Můj život v Bradavicích zapadl do neměnného koloběhu. Ráno jsem vstala, po ranní hygieně následovala snídaně a potom dopolední vyučování. Po obědě jsem opět měla vyučování a potom jsem si většinou dělala úkoly, poflakovala se s Poberty nebo si jen tak povídala s holkami. Když byl zápas ve famfrpálu, samozřejmě jsem šla, někdy jsem se chodila dívat i na tréninky Nebelvíru.

A jak ty dny utíkaly, nastal prosinec a s ním i nejspíš nejoblíbenější svátek všech na světě, Vánoce. Chtěla jsem jet domů a strávit nějaký čas s rodiči a sourozenci. S Alectou a Amycusem jsem se samozřejmě vídala, ale každý jsme měli své přátele.

Na cestu jsem se posadila zase ke klukům. S Lily, Annie, Wendy a Alicí jsem byla domluvená na cestu zpět. Ačkoliv Poberty příliš nemusely, až na Wendy, která si s nimi čas od času vykládala, tolerovaly mé přátelství s nimi.

Zrovna jsme probírali, co budeme dělat o prázdninách, když na naše kupé zaklepala nějaká holka. Ohlédla jsem se. Určitě byla v našem věku, ale z jiné koleje. Hned mi došlo, co tu dělá. Podívala jsem se z okna a vlasy zakryla svůj znechucený výraz.

Sirius chvíli po našich narozeninách začal s těmi svými románky. S holkou vydržel vždycky maximálně tři dny, potom jsem měla možnost ji vidět někde brečet. Samozřejmě se našly takové, které zřejmě byly tak naivní, že jeho odkopnutí nebraly vážně.

Klukům samozřejmě neušlo, že jsem se víc stáhla do sebe. Nechtělo se mi neustále poslouchat Siriusovy řeči o tom, že našel další skvělé místo pro rychlovku nebo o holkách, které podle něj měly dokonalé tělo, takže jsem naše společné chvíle trochu omezila.

Naštěstí se neptali. Co bych jim jako řekla? Že jsem do Siriuse zamilovaná a vadí mi, že se tahá s kdejakými holkami?

„Co tu děláš, Brando?" ozval se znechuceně Sirius, když se dveře kupé otevřely.

„Přišla jsem za tebou," odpověděla ta holka přeslazeným hláskem. Asi tak nějak jsem si představovala, že mluví Umbridgeová, když byla mladší. Není to třeba její mladší sestra?

„Čemu jsi nerozuměla na větě „Už za mnou nelez" ?" zeptal se Sirius. Dokázala jsem si živě představit, jak se teď tváří. Přestože mi vadilo, že tohle dělá, škodolibě jsem se usmála.

Uslyšela jsem, jak dívka s pláčem utíká pryč. A bylo to tady, další zlomené srdce, které Siriuse ani za mák nezajímalo.

Aniž bych to původně plánovala, prudce jsem se zvedla ze sedačky.

„Jdu se projít," řekla jsem a rychle zmizela z kupé, než stačili kluci něco říct. Procházela jsem chodbou, až jsem zastavila u jednoho okna a otevřela ho. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu a ten zimní ledový byl dokonalý.

Stála jsem tam tak a přemýšlela, když si někdo stoupl vedle mě. Myslela jsem, že je to jedna z holek či Pobertů, ale zjištění, kdo tam doopravdy stojí, mi vyrazilo dech.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se a nesnažila se zakrýt překvapení v mém hlase.

„Potřebovala jsem na vzduch a mluvit s tebou," odpověděla ledabyle Naja a opřela se o rám okna.

„O čem se mnou zrovna ty chceš mluvit?"

„Vím, že jsme nezačaly zrovna nejlíp. Možná jsem byla trochu nepříjemná," připustila Naja. Pobaveně jsem se zasmála.

„Trochu?" namítla jsem. „V podstatě jsi mi vyhrožovala."

„Tak trochu víc," uznala Naja. „Ale to je jedno. Prostě mě naštvalo, že ses začala bavit s Blackem. Co na to zapomenout a začít znovu?"

Zůstala jsem tam stát a hleděla na ni. Naja Malfoyová, dvojče Luciuse, ta, která mi nadávala, teď chce začít od začátku?

„Jak mám vědět, že to myslíš vážně? Klidně by to mohla být nějaká bouda."

„Myslela jsem, že jsou nebelvírští víc důvěřiví," ušklíbla se Naja. „Opravdu bys mohla k nám," dodala a na chvíli se odmlčela. „Každopádně to myslím vážně. Jde o to, že ve své koleji nemám žádnou opravdovou kamarádku. Všechny jsou falešné a baví se se mnou jenom kvůli původu. Nebaví mě se pořád přetvařovat. Potřebuju někoho, komu bych mohla ukázat svou pravou tvář."

„A to mám být já? Jak si můžeš být tak jistá, že bych to pak nepoužila proti tobě?" Naja se zasmála. Nebyl to ovšem ten škodolibý smích, který jsem u ní slýchávala.

„Něco mi říká, že nejsi pomstychtivá ani nijak zákeřná," vysvětlila a měla pravdu. Nikdy bych nezradila kamaráda a nepoužila proti němu něco, co mi kdy řekl. Nikdy jsem nijak neprahla po pomstě.

„Nevím, jestli to mám brát jako kompliment, nebo urážku," zamyslela jsem se.

„Rozhodně jako kompliment," odpověděla se Naja a podívala se na mě.

„Tak dobře," přitakala jsem a natáhla k ní ruku. „Nicole Carrowová, čtvrtý ročník, Nebelvír. A ty?"

„Naja Malfoyová, čtvrtý ročník, Zmijozel." Naja stihla mou ruku a upřímně se usmála.

„Vypadáš velmi mile," hrála jsem dál. „Co bys řekla na to, kdybychom se lépe poznaly?"

„To bych moc ráda," přitakala Naja a poté se začala smát. Hned jsem se k ní přidala. Muselo to vypadat velmi komicky. Naštěstí na chodbě nikdo nebyl, kromě nás.

„Tak mi o sobě něco řekni," vybídla jsem ji.

„Dobře, ale ne tady," řekla a zamířila k jednomu volnému kupé, které se na této chodbě nacházelo. Výhoda odjezdu na Vánoce byla, že ne všichni jeli domů a všechna kupé tak nebyla obsazena. Sedly jsme si naproti sebe. Naja ještě kouzlem zamkla dveře a pojistila kupé, aby nás nikdo neslyšel. Nakonec zatáhla závěsy.

„Povídej," pobídla jsem ji.

„Jsem z velmi aristokratické rodiny, která dbá na čistou krev. Na rozdíl od mého bratra na tom tak nelpím, i když se chovám, že ano. Začala jsem se tak chovat až v prvním ročníku. Stáhla jsem se do sebe a začala být chladná a nepřístupná, alespoň k těm, kdo mě opravdu neznají." Odmlčela se. Nejspíš ještě přemýšlela, co by mi řekla. „Ráda si ale v soukromí čtu nebo pozoruju hvězdy."

„Smím otázku?" Naja přikývla. „Proč jsi se tak začala chovat až v prvním ročníku?"

Naja se na chvíli zatvářila překvapeně.

„To ti povím zase někdy jindy. Teď už bychom měly každá do svého kupé. Už vidím Londýn."

Poznala jsem, že o tom nechce mluvit. Hádala jsem, že ji k tomu přimělo něco ne zrovna hezkého.

„A co ty?" zeptala se mě Naja. „Slyšela jsem, že jsi žila u mudlů. Musí to být strašně velký rozdíl."

Zasmála jsem se. „To tedy. Tam jsem všechno musela dělat ručně, zatímco doma na to mám osobní domácí skřítku a ve škole můžu používat kouzla."

„To sis jako uklízela pokoj sama?" ujišťovala se Naja. „Nebo jsi třeba vařila?"

Souhlasně jsem přikývla a znovu se zasmála nad jejím výrazem.

„Nebylo to tak strašné," řekla jsem. „Mudlové se tak učí samostatnosti."

„Neumím si představit, že bych to musela dělat," ušklíbla se. „Hádám ale, že i v některých kouzelnických rodinách to tak funguje."

„Ne tak docela," vyvrátila jsem její domněnku. „Všichni si sice nemůžou dovolit domácí skřítky, ale vaření, uklízení a další manuální činnosti ve většině případů dělají s pomocí kouzel."

„To víš od někoho z Nebelvíru?" zajímala se Naja.

„Ano," zalhala jsem pohotově. Wendy byla z kouzelnické rodiny, která sice nebyla přímo chudá, ale nepřekypovali ani penězi. O tom, jak to u nich doma chodí, mi ale neříkala.

„Lucius mi řekl, že ses nemohla rozhodnout mezi Nebelvírem a Zmijozelem," dodala nejistě.

„Když mi rodina vyprávěla o jednotlivých kolejích, tyto dvě se mi zalíbily asi nejvíc," pokrčila jsem rameny. „Myslím, že mám vlastnosti pro obě, a tak jsem rozhodnutí nechala na Moudrém klobouku. To on má nejlíp vědět, kam kdo patří, ne?"

Naja se hořce usmála. „To já byla jasný Zmijozel. Stejně jako všichni v naší rodině."

Natáhla jsem se a položila svoji ruku na tu její. „Být ve Zmijozelu neznamená, že jsi špatná. Mít chladnou hlavu a nehrnout se do nebezpečí po hlavě jsou náhodou skvělé vlastnosti. A být ctižádostivý taky není špatná vlastnost."

Naja se na mě vděčně usmála a pevně mi ruku stiskla.

„Děkuji," vydechla. „Jsem ráda, že jsem se rozhodla se ti omluvit. Už teď vím, že jsem udělala dobře."

„Já jsem taky ráda," ujistila jsem ji a podívala se na hodinky na mé ruce. Byla jsem pryč už víc jak půl hodiny. „Měla bych se vrátit. Nerada bych, aby mě kluci začali hledat."

„Bratr mě taky bude už nejspíš hledat," ušklíbla se Naja a postavila se. Následovala jsem ji a hůlkou odstranila kouzla, která na kupé uvalila.

Na chodbě jsme se rozdělily. Já zamířila do přední části vlaku, zatímco Naja do té zadní.

------------------------------------------

„Kdes byla?" vyjekli James, Remus a Sirius zároveň, jakmile jsem zavřela dveře kupé.

„Však jsem řekla, že jdu na vzduch," odpověděla jsem a sedla si.

„Nemohli jsme tě najít," namítl Remus.

„Asi jsem zrovna byla na záchodě," odbyla jsem je a mávla nad tím rukou. Kluci to nechali být a dál se o něčem bavili. Přestala jsem poslouchat, jakmile Sirius zmínil nějakou holku z Havraspáru. Remus ho ovšem brzy utnul, jako kdyby tušil, že mi to není zrovna po chuti.

Netrvalo dlouho a vlak začal zpomalovat, až zastavil úplně. Počkali jsme, než se chodba trochu uvolní, a teprve potom vyšli ven.

Zběsile jsem se rozhlížela a hledala rodiče. Našla jsem je nedaleko od nás. Amycus i Alecta už tam byli. Rozloučila jsem se s Poberty a zamířila za nimi.

„Ahoj," pozdravila jsem a objala postupně oba rodiče.

„Tak, jak se ti zatím ve škole líbí?" zeptala se matka s úsměvem.

„Je to tam úžasné," ujistila jsem je.

„To jsme rádi. Teď už ale musíme jít, za chvíli bude večeře."

Přikývla jsem a instinktivně se chytla matčiny ruky. Hned na to jsem ucítila píchnutí v pupíku, stejně jako vždy, když jsme se přemisťovali.

Po pár vteřinách jsme se objevili v hale našeho domu. Položila jsem kufr na zem.

„Až bude večeře, tak pro vás pošlu," oznámila nám matka a odešla spolu s otcem pryč. Dvojčata si mezitím stihla zavolat své skřítky, aby jim odnesli kufry.

„Essie!" křikla jsem a čekala, až se zde objeví skřítka. To už byli mí sourozenci na cestě do pokojů.

„Ano, slečno?" vypískla Essie okamžitě a uctivě se poklonila.

„Vybal mi prosím oblečení a špinavé dej na praní. Zbytek dej do skříně."

„Jak si přejete, slečno," přitakala skřítka, chytila se jednou rukou kufru a přemístila se s ním pryč. S úsměvem jsem se vydala po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem hodlala strávit ten čas, který zbývá do večeře.