Vánoční prázdniny probíhaly klidně. Na posledních pár dní odjela dvojčata ke svým kamarádům a já v domě zůstala s rodiči. Ti i přes tyto svátky měli hodně práce, takže jsem je vídala málo. Jeden večer dokonce vyrazili na nějaký večírek pro čistokrevné, kam určitě šli i mí sourozenci. Měla jsem možnost jít taky, ale vymluvila jsem se na to, že jsem na ně ještě mladá. Vůbec se mi na takový večírek nechtělo.

Většinu času jsem tak trávila ve svém pokoji, četla si knihy nebo jen tak odpočívala.

Cesta vlakem zpět do školy na mě byla moc rychlá. Tentokrát jsem seděla s holkami, jak jsem slíbila. Vyměňovaly jsme si zážitky z těch krátkých prázdnin. Lily se, mimo jiné, zmínila o své sestře Petunii, se kterou se znovu pohádala kvůli tomu, že je čarodějka. Bylo mi jí líto, protože si to nezasloužila. A Petunie, tu jsem raději nekomentovala.

Ani jsem se nenadála a stáli jsme na nádraží v Prasinkách. Omotala jsem si kolem krku šálu a vyšla z vlaku. Ihned mě do tváře uhodil mráz. Úplně jsem se viděla, jak mám rudé tváře.

Naštěstí byly kočáry začarované tak, že v nich bylo dostatečně teplo. Po pár minutách jsme stanuli u školní brány. Rychle jsem přešla nádvoří a vešla do hradu. Odmotala jsem si šálu a rozepnula kabát.

Hned jsme zamířily na večeři, abychom nemusely zbytečně vycházet ty schody pořád dokola.

Jakmile jsme byly plné lahodného jídla, zamířily jsme na kolej. S vidinou pohodlného křesla u krbu jsem si pospíšila. Doufala jsem, že tam nikdo sedět nebude, a mé přání bylo vyslyšeno. Uvnitř dokonce nebyl vůbec nikdo, a tak jsem rychle přeběhla ke křeslu a usadila se do něj.

„My půjdeme na pokoj," houkla na mě Alice.

„Dobře," přitakala jsem a na chvíli zavřela oči, abych si vychutnala to božské ticho a praskání ohně v krbu.

Netrvalo to ovšem dlouho, na kolej se brzy začali trousit další studenti. Mezi nimi byli i kluci. Ihned zamířili za mnou.

„Ahoj," pozdravila jsem a pousmála se. Remus, Peter a James si sedli na sedačku, zatímco Sirius před moje křeslo.

„Ahoj," vrátilo se mi unisono.

„Co prázdniny?" zeptal se James.

„V pohodě," pokrčila jsem rameny. „Co vy?"

„Taky dobré," odpověděl Remus. Stejná odpověď přišla i od Jamese a Petera.

„V podstatě jsem byl celou dobu zavřený v pokoji a vylézal jen tehdy, když to bylo potřeba. S matkou jsme se pohádali jen jednou za den, takže v podstatě taky dobré," řekl Sirius a ušklíbl se. Bylo mi líto, že tohle musel zažívat. Žádní rodiče by se ke svému dítěti neměli takhle chovat.

„Nebyl jsi na tom večírku, který pořádali Greengrassovi?" zajímala jsem se.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Ten den jsme se pohádali tak, že mě nechtěla do dalšího dne vidět, takže mi tam zakázala jít. A ještě že tak. Tys tam byla?"

„Taky ne," ušklíbla jsem se. „Vymluvila jsem se na to, že jsem na takové večírky ještě moc mladá. Sice to oddálím asi jen do prázdnin, nanejvýš do dalších Vánoc, ale pořád něco."

„Alespoň máš na výběr," povzdechl si Sirius. „Nepochybuju, že příště mě matka donutí jít, aby se mi už teď pokusila najít vhodnou manželku."

„Jsem tak rád, že naši rodinu nesvazují takové pitomosti, i když jsme pořád řazeni mezi čistokrevné," odfrkl si James. „Nechci si ani představovat, jak strašné to musí být."

„Bylo by vtipné, kdyby se tvoji rodiče a její rodiče dohodli, že se po dovršení sedmnáctin vezmete," zasmál se Peter a ukázal na mě a na Siriuse. Vytřeštila jsem na něj oči, stejně jako Sirius. James s Remusem se k Peterovu smíchu přidali.

Mně do smíchu moc nebylo, ale i tak jsem se donutila ze sebe smích vydat.

„To by teda bylo," přitakala jsem a vyměnila si se Siriusem pohled, který jasně říkal, že ani jednoho z nás nenapadlo, že by se to kdy mohlo stát. Jen jsem netušila, jestli se mu ta představa příčí nebo by mu to nevadilo.

Naneštěstí se rozhovor stočil na úplně jiné téma, famfrpál.

„Už půjdu spát, jsem unavená," řekla jsem s pohledem na hodiny, jejichž ručička před chvíli překročila číslici devět. „Uvidíme se zítra na snídani."

Zvedla jsem se a za přání dobré noci se odebrala do pokoje. Kromě Wendy nikdo nespal. Lily si četla knihu, Annie narychlo dodělávala úkoly, které jim zadala profesorka jasnovidectví na prázdniny, a Alice podle zvuků byla v koupelně.

Vyměnila jsem ji v koupelně o pár minut později a v pyžamu si pak lehla. To už i Lily byla převlečená a knihu měla odloženou na nočním stolku. Vlezla jsem si pod deku a povzdechla si.

„Děje se něco?" zajímala se Lily a otočila se na bok tak, aby na mě viděla.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem unavená. Sice celou cestu nic neděláš, ale vyčerpá tě to víc, než celý školní den."

„To teda," přitakala Annie a na důkaz si hlasitě zívla.

-------------------

Ráno pro mě přišlo příliš brzo. Aniž bych otevřela oči, natáhla jsem ruku a poslepu nahmatala budík, který jsem zaklapla. Donutila jsem se otevřít oči a posadit se. Ostatní holky nesouhlasně mumlaly, jen Lily už vstávala z postele.

Vyhrabala jsem se z teplé postele a otřásla se zimou. Mini krb v našem pokoji byl vyhaslý a nevydával žádné teplo. Natáhla jsem se pro hůlku a jedním švihnutím znovu rozdělala oheň.

Z nohou mé postele jsem vzala župan, přehodila si ho přes sebe a zamířila do koupelny, než to stihla Lily. Vždycky se dřív oblékala, než chodila do koupelny. Já to měla naopak. Jak se znám, jsem schopná si hábit zašpinit i pastou na zuby nebo mýdlem.

Rychle jsem se osprchovala, udělala ranní hygienu a vběhla zpět do pokoje, než stačily holky začít bušit na dveře a nadávat.

V pokoji po mém návratu už bylo pěkně teplo, takže mi při převlékání nebyla zima. U zrcadla jsem si ještě rozčesala vlasy a nechala je volně rozpuštěné. Lily byla nachystaná ve stejnou chvíli, jako já, ale holkám to vždycky trvalo.

Annie si dlouho dělala vlasy, Wendy se líčila a Alice se ráno příliš dlouho sprchovala. Po dalších patnácti minutách byly i ony nachystané, takže jsme mohly jít na snídani.

Nijak mě nepřekvapila absence Pobertů, neboť do začátku vyučování zbývalo ještě dost času. Z devadesáti procent chodili na snídani tak, aby ji snědli do deseti minut a potom utíkali na první hodinu toho dne.

Osobně jsem raději preferovala klidnou snídani, u které jsem beze spěchu popíjela čaj a listovala novinami nebo knihami, aniž bych se musela neustále dívat na hodinky. Proto jsem většinou chodila na snídani s holkami.

Jak jsem očekávala, čtveřice se objevila ve chvíli, kdy my už odcházely. Minuly jsme se s nimi ve dveřích, kde jsme si navzájem popřáli dobré ráno.

Zastavily jsme se u učebny přeměňování a vyčkávaly, až budeme moct jít dovnitř.

„Nicole," ozvalo se kousek za mnou. Otočila jsem se a uviděla Naju. Stála hned za mnou, v ruce držela učebnici na nadcházející hodinu.

„Ahoj," pozdravila jsem ji.

„Máš dneska odpoledne čas?" zeptala se tlumeným hlasem, aby ji neslyšely holky. Ty taktně zapředly znovu rozhovor, ze kterého nás Naja vyrušila.

„Měla bych mít," přikývla jsem.

„Tak co se sejít? Třeba v knihovně?" navrhla.

„Ve tři?"

Naja přikývla a zase se vzdálila. Otočila jsem se zpět na holky. Vypadaly rozčarovaně.

„Sice jsi nám o tom říkala, ale stejně je to divné," zavrtěla Annie hlavou.

„Kdo ví, co z toho vyleze," mávla jsem nad tím rukou, ačkoliv mi to tak jedno nebylo. Samozřejmě jsem byla skeptická a nedůvěřivá. „Nebojte, nenechám se napálit."

Holky přikývly, ačkoliv jsem na nic viděla, že tomu příliš nevěří. Než ovšem stihly něco říct, dveře učebny se otevřely a všichni se nahrnuli dovnitř. Posadila jsem se do lavice, kterou jsem sdílela s Remusem, a nachystala si věci.

Poberti dorazili přesně se zvoněním a McGonagallová se v učebně objevila jen o necelou minutu po nich. Měli štěstí.

Celou hodinu jsme měli za úkol přeměnit ořech na želvu, což se nepovedlo všem. Všichni ovšem dokázali alespoň částečnou přeměnu, kdy místo krunýře měla želva skořápku od ořechu a podobně.

Následovaly dvě hodiny lektvarů a po nich polední přestávka. Rozloučila jsem se s holkami s tím, že se k nim nejpozději připojím na odpoledním vyučování, a zamířila do ředitelny.

Protože jsem ovšem nevěděla heslo, musela jsem hádat. Nakonec se mi to na potřetí podařilo, a tak jsem měla volnou cestu. Zaklepala jsem na mohutné dveře a po vyzvání je otevřela.

Brumbál seděl za svým stolem a sledoval mě, zatímco jsem dveře zavírala a šla blíž k němu.

„Slečno Carrowová, stalo se něco?" zeptal se.

„Ne, jen jsem se vás chtěla na něco zeptat," odpověděla jsem. Brumbál přikývl a rukou naznačil, abych se posadila.

„Co máte na srdci?"

„Určitě se vám doneslo, že jsme si s Najou Malfoyovou nepadly do noty," začala jsem.

„Ano, slyšel jsem o vašem prvním setkání ve Vstupní síni," přitakal.

„Jde o to, že když jsme jeli na prázdniny domů, došla za mnou a chtěla si promluvit. Chovala se úplně jinak, než když byla v doprovodu svého bratra nebo někoho jiného z koleje. Byla milá a mluvila se mnou normálně. Vysvětlila mi, proč se tak chová a proč si se mnou chtěla promluvit."

„A co přesně řekla?" zajímal se Brumbál.

„Naštvalo ji, že jsem se začala bavit se Siriusem," odpověděla jsem. „Chce, abychom byly kamarádky. Ve své koleji nemá žádnou opravdovou kamarádku, které by se mohla svěřit se vším."

„Velmi zajímavé," poznamenal profesor. „Hádám, že chcete vědět můj názor, zda to není nějaká bouda."

Souhlasně jsem přikývla.  „Neříkám, že jí nevěřím, jen jsem ostražitá, protože o ní nikde není ani zmínka. Kdyby se se mnou chtěl bavit Lucius, tak aspoň vím, co je zač. Takhle to nevím."

„Chápu vaši obavu," přikývl Brumbál a pousmál se. „Podle mého to slečna Malfoyová myslí vážně. Několikrát se mi doneslo, i sám jsem ji viděl, jak seděla někde sama, někdy i brečela. Přetvařování, a tak dobré, je velice vyčerpávající. Jistě se nepřetvařuje jen tady, ale i doma. Její bratr je stejný, jako jejich otec Abraxas. Lpí na čisté krvi. Bohužel, jejich matka zemřela, když byli malí, a tak nemá vedle sebe nikoho."

Zamyšleně jsem přikývla. V tom případě to dávalo smysl. Neuměla jsem si představit, že bych neměla možnost někomu všechno říct. Asi bych zešílela. Obzvláště teď, když toho tolik vím.

„Dobře," povzdechla jsem si. „Jen jsem se chtěla ujistit."

Brumbál s úsměvem přikývl. „Jsem rád, že si ceníte mého názoru."

Z ředitelny jsem odcházela s méně rozvířenými myšlenkami. Brumbál samozřejmě nemusí mít pravdu, ale pokud ji má, nevidím důvod, proč bych se s Najou přátelit neměla.

Protože jsem v ředitelně nestrávila tolik času, jak jsem si původně myslela, podařilo se mi připojit k holkám ještě na obědě.