Týden zkoušek uběhl a nastal víkend. Pro každého byl vcelku normální, mě však čekala návštěva Prasinek s Luciusem.

Naja se mi na moji žádost pokusila zjistit, jaké má plány. Problém byl v tom, že věděl, že jsme kamarádky, a proto jí nic neřekl a hlídal se, aby nic neprozradil. Pokud tedy něco plánoval, Naji to neřekl. A byla jsem si jistá, že mi nelže.

V sobotu jsem se s ní pak sešla, aby mi pomohla vybrat oblečení. Nervózně jsem stála před zrcadlem a kritizovala svůj vzhled. Pokaždé, když jsem měla někam jít, mi připadalo, že mám vlasy úplně nemožné, make up hrozný a moje oblečení vyšlé z módy.

Naja se mezitím rozvalovala v křesle a pozorovala mé počínání.

„Vypadáš dobře," řekla líně. „Říkám ti to už po páté."

Hlasitě jsem si povzdechla a sundala si riflovou bundu z ramen.

„Já nevím," hlesla jsem a setřásla neviditelné smítko ze sukně. „Připadá mi, že vypadám hrozně nudně a nezajímavě."

„Měla bych ti nějak zvýšit sebevědomí," prohlásila a vstala z křesla. Po cestě vzala bundu ze země a stoupla si za mě. „Ta sukně ti sluší, stejně jako to předchozí oblečení, které se tu válí po zemi."

Pokaždé, když jsem oblečení měnila, jsem ho poté hodila na zem. Kolem nás se tak utvořila hromádka oblečení.

„Myslíš?"

„Vím."

„Tak fajn," povzdechla jsem si a nasadila si zpět riflovou bundu. Přehodila jsem si rozpuštěné vlasy na ramena a ještě jednou se prohlédla.

„Měly bychom jít, abychom to stihly," poznamenala. Souhlasně jsem přikývla a kouzlem nechala všechno oblečení, aby se zase dopravilo do kufru, který jsem poté poslala do pokoje. Pak jsme se vydaly z Komnaty nejvyšší potřeby ke školní bráně.

-------------------

Když jsem procházela nádvořím směrem k bráně, Lucius už tam stál, ruce vražené v kapsách. Byl otočený čelem k cestě, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale vypadalo to, že je nervózní.

Došla jsem až k němu a poklepala mu na rameno.

„Ahoj," řekla jsem. „Omlouvám se za zpoždění."

„V pořádku," usmál se od ucha k uchu. „Už jsem se ale bál, že nepřijdeš."

„To bych si nedovolila," ujistila jsem ho.

„Půjdeme?" Souhlasně jsem přikývla a vydala se s ním po boku do nedaleké vesničky.

Celou cestu jsme si povídali. Jestli jsem si myslela, že máme něco společného před týdnem, teď jsem si tím byla jistá. V klidu jsme se bavili o knihách, o druzích magie, o famfrpálu.

Byli jsme tak zabraní do rozhovoru, že jsem ani nevnímala cestu. Dorazili jsme do Prasinek dřív, než jsem čekala.

Ihned jsme zamířili do Medového ráje, kde jsme si nakoupili různé sladkosti. Lucius byl dokonce tak galantní, že mi koupil jedno z těch velkých lízátek. Rozhodla jsem si ho nechat na později, nejspíš na cestu zpět.

Ještě jsme zašli do knihkupectví a poté ke Třem košťatům. Oba dva jsme si dali máslový ležák a pokračovali v hovoru u stolu, ke kterému jsme si sedli.

Když jsem si sedala, všimla jsem si Pobertů úplně vzadu. Neušel mi ani Siriusův naštvaný pohled, kterým propaloval jak mě, tak i Luciuse. Sama jsem ho obdarovala chladným pohledem a sedla si k němu čelem, aby tak neseděl Lucius.

Věděla jsem totiž, že kdyby si tak sedl, nedopadlo by to dobře. Oba dva byli horká hlava a jistě by po sobě začali metat kletby.

----------------

Seděli jsme v hospůdce už asi dvě hodiny a já byla upřímně překvapená, že si máme pořád co vykládat. Jedno téma střádalo druhé, až jsem zapomínala, o čem jsme se předtím bavili.

Sirius nás neustále propaloval pohledem a téměř nevnímal Jamese a Remuse, kteří do něj furt něco hučeli. Přestávalo mě to bavit. Choval se jak malé dítě. Sám si to zavinil, tak ať si to užije.

Dopila jsem druhý máslový ležák a podívala se na Luciuse.

„Nepůjdeme už?" zeptala jsem se prosebně. Lucius pouze přikývl, musel si všimnout, že jsem pohledem bloudila i za něj.

Zvedla jsem se a šla s ním k baru, abych zaplatila svou útratu, ale nenechal mě. Neměla jsem ráda, když za mě někdo jiný platil, ale nehodlala jsem se hádat.

Jakmile zaplatil, vyšli jsme ven. Neušli jsme ovšem ani sto metrů, když mě zastavil hlas. Siriusův hlas.

„Tak ty takhle, jo?" vyštěkl naštvaně. Otočila jsem se. Stál nedaleko od nás, ve tváři zuřivý výraz.

„Začal sis sám!" připomněla jsem mu. „Nechápu, co ti na tom vadí. To si nemůžu s někým vyjít?"

„Jenže ty sis vyšla s tím nejhorším člověkem, cos mohla!" odsekl. Periferním viděním jsem viděla, jak Lucius rudne. Chytila jsem ho za ruku, aby nic nedělal.

„Můžu si vyjít, s kým budu chtít!" vyštěkla jsem naštvaně. „Klidně i s prašivým psem a tobě to může být úplně jedno!"

„Myslel jsem si, že jsi jiná," pronesl klidněji, „ale spletl jsem se. Ve Zmijozelu bys zapadla líp. Jsi stejná jako oni."

Tak tohle zabolelo, a dost. Přestože jsem měla ráda Zmijozel, od něho to bylo něco jiného. Narážel totiž na jejich lásku k černé magii, čisté krvi a Voldemortovi.

„Byla jsem rozhodnutá ti odpustit," řekla jsem chladně, „vybral sis ale podruhé a úplně stejně."

Otočila jsem se k Siriusovi zády a pokračovala v cestě. Lucius, i když neochotně, se ke mně připojil. Neptal se, zřejmě poznal, že jsem jen kousek od metání kleteb do všeho, co by se na mě pokusilo promluvit.

------------------

„Chápeš to?"

Stála jsem s Najou v Komnatě nejvyšší potřeby a rozhořčeně jí líčila, co se stalo. Vztek mnou pořád cloumal, ačkoliv se to stalo před dvěma hodinami.

„Prostě žárlí," řekla klidně a pokrčila rameny. „Řekl, že o tebe nikdo nemá zájem a najednou tě vidí, ještě k tomu s mým bratrem, jak jsi na rande."

„Proč by žárlil?" ohradila jsem se. „Může mít skoro každou holku v Bradavicích."

„Štve ho, že jsi byla na rande i přes to, že podle něj o tebe nikdo nemá zájem."

Souhlasně jsem přikývla a posadila se na sedačku. Snažila jsem se trochu uklidnit, nerada jsem byla hnusná na lidi, které mám ráda, kvůli cizímu přičinění.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se trochu uklidnila.

„Nepůjdeme na večeři?" zeptala jsem se po několika minutách ticha.

„Můžeme," přitakala. Stoupla jsem si a zamířila ven z Komnaty. Celou cestu jsme se bavily o odpoledni v Prasinkách, tedy pouze to, kde figuroval Lucius a já.

Zastavila jsem se až ve dveřích Velké síně. Dneska se většina žáků Nebelvíru rozhodla jít na večeři ve stejný čas, díky čemuž bylo málo místa. Jediné bylo na úplném konci stolu a další vedle Siriuse. Prosebně jsem se podívala na svou zmijozelskou kamarádku.

„Nemůžu si sednout k vám?"

„Samozřejmě," přikývla a už mě vedla k vedlejšímu stolu, který patřil zmijozelským. Všimla jsem si překvapených pohledů Pobertů a holek. Ignorovala jsem je a sedla si vedle Luciuse a Naji.

„Jak to, že jsi zavítala k hadům?" zeptala se Alecta, ale usmívala se.

„Nechci sedět vedle Blacka," odpověděla jsem a rozhlédla se, co je dnes dobrého.

„Co jste si vlastně provedli?" zajímal se Lucius.

„Nepohodli jsme se, padlo pár nehezkých slov a teď se nebavíme," pokrčila jsem rameny a rozhodla se to dál neřešit. Viděla jsem, že si Alecta s Amycusem vyměnili významný pohled, ale neptali se. Buď jim stačila má odpověď, nebo poznali, že se o tom dál nechci bavit.

-------------------

Přestože se to nesmělo, zamířila jsem se sourozenci a Malfoyovými do zmijozelské společenské místnosti. Pochybovala jsem, že by mě někdo práskl.

Vždycky jsem přemýšlela, jestli je to tam stejné, jako ve filmu. A opravdu bylo. Posadili jsme se na černé sedačky ke krbu, který i přes teplo venku plál. Nebylo se čemu divit. Zmijozelská společenka byla pod jezerem a byla tu díky tomu větší zima, než v těch ostatních.

„Pokud chceš, nejspíš by se dalo s Brumbálem domluvit, abys přestoupila," navrhl Amycus. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nebavím se jenom s Blackem," řekla jsem. „S ostatními se bavím normálně. Mám to tam ráda."

„Jak chceš, ale nezapomeň na to." Souhlasně jsem přikývla a víc se zavrtala do čalounění. Ta myšlenka mi začala běhat v hlavě. Třeba bych měla přestoupit. Stejně Moudrý klobouk říkal, že bych sem dobře zapadla.

Zavrtěla jsem nepatrně hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala. Patřím do Nebelvíru, opakovala jsem si. Neudělám Siriusovi tu radost, aby mohl říkat, že měl pravdu.

--------------

Když už se čas blížil k večerce, rozloučila jsem se s ostatními a zamířila zase do věže. Lucius se ochotně nabídl, že mě doprovodí, přestože jsem to poprvé odmítla. Nakonec jsem ale svolila, nemělo cenu se s ním hádat.

Cestou jsme si ještě povídali, dokud jsme nedošli k Buclaté dámě.

„Děkuji za ty Prasinky," zopakovala jsem znovu větu, kterou jsem mu řekla po návratu do hradu, a pousmála se. „Bylo to hezké."

„Do doby, než se do toho vmíchal Black."

Souhlasně jsem přikývla. „Za to se omlouvám."

„Řekneš mi, kvůli čemu jste se pohádali?" zeptal se zvědavě. „Vypadali jste, že si výborně rozumíte."

„Možná někdy jindy," zavrtěla jsem hlavou. „Nechci to moc rozebírat, navíc je to jen mezi ním a mnou."

„Dobrá," souhlasil, ačkoliv bylo vidět, že neochotně.

„Děkuji, že jsi mě teda doprovodil až k věži," řekla jsem. A potom udělal něco, co jsem nečekala. Sklonil se a jemně mě políbil na rty.

„Dobrou," rozloučil se a spěšně zamířil pryč. Stála jsem tam jak opařená. Cítila jsem, jak mi červenají tváře a rty se mi stáhly do přiblblého úsměvu.

Zavrtěla jsem hlavou, abych oboje zahnala, a otočila se na Buclatou dámu.

„Godricův důl."

Jaká ironie, že heslo do věže Nebelvíru nesla název vesničky, kde se za několik let má stát něco, na co nikdo nezapomene.

Buclatá dáma beze slov otevřela průchod a já vešla dovnitř. Přešla jsem společenku bez povšimnutí a šla rovnou do pokoje.