Založila jsem si bojovně ruce na prsou a zaskřípala zuby. Měla jsem chuť vytáhnout hůlku a umlčet Siriuse, nebo ho alespoň přivést trochu k rozumu, ale držela jsem se. James s Remusem se tvářili zoufale, ale do naší hádky se nezapojovali. Pouze nás pozorovali z Jamesovy postele.

„Skončil jsi?" zeptala jsem se, když na chvíli zmlkl, aby nabral dech.

„Ne."

„To je blbé, protože teď budu mluvit já," odsekla jsem. „ Je mi jedno, jestli se tobě nelíbí, že to vím. Je mi jedno, co si o mně myslíš, protože doba, kdy mi na tvém názoru záleželo, je pryč. Ale není mi jedno, že se očividně snažíš, aby mi kluci nevěřili jenom proto, že chodím s Luciusem.

Já nejsem ta, kdo naše přátelství zničil. Já se držela dost dlouho, abych ti k těm tvým úletům něco neřekla, protože mi na tobě záleželo, zatraceně!"

Sirius mým výlevem vypadal překvapený, protože otevřel naprázdno pusu a zaletěl pohledem ke klukům. Vůbec jsem nebrala na vědomí, že jsem se právě prokecla o tom, že jsem k němu něco cítila.

„Cože?" dostal ze sebe a jeho zlost byla rázem pryč. Jako kdyby ani neexistovala, jako kdybych si ji jen představovala.

„Všiml sis, že jsem se dívala po ostatních, ale nevšiml sis, jak jsem se dívala na tebe," zavrtěla jsem hlavou a snažila se zahnat slzy vzteku i bolesti zároveň. „Ale to je minulost. A není to ani věc, kterou bych s tebou teď chtěla probírat."

Otočila jsem se na Jamese s Remusem, kteří se tvářili stejně vyjeveně, jako Sirius.

„Remusi, ty víš, že bych proti tobě tvé tajemství nepoužila a neřekla bych ho nikomu bez tvého svolení," řekla jsem s povzdechem. „I ty to víš, Jamesi. Je jedno, jestli chodím s Luciusem nebo ne, moje loajalita vůči vám se nezměnila a nikdy nezmění."

„Věříme ti," ujistil mě James a střelil zlobným pohledem po Siriusovi, který stále mlčel.

„Musím si jít ještě něco vyřídit, tak se uvidíme na večeři," dodala jsem a opustila chlapeckou ložnici. Jakmile se za mnou dveře zavřely, uslyšela jsem Jamesův tlumený hlas, ale slova jsem nerozeznala. Nehodlala jsem poslouchat za dveřmi, a tak jsem seběhla dolů, abych zase vyběhla schody do dívčí ložnice.

Věděla jsem, že tam Wendy je sama, protože než jsem odcházela za kluky, Lily s Annie mířily do knihovny.

„Wendy?" oslovila jsem ji a zavřela za sebou dveře od pokoje. Wendy ležela na posteli a četla si nějakou knihu, od které vzhlédla, když jsem přišla.

„Ano?"

„Můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se a do hlasu se mi vkradla nervozita. Stále jsem měla možnost z toho vycouvat a mluvit s ní o něčem jiném.

„O čem?"

Otočila jsem se a hůlkou zabezpečila dveře, aby nikdo náš rozhovor neslyšel a aby sem nikdo nevešel.

„Víš," začala jsem a přešla k její posteli. Vypadala překvapeně, nejspíš kvůli těm dveřím, „ jde o to, že to vím."

Wendy nasadila nechápavý výraz. Nevím, jestli to jen hrála, nebo opravdu nevěděla, na co narážím.

„O čem to mluvíš?" 

„O tom, že jsi vlkodlak," vydechla jsem a sledovala, jak její tvář pomalu nabírá popelavou barvu. Vypadala, že za chvíli omdlí.

„Kdo ti to řekl?" hlesla se slzami v očích. Posadila jsem se naproti ní a položila jí ruku na rameno.

„Viděla jsem odcházet Poberty i tebe v den úplňku ze společenky. Šla jsi chvíli před nimi. Taky jsem si všimla, že jsi několikrát kulhala a měla šrámy na rukách, pár na obličeji. Nebylo těžké si to domyslet."

Wendy začaly slzy téct po tváři.

„Pokud se se mnou nebudeš chtít už bavit, pochopím to," promluvila roztřeseným hlasem, „ ale nikomu to prosím neříkej." 

Vytřeštila jsem oči. Docela mě její slova mrzela.

„O Remusovi to taky vím a stále se s ním bavím," namítla jsem. „Nevidím důvod, aby to u tebe bylo jinak."

I přes slzy, které jí smáčely obličej, se usmála a vrhla se mi kolem krku.

„Děkuju," vydechla úlevně. Odtáhla jsem se od ní a podívala se jí do očí.

„Holky to ví?" 

„Ne," zavrtěla hlavou a setřela si zbytky slz.

„Proč jsi jim to neřekla?" 

„Ze stejného důvodu, proč jsem to neřekla ani nikomu jinému," pokrčila rameny. „Bojím se, že by se se mnou přestaly bavit a opovrhovaly mnou."

„Nemyslím si, že by byly takové," namítla jsem. „Navíc za to nemůžeš."

„Já vím, ale i tak."

Přitáhla jsem si ji zpět do objetí.

„Holky ale nejsou blbé,"  připomněla jsem jí. „Jistě si toho časem všimnou a Lily nebude mít problém si to domyslet."

„Já vím, ale zatím jim to nechci říkat," odpověděla a já souhlasně přikývla.

„Nepůjdeme do společenky?" navrhla jsem.

„Jo," přikývla a stoupla si z postele. „Jen se jdu upravit, aby nikdo nepoznal, že jsem brečela." 

Souhlasně jsem přikývla a počkala necelé dvě minuty, než vyšla z koupelny upravená tak, že kdybych nevěděla, že brečela, nikdy by mě to ani nenapadlo.

-------------------------

„Slečno Carrowová." 

Zvedla jsem a překvapeně se podívala na McGonagallovou, která právě došla do nebelvírské věže.

„Ano?" 

„Potřebuji, abyste šla se mnou," řekla a bez jediného dalšího slova zamířila zase ven. Spěšně jsem se podívala na ostatní, pokrčila rameny a následovala ji. Jak jsem brzy zjistila, vedla mě do ředitelny.

„Paní profesorko," oslovila jsem ji opatrně, „stalo se něco?" 

„Vše se dozvíte od profesora Brumbála," odpověděla. Opravdu jsem zaslechla v jejím hlase lítost a smutek?

Zavrtěla jsem hlavou ve chvíli, kdy jsme se objevili u chrliče. Profesorka řekla heslo a my se nechaly vyvést až ke dveřím. Bez klepání otevřela dveře a vešla dovnitř.

K mému překvapení tam byla i dvojčata. Brumbál seděl za svým stolem a tvářil se zkroušeně. Pozvedla jsem obočí v tázavém gestu.

„Posaďte se," vyzval mě Brumbál a poukázal na třetí křeslo před jeho stolem. Došla jsem k němu a posadila se.

„Řeknete nám konečně, co se děje?" promluvila Alecta netrpělivě.

Brumbál si povzdechl a promnul si oči pod půlměsícovými brýlemi. Ani McGonagallová nevypadala líp.

„Neříká se mi to lehce," začal Brumbál vyhýbavě. „Nejraději bych, aby to nebyla pravda."

„Tak už to řekněte,"  vyzval ho Amycus podrážděně.

„Je mi líto, ale vaši rodiče jsou mrtví."

Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Cítila jsem, jako by někdo rozbil sklo v mé hlavě a já neslyšela nic, pouze tříštění. Ta pomyslná stěna padala na zem a rozbíjela se na miliony kousíčků, které už nikdy nepůjdou dát dohromady.

„Cože?" vydechla jsem zničeně. Stěží jsem zadržovala slzy.

„Co se stalo?" zeptal se Amycus roztřeseně.

„Srazilo je mudlovské auto,"  vysvětlil Brumbál. „Přecházeli v noci přes ulici a ze zatáčky vyjelo vysokou rychlostí auto. Řidič byl opilý a tak do nich narazil. Váš otec ještě stihl zavolat kouzly pomoc, ale ani jeden nepřežili."

Podívala jsem se na dvojčata. Oběma se přes tvář mihl rozzuřený výraz. Hned však zmizel. Otočila jsem se zpět.

„Omluvte mě,"  vyhrkla jsem a bez dalšího slova jsem vyběhla z ředitelny. Zamířila jsem rovnou do společenky Nebelvíru. Skoro jsem utíkala, abych se tam dostala co nejdřív.

Křikla jsem heslo několik metrů od vchodu, abych se nezdržovala, a za mrmlání Buclaté dámy vešla dovnitř. Už po cestě jsem slzy neudržela a nechala je téct.

Oči všech se na mě upřely. Byli tam už jen Poberti, holky a pár dalších studentů. Ti si však začali zase všímat svých věcí.

Neovladatelně jsem se začala klepat a spadla bych na zem, kdyby neměl James rychlé reflexy a nezachytil mě ve správný čas.

James mě posadil na sedačku a všichni se shlukli kolem mě.

„Co se stalo?"

„Co McGonagallová chtěla?"

Dotazy všech na mě doléhaly. Nadechla jsem se a zhluboka vydechla, abych zadržela další příval slz.

„Rodiče," hlesla jsem a zase se musela nadechnout, abych mohla větu dokončit, „jsou mrtví."

Holky zalapaly po dechu. Neudržela jsem slzy a rozbrečela se na novo. I když jsem téměř nic neviděla, zahlédla jsem Siriusův pohled plný smutku.

Vyhoupla jsem si nohy na sedačku a objala je. Bylo mi jedno, co si o mně kdo pomyslí.

„A co se jim stalo?" zeptala se Alice.

Se značnými obtížemi jsem jim vše povyprávěla. Několikrát jsem se u toho znovu rozbrečela, a tak vyprávění trvalo něco kolem patnácti minut.

„Měla by sis jít lehnout," navrhla Lily. Souhlasně jsem přikývla, protože jsem se cítila vysílená víc, než kdybych uběhla maraton.

„Dokážeš jít?" zeptal se James. Znovu jsem přikývla a stoupla si. I když to byla vratká chůze, dokázala jsem vyjít schody a i v oblečení zrovna padla do postele.

Pouze jsem si vyzula boty a zachumlala se pod peřinu. Neměla jsem v plánu vůbec jít zítra na vyučování. Neměla bych na to sílu.

Holky mi ještě popřály dobrou noc, řekly pár uklidňujících slov a zatáhly mi závěsy.

Netrvalo dlouho a vyčerpáním jsem usnula.