Týdny v Bradavicích utíkaly rychlostí světla. Než jsem se nadála, byla jsem tam už dva měsíce. Celé dva měsíce ve škole mých snů a s lidmi, které jsem vždycky chtěla více poznat. Generaci Harryho Pottera jsme znali, ale o jeho rodičích a jejich přátelích se toho vědělo málo.

Wendy Andersonová, dívka s fialovo-růžovými vlasy, které od poloviny přecházely do modré, přijela do školy v předvečer prvního školního dne, přesně jak mi spolubydlící řekly. Ačkoliv na můj vkus byla někdy příliš ukecaná, i s ní jsem se spřátelila. A za ty dva měsíce se z nás stala nerozlučná pětka.

Neustále jsem ovšem musela přemýšlet nad tím, proč je tu tolik lidí, o kterých jsem neměla nejmenší tušení, že existují. Wendy, Annie, Luciusova sestra... Když jsou Wendy a Annie tak dobré kamarádky s Lily, proč nejsou nikde zmíněny?

Raději jsem to hodila za hlavu a soustředila se na učení. Šlo mi to, za což jsem byla ráda. Bylo o hodně lehčí psát test z přeměňování nebo kouzelných formulí, než z fyziky či chemie.

Křiklan si mě vychvaloval téměř do nebe, což nebylo nijak příjemné. Raději bych měla za profesora Snapea, přestože nebelvírské nenáviděl, než Křiklana. Je hezké, když vás někdo pochválí, dokáže to zvýšit sebevědomí. Ale když někdo každou hodinu lektvarů říká, jak jste dokonalí a jedineční, tak se vám to začne příčit.

Kluci si ze mě začali v tomhle ohledu dělat legraci. Pokaždé, když mě v hodině pochválil, mi to po hodině tlumočili a říkali, jak mě v pátém ročníku začne zvát na ty jeho večírky a večeře. Upřímně jsem doufala, že to neudělá. Ačkoliv to mělo své výhody, jako třeba setkání s některými slavnými čarodějkami a kouzelníky, tak mě to nijak nelákalo.

Tohle byl jeden z mála dní, kdy si ze mě kluci tu srandu nedělali. S úsměvem na tváři jsem se s nimi rozloučila a zamířila do knihovny kvůli úkolům. Remus z nějakého záhadného důvodu jít nemohl a Lily už měla úkoly hotové, zatímco Annie, Alice a Wendy to nechávaly na pozdější dobu.

Zahnula jsem za roh a chtěla pokračovat. Bohužel jsem do někoho narazila a setkala se tak s tvrdou zemí. Dopadla jsem přímo na zadek a narazila si kostrč. Bolestně jsem sykla.

Zvedla jsem hlavu, odhrnula si vlasy a podívala se, koho jsem srazila. Přede mnou seděla dívka s kudrnatými, špinavě blond vlasy. Kolem ní leželo asi pět knih a otevřená taška, ze které koukala další. Já na tom byla o něco líp. Taška se mi sice otevřela, ale vypadla z ní jen učebnice přeměňování.

„Promiň, nedávala jsem pozor," začala jsem se omlouvat. Narvala jsem si knihu zpět do tašky a vstala. Přešla jsem k dívce a natáhla k ní ruku, abych jí pomohla na nohy. Vděčně ji přijala a usmála se.

„To ty promiň. Měla jsem otevřenou knihu a nedívala se na cestu." Mávla jsem nad tím rukou a sehnula se, abych jí pomohla posbírat knihy ze země.

„V pořádku, nic se neděje," usmála jsem se a podala jí knihy. Převzala si je a strčila do tašky, kterou si pak přehodila přes rameno.

„Rebeca Mansonová, Havraspár, pátý ročník," řekla a natáhla ke mně ruku. Teprve teď jsem si všimla modré barvy na jejím hábitu značící kolej.

„Nicole Carrowová, Nebelvír, čtvrtý ročník," zopakovala jsem po ní gesto a potřásla si s ní.

„Těší mě," usmála se. „Já už musím jít, ale určitě se ještě uvidíme. Měj se."

„Ahoj," rozloučila jsem se s ní a sledovala, jak rychlým krokem míří pryč. Povzdechla jsem si nad svou nešikovností a pokračovala ve své cestě do knihovny.

---------------------

Potichu jsem chodila mezi regály a hledala příslušné knihy, které by mi při psaní úkolů pomohly. Vzpomněla jsem si, jak jsem referáty dělala na počítači s pomocí Wikipedie, a jak se někteří bez ní neobešli. V téhle době by asi zešíleli. Hledat informace v knihách, které by si ještě museli najít, by určitě nebylo pro ně. Chtě nechtě jsem se usmála.

„Co ten úsměv?" ozvalo se nedaleko ode mě. Úlekem jsem nadskočila a zadusila v sobě výkřik, za který by mě madame Pinceová zpražila nepěkným pohledem a možná i vyhodila. Otočila jsem se a spatřila, jak se o roh regálu opírá Lucius Malfoy.

„Jen jsem si na něco vzpomněla," odpověděla jsem a otočila se zpět ke knihám. Konečně jsem uviděla tu, kterou jsem hledala - Nejdůležitější suchozemské rostliny za posledních tisíc let. Vytáhla jsem ji z regálu a prošla kolem Luciuse k prázdnému stolu, abych si mohla udělat úkol do bylinkářství.

„A na co, smím-li se zeptat?" Překvapilo mě, s jakou zdvořilostí mluví. Čekala bych, že ke mně bude hnusný, stejně jako jeho sestra, ale opak byl pravdou. S tou jsem zatím moc nevycházela.

„Na svůj život u mudlů." Posadila jsem se na židli a z tašky si vytáhla pergamen s brkem a inkoustem. Všechno jsem si to rozložila před sebe a začala v knize hledat bylinu, o které jsme měli psát.

K mému překvapení se Lucius posadil naproti mě.

„Moc toho o tobě nevím, jen to, co řekla dvojčata," řekl nenuceně. „Řekni mi něco o sobě."

Překvapeně jsem se na něj podívala. Alecta s Amycusem mu museli říct, že jsem vyrůstala u mudlů. Proč by se dobrovolně ptal na můj život, když to ví a mudly pohrdá?

„Vyrůstala jsem u mudlů a vedla klasický život dospívající holky. S kamarády jsem chodila ven, dělala hlouposti, jezdila k rodině na prázdniny a snažila se naplánovat si budoucnost, abych se měla co nejlépe. Takhle to šlo do doby, než se objevil Brumbál."

Sklopila jsem pohled zpět ke knize a dál listovala. Nastalo ticho. Nejspíš přemýšlel, jak mi na to odpovědět.

„Muselo to být těžké," poznamenal. „Myslím opustit lidi, které máš ráda."

„Jo," přitakala jsem a zastavila se v listování. Konečně jsem našla příslušnou stranu. Přitáhla jsem si k sobě pergamen, brk namočila do inkoustu a začala přepisovat.

„Mám poslední otázku." Zvedla jsem hlavu a pokynula mu, aby pokračoval. „Chtěla jsi do Nebelvíru?"

„Moudrý klobouk se mě ptal, kam bych chtěla. Odpověděla jsem, že se nemůžu rozhodnout mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Zbytek jsem nechala na něm," odpověděla jsem. Lucius přikývl a vstal ze židle.

„Hezky jsme si pokecali," řekl a odešel. Zmateně jsem sledovala jeho záda, zatímco odcházel. Co to mělo sakra být?

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se k eseji. Nechtěla jsem nad ní sedět déle, než bylo nutné. Nakonec mi to zabralo skoro hodinu, jelikož jsem dělala ještě úkol do přeměňování. Uklidila jsem si věci do tašky, dala knihu zpět a zamířila rovnou na večeři. Bylo něco kolem šesté a já dostávala hlad.

Ve Velké síni bylo zatím jen málo studentů, ale byli mezi nimi i kluci. Holky zřejmě ještě neměly hlad, a tak jsem si sedla k nim.

„Kdes byla?" zeptal se James a pohledem zabloudil k mé tašce.

„V knihovně, chtěla jsem mít ten úkol do bylinkářství hotový," odpověděla jsem a začala se rozhlížet, co bych si mohla dát. Rozhodla jsem se pro jednoduchý těstovinový salát. Na večer se přece nemá jíst nic těžkého. „Co jste dělali vy?"

„Vymýšleli plán na večer," odpověděl James. „Chceme jít dneska něco provést a rozhodli se, že pokud chceš, můžeš jít s námi. Ber to jako dárek k zítřejším narozeninám od nás."

Překvapeně jsem se zastavila v pohybu a podívala se na Siriuse.

„Tys jim to řekl?" zeptala jsem se. Od nikoho jiného se to ani dozvědět nemohli. Pochybovala jsem, že by jim to řekly holky.

„Nějak na to došla řeč," pokrčil rameny a zářivě se usmál.

„Aha," přikývla jsem. „Moc ráda s vámi půjdu. Je to ten nejlepší dárek, jaký jste mi mohli dát."

„Dali bychom ti něco normálního, kdybychom to věděli dřív," vysvětlil Remus. „Jenže tady Sirius nám to řekl až dneska a nebyl čas jít něco shánět."

„To nevadí," ujistila jsem je. „ Jak jsem říkala, tohle je ten nejlepší dárek."

„Dobře, tak buď ve dvanáct ve společence," řekl mi Sirius. „Podrobnosti se dozvíš pak."

Přikývla jsem a začala se věnovat večeři, během které jsme si vyměnili ještě pár slov. Následně jsme společně opustili Velkou síň a zamířili do na kolej.