinek na nádraží. Protože bylo hezky a na několik týdnů to bude naposledy, co se nejspíš uvidíme, rozhodli jsme se jít pěšky až na nádraží.

„Třetí týden v srpnu se bude konat ples," prozradil mi Lucius během cesty.

„U koho?" zajímala jsem se.

„U nás," odpověděl a podíval se na mě. „Přijdeš?"

„To nevím," pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. „Ještě jsem nedostala pozvánku."

„Jsi neuvěřitelná, víš o tom?"

„Říká se to o mně," pronesla jsem egoisticky, čemuž jsme se zase zasmáli. Už jsme byli skoro u nádraží. Zpoza stromů jsem zahlédla kousek rudé barvy lokomotivy.

„Bavil jsem se s tvým bratrem, že byste mohli dojet na poslední týden prázdnin, ale když bude ten ples, mohla bys dojet o pár dní dřív," navrhl. „Na ten poslední týden by měla dojet i Bella, její sestra Narcisa, nejspíš Regulus a i tvá sestra."

„To máte tak velký dům, že ubytujete šest lidí?" žasla jsem naoko. Věděla jsem, jak velký Malfoy manor je.

„Ubytujeme mnohem víc lidí najednou," opravil mě s úsměvem. Pokývala jsem hlavou. Dorazili jsme na místo. Kolem už stálo několik studentů, vlastně jich tu bylo víc, než jsem čekala.

Bylo vytvořeno několik skupinek, které stály různě od sebe a měly různě členů. Vyhledala jsem tu, ve které byla Naja a i moji sourozenci. Stáli blíž vlaku, aby stihli zabrat kupé a nemuseli dlouho čekat. S Luciusem jsem za nimi zamířila.

„Ahoj," pozdravila Naja a objala mě. Objala jsem ji zpět a stoupla si zpět vedle jejího bratra.

„Nikdy bych neřekla, že rok může tak rychle uběhnout," povzdechla jsem si a podívala se směrem, kde byly Bradavice. Viděla jsem však jen špičky věží, které čouhaly zpod stromů. „Už jenom pár dní a bude to rok, co jsem se do tohoto světa dostala."

„Vzpomínám si, jak rodiče tehdy vystřelili z domu, když jim došla sova," vzpomínal Amycus. „Nic nám neřekli, prostě se beze slova přemístili pryč."

„Přesně tak," přitakala Alecta. „Pak se vrátili i s tebou. Vypadala jsi tak vystrašeně a odhodlaně zároveň."

Všichni jsme se sborově zasmáli.

„To i jde, tvářit se takhle současně?" vydala jsem ze sebe během smíchu.

„U tebe ano," přikývla sestra. Vlak náhle zahoukal a vychrlil ze sebe páru, která se snášela k zemi. Znamení, že už máme pomalu nastupovat. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem přes tu páru holky neviděla.

„Běžte," vyzvala jsem je. „Mám sraz s holkami u vlaku."

„Uvidíme se poslední týden prázdnin," pošeptala mi Naja, když mě objímala. Souhlasně jsem přikývla a usmála se. Obrátila jsem se na Luciuse.

„Ještě si napíšeme, ano?" zeptala jsem se. Lucius přikývl a políbil mě na rty.

„Tak to by stačilo, ne?" přerušil nás Amycus. Podívala jsem se na něj a protočila očima. Vždycky jsem si přála mít staršího bratra a teď, když ho mám, je to docela otrava. Člověk ani nemůže políbit někoho na rozloučenou, navíc když je to jeho přítel nebo přítelkyně.

„Neměli jste už jít?" zeptala jsem se škádlivě. Když se sourozenci otočili k odchodu, Lucius mě ještě jednou políbil.

„Já to slyšel!" křikl bratr.

„Neposlouchej cizí rozhovory!" křikla jsem zpět.

„Tak o prázdninách," zašeptal Lucius a zastrčil mi uvolněný pramen za ucho. Souhlasně jsem přikývla.

„Ahoj," hlesla jsem a sledovala, jak se ode mě vzdaluje a mizí ve vlaku. Až teď jsem si uvědomila, že mi na něm záleží víc, než jsem si myslela. První jsem to nebrala příliš vážně, nic jsem k němu necítila, ale ty tři týdny udělaly své.

Jak jsem tu stála sama bez něj, uvědomila jsem si, že je mi s ním dobře a cítím se v bezpečí. Jaká ironie, když se za pár let přidá k Voldemortovi a v bezpečí nebude nikdo, už vůbec ne jeho žena a budoucí dítě.

Až teď jsem se zamyslela nad tím, jaké změny se stanou, když jsem si s ním začala. Bude vůbec někdy s Narcisou? Co když spolu zůstaneme? Narodí se nám i přes to Draco?

„Odešla ti spřízněná duše?"

Z myšlenek mě vyrušil hlas, který jsem zrovna slyšet nepotřebovala, přestože jsem ho kdysi slýchávat chtěla. Zůstala jsem k němu otočená zády.

„Odešly ti všechny oběti?" nenechala jsem si ujít jízlivou poznámku a schválně užila slovo oběti, které se k těm holkám hodily.

„Není slušné odpovídat na otázku otázkou," namítl.

„Není slušné se dámě vysmívat," odpověděla jsem klidně. „Mohlo by se ti to vrátit."

Sirius si odfrkl. „Mluvíš jako zmijozeláci. Nebudeš se v dalším roce stěhovat na jinou kolej?"

Teprve teď jsem se otočila. „Jsi ubohý, Siriusi. Běž si raději najít nějakou holku, která ti zpříjemní tu dlouhou cestu do Londýna. Na celé prázdniny budeš muset držet celibát."

Holky zrovna přicházely, za což jsem byla ráda. Prošla jsem bez dalšího slova kolem Siriuse a šla za nimi.

Teprve teď jsem si všimla, že nedaleko od něj stáli i ostatní Poberti. Zahlédla jsem Jamesův naštvaný výraz mířený na jeho kamaráda.

„Kde jste tak dlouho?" zeptala jsem se mírně otráveně.

„Kdyby někdo pořád nezdržoval s natáčením vlasů, že Wendy," pohlédla na ni Lily, „byly bychom tu dřív."

Jmenovaná nevinně pokrčila rameny, jakože o ničem neví.

„Měly bychom si jít najít kupé, abychom měly kde sedět," poznamenala jsem. Holky přikývly a společně jsme si šly najít kupé.

„Kdybych usnula a nevzbudila se do dvaceti minut, než přijedeme do Londýna, probuďte mě," požádala jsem holky, když jsme se posadily.

„Ani na oběd nechceš vzbudit?" ujišťovala se Lily, zatímco listovala knihou, aby našla příslušnou stranu, kde naposledy skončila.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a sledovala, jak se vlak dal do pohybu a nádraží pomalu mizelo.

-----------------------

Cítila jsem, jak mnou někdo třese. Otevřela jsem pomalu oči a spatřila zrzavé vlasy rámující Lilyin obličej.

„Řekla jsi, abychom tě vzbudily," řekla omluvně.

„Jo," přikývla jsem a zívla si. „Díky."

Lily se usmála a sedla si zpět. Knihu už měla schovanou a očividně si s holkami povídaly. Za okny už panovala tma, takže mi okno posloužilo jako zrcadlo. Upravila jsem si trochu vlasy a pokrčené oblečení. Potom jsem si stoupla.

„Jdu se ještě rozloučit s kluky," řekla jsem a vyšla ven. Doufala jsem, že budou mít kupé někde blízko nás. Nechtělo se mi chodit přes celý vlak.

Naštěstí své kupé měli opravdu jen asi o tři od nás. Měla jsem takový pocit, že ho vybíral James, aby byl Lily tak blízko, jak jen to šlo.

Zaklepala jsem na dveře a poté je otevřela. Sirius nepřítomně hleděl z okna, Remus s Jamesem si o něčem povídali a Peter spal. Když jsem zaklepala a otevřela, všichni se na mě podívali, jen Sirius svůj zrak okamžitě odvrátil zpět k oknu.

„Že jsi to kupé vybíral ty?" neodpustila jsem si poznámku a usmála se na Jamese.

„Jak jsi to poznala?"

„Je jen o tři dál od toho, kde náhodou sedí jedna rudovlasá studentka Nebelvíru jménem Lily Evansová," odvětila jsem, jako bych právě dedukovala vraždu.

„Vyhrálas," prohlásil James a zasmál se. „Stalo se něco?"

„Ale ne," zavrtěla jsem hlavou. „Přišla jsem se jen rozloučit."

James si stoupl a objal mě, poté ho vystřídal Remus. Oba dva vypadali smutní, že se přes prázdniny neuvidíme.

„Nebojte," řekla jsem, „uvidíme se za dva měsíce."

„Jestli se z tebe stane za tu dobu vyznavačka čisté krve, tak si mě nepřej," pohrozil mi James, ale usmíval se u toho.

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a vrátila se do svého kupé, abych se nachystala na příjezd do Londýna.

--------------------------

Vlak zastavil a uvnitř nastal hrozný zmatek. Všichni se tlačili hlava nehlava ven, jako by někde byla bomba, která má každou chvíli vybuchnout.

Povzdechla jsem si a počkala, až se všichni procpou ven a vyšla taky. Ihned jsem začala hledat rodiče.

Našla jsem je nedaleko od místa, kudy jsem vystupovala. Rozloučila jsem se ještě s holkami a zamířila za nimi.

„Ahoj," pozdravila jsem a oba je objala. Alecta s Amycusem tu ještě nebyli. Přes ty hlavy a těla lidí jsem je nikde nezahlédla. Buď jsou ještě ve vlaku, nebo se loučí s ostatními. Byla jsem si však jistá, že kdyby už venku byli, zahlédla bych alespoň blonďaté vlasy Luciuse, které přehlédnout nešly.

„Jak ses měla?" zajímal se otec.

„Super," usmála jsem se. V tu chvíli dorazila i dvojčata. Přivítali se s rodiči a obdrželi i stejnou otázku.

„Jo, dobré," odpověděla Alecta za oba.

„Tak jdeme," rozhodla matka a nabídla mi ruku. Chytila jsem se jí a ocitla se ve víru barev.