Po našem výstupu jsme se všichni v klidu najedli. Tedy, tak v klidu to nebylo, protože samozřejmě doletěl Filch a začal hrozně nadávat, že si to vypijeme. Brumbál ho však uzemnil tím, že to udělali sedmáci, kteří se pouze chtěli rozloučit a udělali to úžasně, takže nám nemůže odečíst body ani dát školní trest do dalšího roku. Filch tedy s nesouhlasným mrmláním zase odešel a vyčkával, až bude moct Velkou síň uklidit.

Navíc za námi došla snad polovina Velké síně s tím, že to byla úžasná podívaná, kterou si budou určitě dlouho pamatovat, a že jim budou podobné kousky chybět.

Když jsme se pak dostali do společenské místnosti, posedali jsme si do křesel a na sedačku ke krbu, která slabě plál.

„Opravdu tohle byla poslední snídaně tady?" zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Jo," vydechl zkroušeně James. Věděla jsem, že nám to tu všechno bude chybět. Ta pohoda u krbu ve společence, holčičí večery v pokoji, velké párty Pobertů, jejich žertíky, kolejní famfrpálové zápasy. Dokonce i Filch a jeho kočka paní Norisová, kterou všichni šikanovali.

Rozhodně nám budou chybět jídla ve Velké síni. Hlavně ty velké hodové večeře na Halloween, Vánoce a začátek a konec školního roku. Co bych dala za to, abych tu na ta jídla mohla být.

Budou nám chybět profesoři a celkově celý hrad. Kdybych mohla, zůstala bych tu alespoň další tři roky. Hlavně proto, abych tu byla opravdu těch sedm, jako všichni. Takto jsem měla pocit, že jsem byla o něco ochuzena.

Sice se to bude zdát zvláštní, ale bude mi chybět ten ranní shon, kdy všechny holky chtějí do koupelny, ale musíme se vystřídat. Nebo prodírání se chodbou na další hodinu, když je tam dalších sto lidí.

Bude mi chybět jezero a dny, kdy jsem k němu chodila, protože jsem chtěla být sama a tam jsem měla dost prostoru. Nebo tajné výlety do Prasinek pro alkohol nebo jen tak. Chodba Jednooké čarodějnice sice nebyla nejhezčí, ale zajišťovala to, co jsme chtěli.

A nejvíc mi asi bude chybět kuchyně. Ty tajné výlety do kuchyně, protože to vlastně bylo zakázané, byly úžasné. Skřítci byli vždy ochotní nám připravit jakékoliv jídlo a pití.

„Zbývá nám ještě hodina, než budeme muset do Prasinek, tak co si projít naposledy hrad od vrchu až po sklepení? Úplně naposledy?" navrhl James.

„To je skvělý nápad," přitakala jsem. „Myslím, že to vyjde akorát tak, že bude čas na odjezd."

Zvedli jsme se a ještě si skočili pro věci do vlaku. S malou kabelkou, do které se mi dalo všechno potřebné na cestu, jsem se ještě zastavila ve dveřích pokoje, abych si ho naposledy prohlédla. Po našem úklidu to vypadalo, jako kdybychom tam snad ani nikdy nebydlely.

„Jdeš, Niko?" houkla na mě Lily, která se zastavila na schodech.

„Už jdu," přitakala jsem a s mírným úsměvem dveře pokoje zavřela. Aniž bych o tom původně uvažovala, vzala jsem si z nich štítek s našimi jmény na památku. Možná to bylo sentimentální, ale bylo mi to jedno.

Kluci už na nás čekali ve společence. Naposledy jsem si ji prohlédla. Byla jsem ráda, že jsem nakonec skončila tady. Netušila jsem, jak by to všechno dopadlo, kdybych si při zařazování vybrala Zmijozel, ale neměnila bych.

Když jsme pak vyšli na chodbu, otočili jsme se k Buclaté dámě. I ta měla slzy v očích.

„Nemůžu uvěřit, že už tu nebudete," zavzlykala a utřela si slzy kapesníkem. „Doufám, že se do Bradavic brzy dostaví vaše děti."

Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na ostatní. Nebyli na tom líp.

„Nebojte, Buclatá dámo," řekl James. „Když si počkáte, určitě se jich dočkáte."

Byla jsem stejného názoru. Sice to bude minimálně dvanáct let trvat, ale ona už je tu nejspíš od založení Bradavic, tak jí ten čas ubíhá jinak. Pro ni to bude chvíle, zatímco pro nás celá věčnost.

Ještě jsme se s ní rozloučili a potom začali s procházením. Prošli jsme celé sedmé patro, zastavili se u Havraspáru a hlavně stěny, na které se objevují dveře do Komnaty nejvyšší potřeby.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tam chodila s Najou, pokud jsme chtěly být samy. Taky se tam odehrávaly oslavy Pobertů, když chtěli pozvat i lidi z ostatních kolejí.

Na mysl mi taky přišly obrazy z pátého ročníku Harryho, kdy tam trénovala tajně Brumbálova armáda, nebo jak tam Harry schoval učebnici, Trelawneyová lahve od sherry a Draco tam opravoval Rozplývavou skříň.

Rozhodně se tam toho odehraje ještě hodně, o tom není pochyb.

Sešli jsme do šestého patra. Procházeli jsme kolem učeben a vzpomínali na různé hodiny. Většinu času jsme se smáli, hlavně když jsme vzpomenuli, jak kluky některý z profesorů seřval.

V pátém patře jsme se zastavili i u knihovny. Neodvážili jsme se jít dovnitř, protože jsme nevěděli, jestli je tam knihovnice, nebo ne. Rozhodně jsem neměla zájem, aby nás ještě naposledy seřvala.

„Tolik knih na jednom místě už nikdy neuvidím," vydechla jsem a snažila se vybavit ty obrovské police plné knih, které sahaly skoro až ke stropu.

„Třeba se sem ještě někdy vrátíme," řekl Sirius. Otočila jsem se na něj a nadzvedla obočí.

„Nejspíš jenom tehdy, až si přijedeme pro dítě, protože ho vyloučí," zavrtěla jsem hlavou. Všichni vybuchli smíchy.

„Ty se moc nesměj, Dvanácteráku," usadil Jamese Sirius. „Jestli budete mít syna, nebude na tom líp."

Při těch slovech se mi před očima vybavil Harry. Měl talent na průšvihy, ale on se do nich dostával neochotně, zatímco James je vytvářel.

Věděla jsem, že je musím zachránit. Aby Harry neměl tak hrozné dětství a Sirius nešel do vězení. A kdybychom taky měli syna, tak by si spolu mohli hrát. Rozhodně by to nebylo na škodu.

„Třeba budeme mít dceru," namítl James, „a bude chytrá a krásná po Lily. A nebude se namáčet do průšvihů."

„To si nemyslím," utrousila jsem pobaveně. „Vsadím se, že to bude kluk a taky půjde z jednoho maléru do druhého."

Možná to nebylo fér se vsázet, když znám budoucnost, ale přece i ta se mohla kdykoliv změnit.

„Nebudeme pokračovat, abychom to stihli?" navrhla Annie. Souhlasně jsme přikývli a vydali se dál.

Ve čtvrtém patře jsme se zastavili u kabinetu a učebny přeměňování. Rozhodně jsme s McGonagallovou, když počítáme jenom profesory, prožili nejvíc zážitků.

Její hodiny byly nejlepší, stejně jako hlášky, kterými některé studenty usazovala. Většinou to teda byli James se Siriusem, jak jinak. Patřili k nim však taky i jiní.

Ve třetím patře jsme se zastavili u ředitelny. Tam strávili Poberti spoustu času. Dokonce bych si troufala tvrdit, že v ní byli častěji, než polovina všech studentů, kteří školou prošli.

Ve druhém patře jsme se zastavili u učebny kouzelných formulí. Na maličkého Kratiknota zapomenout nejde. Nejlepší bylo, když si musel stoupnout na hromadu knih, aby ho šlo vůbec vidět. Nebo když chtěl někoho seřvat, ale tím jeho pisklavým hláskem to znělo spíš roztomile, než naštvaně.

V prvním patře jsme se na chvíli zastavili u ošetřovny. I tam strávili Poberti spoustu času kvůli úplňkům. Někdy Remus nebyl tak klidný a kluci to kolikrát odnesli. A já tam nějaký čas strávila taky, i když oproti nim naprosté minimum.

V přízemí jsme se pozastavili u Velké síně. Stále tam byl Filch a uklízel spoušť, kterou jsme tam natropili. Když si nás všiml, propaloval nás nenávistným pohledem. Jsem si jistá, že pokud by nebyl moták, proklel by nás.

„Je až neuvěřitelné, jak rychle ten čas utíká, co?" prohodila Lily a opřela se o rám dveří.

„Přesně tak," hlesla jsem a zadržovala slzy při vzpomínce na mé zařazování. V tu chvíli mi sice bylo hrozně trapně, protože na mě všichni hleděli, ale kdybych mohla, vrátila bych se.

Povzdechla jsem si. Sirius mě objal zezadu a políbil do vlasů.

„Ta jídla mi budou chybět asi nejvíc ze všeho," prohlásil Peter. Začala jsem se smát, stejně jako všichni ostatní.

„To nám všem," souhlasil Remus.

„Nikdo nevaří tak dobře, jako skřítci v bradavické kuchyni," přitakala jsem. Ještě několik minut jsme tam stáli, potom jsme se vydali dál.

Zastavili jsme se u vchodu do kuchyně, ale dovnitř jsme nešli. Moc by nás to zdrželo. Vlastně jsme se ani kvůli času nedostali do sklepení.

Stejně bychom tam teď narazili jenom na zmijozelské, takže by se ještě strhla hádka, o což jsem nestála.

Přešli jsme nádvoří a za branou nasedli do kočárů. Protože bylo hezky, střecha byla stažená. Celou cestu jsem se dívala na vzdalující se hrad a neodpustila si pár slz.

„Musíme se ještě vyfotit!" vyhrkla Lily, když jsme se chystali nastoupit do vlaku, a ze své kabelky vytáhla kouzelnickou verzi fotoaparátu. Pohotově se kolem sebe rozhlédla a zaúkolovala jednoho našeho spolužáka z Havraspáru, aby nás vyfotil.

Lily fotku potom několikrát duplikovala a každému dala jednu, abychom si ji mohli schovat na památku.

„Je nádherná," vydechla jsem. Samozřejmě se hýbala, protože byla kouzelnická, a my se na ní všichni zeširoka usmívali. Sirius mě navíc u toho objímal kolem pasu a já se na něj v jednu chvíli i otočila, abych se na něj usmála.

Ještě několik chvil jsme stáli u vlaku, než jsme konečně nastoupili na naši poslední jízdu. I kdybychom ještě někdy cestovali do Bradavic, nebude to tímhle vlakem.

Po několika pokusech jsme našli volné kupé a posadili se do něj. Vlak se s úderem jedenácté rozjel a já skrz okno sledovala vzdalující se Prasinky a krajiny, které nejspíš vidím naposledy. Kdo ví, kam nás nakonec cesty osudu zavedou?

Aniž bych chtěla, usnula jsem.

-----------------

Probudila jsem se až pár minut před Londýnem. A vzbudila jsem se jako první. Ostatní usnuli taky, což bylo překvapení.

Postupně se mi je všechny podařilo probudit a říct jim, že je naše cesta u konce. Posbírali jsme si všechny věci a vyčkávali, až vlak dojede na nástupiště.

Když potom zastavil, počkali jsme, až všichni vystoupí. Lily s Jamesem měli ještě naposledy povinnost projít vlak, jestli někdo někde nezůstal. Dokud nezačne nový školní rok, jsou pořád primusové.

Vystoupila jsem a zamířila k zavazadlovému prostoru. Sirius s Remusem nám postupně podávali naše zavazadla, se kterými jsme se postavili dál od vlaku. Nástupiště se už trochu vyprázdnilo, jak odešly nižší ročníky.

Čekali jsme něco kolem pěti minut, než se James s Lily vynořili z vlaku. Oba dva si převzali své kufry a otočili se čelem k vlaku, stejně jako my.

„A je to za námi," vydechla Annie zkroušeně.

„Už nejsme studenti, ale dospělí lidé, kteří začnou pracovat," přitakala Lily stejným tónem.

„Až znovu tuhle lokomotivu uvidíme, budeme vyprovázet vlastní děti," přidala jsem se a opřela si hlavu o Siriuse.

Nastalo ticho. Naslouchala jsem hluku kolem nás, který zajišťovali ostatní lidé na nástupišti. Postupně však zeslaboval, až jsme tam zůstali jen my.

„Měli bychom jít, ať nemají naši strach," přerušil ticho James a podíval se na nás.

„Tak jo," povzdechla jsem si a podívala se na holky. Objala jsem se s nimi. Nevěděla jsem, jak často se teď budeme vídat. Přece jen, jestli všem vyjde to, co chceme, tak budeme mít plno práce a nebude čas na posezení u čaje každý týden.

Objala jsem se i s Remusem a Peterem. Dohodli jsme se, že si všichni co nejdřív napíšeme a sejdeme se.

James se ještě rozloučil s Lily a Remus zase s Annie, protože se každý přemisťovali jinam. Zato já se Siriusem a Jamesem jsme stále bydleli u Potterových.

Naposledy jsem se podívala na červenou lokomotivu a ruku v ruce se Siriusem jsem se přemístila pryč.