Odpolední vyučování proběhlo poměrně rychle. Pondělí mělo jako jediné jen dvě hodiny vyučování po obědě, takže jsem to stíhala akorát na tři hodiny. Vzala jsem si s sebou i tašku se seznamem úkolů, který nám profesoři za dnešní den zadali, kdybychom se je rozhodli dělat.

Zbývalo mi ještě pár minut, a tak jsem si v knihovně našla místo asi zhruba v polovině, abychom zase nebyly příliš daleko, ale ani moc blízko ostatním studentům. Během cesty jsem si z regálu vybrala náhodně jednu knihu a posadila se s ní ke stolku.

Až teď jsem si všimla jejího názvu. Byla ta kniha Famfrpál v průběhu věků, kterou mám doma schovanou. Pokrčila jsem nad tím rameny a nalistovala sedmou stranu, kde začínal výčet týmů z Británie a Irska.

Ačkoliv jsem knihu měla několikrát přečtenou, začetla jsem se do ní natolik, že jsem si nevšimla Najina příchodu.

„Nevypadáš jako famfrpálový nadšenec," řekla zamyšleně. Polekaně jsem sebou trhla a zaklapla knihu.

„Tohle už mi nikdy nedělej!" vyjekla jsem tišeji, aby na nás nedoletěla madame Pinceová. „Chodíš jako duch!"

„Promiň," ušklíbla se. „Vybrala jsi dobré místo," dodala a posadila se do druhé židle. „Většina studentů se zdržuje v přední části."

„Nějak jsem tušila, že budeš chtít soukromí," odpověděla jsem a odložila knihu na stolek. „Proč ses chtěla sejít?"

„Popovídat si," pokrčila rameny a přehodila si nohu přes nohu. „Říct si navzájem o sobě víc, než jsme na sebe prozradily ve vlaku."

„Dobře," souhlasila jsem a pousmála se. „Co bys chtěla vědět?"

„To, že jsi vyrůstala u mudlů, jsi mi říkala," odpověděla zamyšleně. „Ale můžeš mi říct, jak to tam chodí. Myslím jako práce, školy, zájmy..."

„Tak dobře," přikývla jsem a pustila se do vyprávění. Řekla jsem jí, co například za práci lze mezi mudly vykonávat, jaký je rozdíl mezi školami, že existují ještě školky a vysoké školy, taky že bohatí mívají personál, který za ně vaří, uklízí a stará se o dům, stejně jako u nás domácí skřítci.

Taky jsme jí popsala nějaké aktivity, kterým jsem se věnovala jako dítě nebo těsně předtím, než jsem odešla do kouzelnického světa.

Opravdu to vypadalo, že ji to zajímá. Doplňovala mé vyprávění různými otázkami, až mě to překvapovalo.

„Dobrá, teď je řada na tobě," vyzvala jsem Naju zvědavě.

„Když mi bylo pět, umřela máma," přiznala s mírným povzdechem. „Nesla jsem to těžce, nejspíš víc, než otec s bratrem dohromady. Byla to ona, kdo nás rozmazloval a staral se o nás, ale najednou byla pryč.

Ačkoliv jsem se snažila chovat podle toho, jak otec chtěl, nestačilo to. Podle něj jsem byla pořád moc mírná s neukázněnými myšlenkami. To samozřejmě věděly i děti jeho přátel, kteří si ze mě nějakou dobu dělali srandu, když jsme přišli do Bradavic.

Lucius se mě sice snažil zastávat, ale i na něm jsem viděla, že si o mně myslí totéž, co oni. Proto jsem se zařekla, že se stanu takovou, jakou mě chtějí. Udělala jsem si masku, kterou jsem začala nosit, abych zabránila dalšímu posmívání a zavděčila se otci i bratrovi. Což se mi povedlo."

Překvapeně jsem zamrkala. Bylo překvapující, že si některé děti dovolily si ji dobírat, když je Malfoyová. Nicméně to vypadá, že to mezi nimi funguje stejně jako v každé komunitě. Silnější si dobírají slabší.

„Než se tak stalo, byla jsem vlastně jako Sirius," dodala Naja. „Neodsuzuji děti mudlů ani takzvané mudlovské šmejdy, ale nikdy jsem si to nedovolila říct nahlas. Věděla jsem, že kvůli tomu má doma peklo, a tak jsem mlčela. Víš o tom jenom ty."

„Pořád jsi jako on, jenom to skrýváš," zavrtěla jsem hlavou s mírným úsměvem. „Nikomu to neřeknu, slibuji."

„Děkuji," vydechla úlevně Naja a vděčně se na mě usmála. „Je to úžasný pocit se někomu svěřit a nebát se, co si o tobě pomyslí."

„To je," přitakala jsem. „Neumím si představit, že bych neměla kamarádku, které bych mohla všechno říct."

„Tvoje spolubydlící takové jsou?" zajímala se Naja.

„Ano," přikývla jsem. „Vím, že jim můžu cokoliv říct, protože moje rozhodnutí nebo názory budou respektovat. A teď mám ještě tebe."

Naja se zeširoka usmála a podívala se na stůl, který zel prázdnotou.

„Co naše přátelství posvětit úkoly?" navrhla s úšklebkem.

Se smíchem jsem přikývla a začala si vytahovat potřebné věci.

----------------------

Vracela jsem se z knihovny a byla v šestém patře, když mi cestu nečekaně zastoupil Sirius. V ruce držel Pobertův plánek a tvářil se nechápavě.

„Ty se bavíš s Malfoyovou?" vypálil okamžitě. V jeho hlase se odrazila nevěřícnost.

„Tys mě sledoval plánkem?" zeptala jsem se místo odpovědi a zamračila se.

„Neodpověděla jsi mi."

Zhluboka jsem se nadechla, abych trochu uklidnila ten vztek, který mnou začal proudit.

„Ano, bavím se s Najou," odpověděla jsem a založila si ruce na prsou. „Proč?"

„Niko, vždyť víš, jaká je!" připomněl mi Sirius a rozhodil u toho rukama. „Určitě ti napovídala spoustu nesmyslů, aby sis myslela, že není tak špatná, jak se ti poprvé prezentovala, aby ti pak mohla vrazit kudlu do zad! Nebo tě chce zmanipulovat, aby sis začala taky myslet ty čistokrevné žvásty!"

„Pokud si myslíš, že sebou nechám jen tak manipulovat, neznáš mě," řekla jsem pevným hlasem. „A nejsem ani pitomá, dávám si pozor, dokud nebudu mít jistotu, že to myslí vážně."

„Neznáš ji, je stejná jako její bratr," naléhal Sirius.

Povzdechla jsem si. „Vážím si tvé starosti, ale dokážu se o sebe postarat sama. Navíc je to moje věc, jestli se s ní bavím. Naše přátelství to nijak neovlivní."

Sirius se netvářil přesvědčeně, ale přikývl.

„A teď odpověz ty mně," dodala jsem. „Tys mě sledoval plánkem?"

„Nesledoval jsem tě, jenom jsem neměl co dělat, tak jsem si ho prohlížel," pokrčil rameny. „A uviděl jsem tě v knihovně s Malfoyovou."

Netušila jsem, jestli mi říká pravdu, ale nehodlala jsem se v tom pitvat.

„Jdu si na kolej hodit věci, jdeš taky?" zeptala jsem se. Sirius souhlasně přikývl a společně jsme dorazili na kolej. Zbylí Poberti byli rozvalení u krbu a o něčem se bavili.

„Kde jste byli?" zajímal se James s mírně přimhouřenýma očima.

„Byla jsem v knihovně," odpověděla jsem popravdě a pozvedla svoji tašku plnou pergamenů s úkoly, které jsme spolu s Najou udělaly.

„S Malfoyovou," dodal Sirius a já měla chuť ho praštit. Skvělé, teď budu ještě minimálně dvakrát poslouchat to stejné, co mi řekl Sirius.

„To si děláš srandu!" vyjekl James a postavil se. U Merlina, ti dva by v dramatickém kroužku vynikali...

„U Merlina," povzdechla jsem si a jen částečně poslouchala, jak mi James říká v podstatě to stejné, co předtím Sirius. Ten se tvářil vítězně, jako kdyby vyhrál nějakou medaili.

„Proč máte tak přehnanou péči?" přerušila jsem Jamese po nějaké době, kdy neustával v mluvení.

„Protože nám na tobě záleží," pokrčil James rameny. „Jsi jako naše sestra."

„To sice ráda slyším, ale pořád mám svoji hlavu a nejsem pitomá," řekla jsem. „Vážně si myslíte, že bych nechala někoho, aby mě jen tak tahal za nos?"

James se nadechoval, aby odpověděl, ale potom nad tím začal přemýšlet a zřejmě došel k závěru, že ne. Usmála jsem se.

„Takže jsme se shodli," uznala jsem. „Teď jdu na večeři, protože mám hlad."

Zanesla jsem si ještě věci na pokoj a poté společně s kluky zamířila do Velké síně na večeři.