Bylo za pět minut dvanáct, v pokoji bylo zhasnuto a mé spolubydlící nerušeně spaly. Potichu jsem roztáhla závěsy kolem mé postele a stoupla si na zem. Podlaha byla studená a měla jsem co dělat, abych nevyjekla, jak mě to zamrazilo. Oblečení už jsem měla na sobě, hůlku v kapse. Obula jsem si boty a odešla z pokoje. Musela jsem si dávat velký pozor, abych neudělala blbý krok a nevzbudila tak holky.

Jakmile jsem se ocitla na schodišti, ulevilo se mi. Rychle jsem seběhla schody a ocitla se ve společence. Byla prázdná a v krbu dohořívala polínka. Sedla jsem si na sedačku tak, abych viděla, až kluci půjdou.

Neuběhly ani dvě minuty a kluci se objevili. Všichni na sobě měli pohodlné oblečení, ruce vražené v kapsách.

„Jsi tu přesně," poznamenal Remus a zazubil se.

„Cos čekal?" zeptala jsem s úsměvem a pokrčila rameny.

„Dobrá," vzal si slovo James. „Promýšleli jsme, co uděláme. Napadlo nás několik věcí, ale potom jsme je zavrhli. Nakonec jsme se dohodli, že něco provedeme Filchovi a jeho kočce. Pamatuješ, jak jsme ti vyprávěli o tom, jak jsme ji obarvili na žlutou?" Souhlasně jsem přikývla. Říkali mi to ve vlaku při cestě do školy. „No, tak dnes dostane nový kožich se všemi barvami duhy."

„Někdo bude muset Filche zabavit, aby se oddělil od té kočky, a zbylí obarví Norrisovou. A protože máš narozeniny, můžeš si vybrat, co chceš dělat," dodal Sirius. Chvíli jsem přemýšlela. Co bude lepší? Obarvovat kočku nebo utíkat Filchovi?

„Zabavím Filche," rozhodla jsem se.

„Dobře, takže půjdeš se mnou, zatímco ostatní budou barvit," řekl Sirius a otočil se na Jamese. „Máš to?"

James zašátral v kapse a vytáhl složený kus pergamenu.

„To, co teď uvidíš, nesmíš nikomu říct," oznámil mi James.

„Co je to?" zeptala jsem se, ačkoliv mi došlo, co to musí být. Legendární Pobertův plánek.

„Plánek celého hradu a bradavických pozemků, kromě lesa," odpověděl mi Remus vzrušeným hlasem. „Podařilo se nám ho vytvořit teprve před týdnem a dnes ho plně vyzkoušíme. Ukazuje pohyb všech na hradě, včetně jmen."

James vytáhl svou hůlku a klepl na pergamen. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Na pergamenu se náhle objevily linie inkoustu, které vytvořily kousek mapy a název Pobertův plánek. James jej rozložil a odhalil nám tak chodby hradu.

„Filch je ve třetím patře i se svou kočkou," řekl Remus, jemuž se podařilo školníka najít nejdřív.

„Tak jdeme," zavelel James a zamířil ven. Následovali jsme ho a potichu, abychom zbytečně nevzbudili Buclatou dámu, jsme vyskákali ven.

Procházeli jsme chladnými chodbami Bradavic. Byla jsem ráda, že jsem si vzala na sebe ještě mikinu, jinak bych drkotala zuby. Ruce jsem měla strčené v kapsách, jednou jsem tiskla hůlku.

James šel první, v jedné ruce plánek, ve druhé hůlku, kterou si na něj svítil a průběžně se ujišťoval, že nenarazíme na prefekty, primuse nebo učitele. Sešli jsme poslední schody, které vedly do třetího patra, a zastavili se. Filch se nacházel dvě chodby od nás.

„Vy dva teď uděláte nějaký hluk a počkáte, dokud vás nespatří Filch," otočil se na mě a Siriuse James. „My se schováme pod plášť a chytneme Norrisovou. Odlákejte ho z tohoto patra, aby neměl možnost se včas vrátit. Měli bychom to za pár minut mít, tak až se ho zbavíte, dojděte zpět sem. Hlídky už skončily, tak se nemusíte bát, že byste na někoho narazili."

James si z kapsy vytáhl plášť a přehodil ho přes sebe, Petera a Remuse. Vytáhla jsem si hůlku a namířila ji na jedno brnění. Mávla jsem s ní a brnění okamžitě spadlo dolů. Sirius nám svítil pod nohy, aby nám nebylo vidět do obličeje, ale jen siluety.

Řinčení muselo být slyšet až do Nebelvíru. Zacpala jsem si uši. Když všechno utichlo, rozezněly se rozladěné hlasy obrazů, které žvatlaly něco o tom, jestli víme, kolik je hodin, a že chtějí spát.

Neuběhla ani minuta a z druhé chodby se vynořil Filch, Norrisová ťapkala vesele vedle něj. V ruce držel lucernu, aby viděl na cestu.

„Vy spratci!" zaječel na celou chodbu a rozčílil tak obrazy ještě víc. Když byl v půlce chodby, rozběhli jsme se se Siriusem do druhého patra. Schody jsme brali po dvou, abychom měli nějaký náskok. Naštěstí nebylo tak těžké utéct školníkovi. Rychle neutíkal, spíš poklusával svým šmatlavým krokem. Nejspíš si ani nevšiml, že už u sebe nemá svou kočku, jak dychtivý byl po našem chycení.

Zastavili jsme se Siriusem u paty schodiště. Filch teprve vstoupil na první schod a snažil se co nejrychleji utíkat dolů. Když byl v půlce schodiště, vyrazili jsme pomalejším tempem dál chodbou.

„Tady někde by měl být výklenek, kam bychom se mohli schovat," zašeptal skoro neslyšně Sirius a posvítil na stěny. Udělal několik kroků, než ho konečně našel. Rychle zhasl hůlku, neboť v tu chvíli se v chodbě objevil Filch.

Sirius mě zatáhl do výklenku, který nebyl zrovna dvakrát velký. Byli jsme na sobě nasáčkovaní jako sardinky. Ne, že by mi to nějak vadilo. V duchu jsem děkovala Merlinovi, že je tma. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Musela jsem být červenější než po všech trénincích a tělocvicích dohromady.

Co nejtišeji jsem se snažila vydýchat.

„Nikdy jsem si nevšiml, že jsi tak malá," poznamenal Sirius sotva slyšitelně. Až teď jsem si uvědomila, že je asi o hlavu vyšší, než já. Jeho oči si nejspíš přivykly tmě dřív, než ty moje. Možná to bylo tím, že se umí přeměnit na psa. Každopádně, já neviděla nic. Ať jsem se snažila sebevíc, kolem mě bylo jen černo. Byla jsem si však víc než jistá, že má na tváři ten jeho úšklebek.

Záře světla mi oznámila, že je školník blízko. Zatajil se mi dech. Pokud by posvítil do výklenku, určitě by nás našel. Musela jsem doufat, že v rozčilení poběží jen dopředu.

„Parchanti jedni, já jim ukážu," zasyčel naštvaně Filch, zatímco probíhal kolem nás. „Až je chytím, tak si je pěkně podám."

Když Filch proběhl bez jediného zaváhání kolem nás a světlo zmizelo, vydechla jsem. Ani jsem nevěděla, že zadržuju dech. Počkali jsme ještě chvíli, dokud nebyl zcela čistý vzduch, a poté vyšli zpět do chodby.

Upravila jsem si mikinu a vlasy, které se mi během běhu a schovávání rozcuchaly.

„Měli bychom jít za kluky, určitě už budou hotoví," promluvil tiše Sirius. Přikývla jsem a vydala se zpět do třetího patra.

------------------------------

Když jsem spatřila Norrisovou, jak má na sobě všechny barvy duhy, málem jsem vyprskla smíchy. Držela jsem se tak tak.

„Tak to se vám povedlo," uznala jsem tiše a uchechtla se. I kluci se tvářili spokojeně.

„Taky si myslím. A nejlepší na tom je, že se toho dva týdny nezbaví."

„Měli bychom jít, dokud je Filch v jiném poschodí," navrhl Remus. Souhlasně jsme přikývli. Remus ještě mávl hůlkou, kočka rázem ožila a rychle začala utíkat pryč. James vytáhl plánek a podíval se do něj.

„Filch je v druhém patře. Očividně si myslí, že jste utíkali dolů," řekl a vydal se do sedmého patra. Co nejrychleji jsme ho následovali. Ta kočka jistě brzy najde Filche a jeho přání nás najít bude ještě mnohem větší.

Jedinou nevýhodou plánku bylo, že neukazoval duchy. Díky tomu jsme se lekli Protivy, který se proháněl sedmým patrem.

„Koho to s sebou máte?" zeptal se zvědavě. Jediné štěstí bylo, že byl onen duch spolčený s Poberty a někdy jim pomohl odlákat Filche.

„Nicole, tento rok je tu nová," odpověděl Remus.

„Co se stalo, že jste vzali někoho s sebou?" podivil se.

„Dneska má narozeniny, a protože nám to někdo řekl pozdě, tak jsme jí to dali jako dárek. Je první člověk, kterého jsme vzali na naši misi."

„Tak to chápu," zakrákal Protiva. „Co jste provedli tentokrát?"

„Obarvili Norrisovou," zazubil se uličnicky Sirius. „Už se těším, až to uvidí ostatní."

„To se letím hned podívat," řekl a rychle odletěl pryč. Poté jsme pokračovali dál.

Buclatá dáma nebyla nijak nadšená, že ji budíme v tolik hodin ráno, ale otevřela nám. Vklouzli jsme dovnitř a posedali si na sedačku a křesla. V krbu už byly jen žhnoucí uhlíky.

„Asi půjdu spát, jsem unavená," řekla jsem po chvíli a vyhoupla se na nohy. „Moc děkuji, tohle byl ten nejlepší dárek, jaký jste mi mohli dát," řekla jsem směrem ke klukům a vděčně se usmála. Potom jsem zamířila ke schodům a po nich do pokoje. Potichu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Holky stále spaly.

Co nejrychleji jsem se převlékla do pyžama, vyčistila si ještě zuby a skočila do teplé postele. Zachumlala jsem se do červené přikrývky a nechala se unášet vzpomínkami na zážitek, který jsem před chvílí prožila. Na tváři se mi usadil šťastný úsměv, se kterým jsem i usnula.