Sirius si mě měřil pohledem, než jeho tvář nabrala znechucený výraz. Snažila jsem se nedat najevo, jak mě to překvapilo.

„Jste asi stejně staří, že?" přerušila to krátké ticho jeho matka.

„Ano, Nicole po prázdninách nastupuje do Bradavic, do čtvrtého ročníku," odpověděla matka a v hlase se jí odrazila pýcha.

„Co kdybys tady Nicole provedl, Siriusi?" navrhla Walburga a podívala se na mě. „Určitě to tu nezná."

„Jsem tu poprvé," potvrdila jsem, ačkoliv jsem Příčnou ulici znala. Dokázala bych se tu nejspíš zorientovat, obzvláště když tu nebylo tolik lidí.

„Výborně," řekla Siriusova matka a otočila se na svého syna. „Siriusi, buď tak laskav a proveď tady Nicole. A ne že uslyším, že ses choval nevhodně." Káravě ho sjela pohledem a nasadila varovný tón.

„Jistě, matko," přitakal Sirius a bylo vidět, že její varování ho nechává naprosto chladným.

„Kdyby cokoliv provedl, neboj se mi to říct." Přestože se mi myšlenka, že bych ho měla práskat, příčila, přikývla jsem. Ať už tohle setkání dopadne jakkoliv, rozhodně bych nic jeho matce neřekla.

„Tak dobrá, my budeme v kavárně ve vedlejší ulici," oznámila mi matka. „Ve čtyři se sejdeme u Děravého kotle." Matka mi do ruky dala nějaké peníze, kdybych si chtěla cokoliv navíc koupit, a s paní Blackovou odešla.

„Takže, Siriusi," odmlčela jsem se a podívala se na něj, „kam půjdeme?"

„Abychom si to ujasnili," řekl Sirius a nepřestával se tvářit opovržilivě, „nebavím se se zmijozeláky."

„Abychom si to ujasnili, nejsem ve Zmijozelu, ještě mě nezařadili," řekla jsem a snažila se neznít naštvaně, ačkoliv se mě to dotklo. „Navíc není ani jisté, že do Bradavic pojedu."

„Kam jinam by Carrowovou zařadili," odfrkl si přesvědčeně.

„Teď nejsi fér," namítla jsem. „Neznáš mě. Sám bys měl dobře vědět, jaké to je být odsuzován na základě rodiny. Ne vždy musí být dítě jako sourozenci nebo zbytek rodiny." Všechno jsem ze sebe vychrlila tak rychle, že jsem si ani nedala pozor, co říkám. Bylo mi to ale jedno. Naštvaně jsem se otočila a zamířila ulicí pryč, dál od něj.

„Kam jdeš?" křikl za mnou Sirius.

„Očividně netoužíš po mé přítomnosti, proto tě nebudu obtěžovat a projdu si to tu sama," odpověděla jsem hlasitěji a pokračovala v cestě.

„Neznáš to tu!" namítl. Moc dobře věděl, že kdyby mě tu nechal, měl by z toho problém.

„Je mi to jedno!" křikla jsem nazpátek a pokračovala dál. Trvalo jen chvíli, než se ozvaly hlasité kroky, jak se za mnou rozběhl. Musela jsem se pousmát.

„Omlouvám se, máš pravdu. Neměl bych nikoho soudit podle rodiny." Sirius mě předběhl a donutil zastavit. Založila jsem si ruce na prsou a nasadila neutrální výraz. Viditelně znervózněl. Pochopil, že asi neudělal dobrý první dojem.

„Omluva se přijímá," řekla jsem a povolila výraz. „Ale jestli mi neukážeš ty nejlepší obchody, tak si to ještě budu muset promyslet," dodala jsem.

„Dobře," souhlasil Sirius. „Jestli chceš vidět nejlepší obchody, musíme jít trochu dál."

--------------------------------

„Páni," vydechla jsem obdivně a užasle se rozhlédla po obchodě. Nápis na ceduli nad dveřmi nesl název U Taškáře. Znala jsem ho z knih, kdy Brumbál upozorňoval, že se jejich výrobky nesmí používat. Poté je nahradily výrobky od dvojčat Weasleyových.

„Jo," přitakal Sirius a vrazil si ruce do kapes. „Tady nakupujeme věci, které používáme s přáteli v Bradavicích. Jedna malá pobočka je i v Prasinkách. To je kouzelnická vesnička nedaleko Bradavic," vysvětlil a přešel k jednomu regálu. Následovala jsem ho, zatímco jsem se snažila přečíst názvy výrobků.

„Bomby hnojůvky?" Vzala jsem jednu do ruky a pořádně si ji prohlédla.

„Když ji někam hodíš, vybuchne a udělá tmavý a velice smradlavý dým," vysvětlil. Rychle jsem bombu vrátila na její místo. Jak se znám, spadla by mi na zem.

„Tohle," řekl Sirius, vzal do ruky jednu krabičku a dal mi ji na úroveň očí, „je speciální žvýkačka. Když ji pod někoho hodíš, přilepí se mu na botu a znemožní chůzi."

Vzala jsem si krabičku do ruky a prohlédla si ji. Podle informací na obalu jich tam bylo celkem dvanáct. Za tu cenu, šesti svrčků, to byly zřejmě výhodná koupě.

„Tam jsou zase svazovací joja," řekl a ukázal na další regál.

„Budeš tu teď něco kupovat?" zeptala jsem a vrátila žvýkačky na jejich místo.

„Ne," zavrtěl Sirius hlavou. „Kdyby na to došla matka, asi by mě zabila. Jsme s kluky domluvení, že o prázdninách je kupují oni, v Prasinkách zase já a pak i ostatní."

Chápavě jsem přikývla. Věděla jsem, jaká jeho matka je už z knih. Nezáviděla jsem mu.

„Kam bys chtěla jít teď?"

--------------------------------

„Jaké to je v mudlovském světě?" zajímal se Sirius, když jsme mířili ulicí do dalšího obchodu. Byla jsem ráda, že veškeré antipatie zmizely, a teď jsme si bez nějakých ukřivděných pohledů vykládali.

„Dobré," uznala jsem. „Ale to asi záleží na člověku."

„Co třeba ty?"

„Já se měla dobře," odpověděla jsem a povzdechla si. „Měla jsem úžasné kamarády, milující rodiče a super rodinu. Ve škole jsem si vedla skvěle."

Odvrátila jsem pohled do boku, aby si nevšiml, že se mi do očí nahrnuly slzy. Byla jsem pryč teprve jeden den a všichni mi chyběli. Jak asi reagovali na to, že jsem najednou odešla?

„Tak to jsi měla skvělé," řekl Sirius.

„Jo," přitakala jsem tišeji, než jsem zamýšlela.

„Co je? Nelíbí se ti tady?" zeptal se zmateně Sirius a zastavil. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, než jsem se na něj podívala.

„Líbí," ujistila jsem ho. „Jen je to pro mě pořád ještě šok. Včera ráno jsem si myslela, že ty divné věci, co se mi dějí, jsou prostě jen díky nějaké mutaci v DNA. A o pár chvil později se objevil stařík s kouzelnou mocí, který mi řekl, že všechno, co jsem si kdy myslela, byla lež."

„Mutace v DNA?" zopakoval po mně a štěkavě se rozesmál.

„Jak jinak jsem si měla vysvětlit, že když se naštvu, věci se samy od sebe rozbíjí?" namítla jsme na svou obranu. „Snažila jsem se v tom najít nějaké logické vysvětlení."

„Dobrá, chápu," přikývl, ale nepřestával se usmívat. Zatraceně, už jsem chápala, proč ho všechny holky milují. Byl nádherný, obzvláště když se usmíval. „Ještě něco mi o sobě řekni."

„Co bys chtěl vědět?"

„Jakou by tě popsali tví přátelé v mudlovském světě, kdy máš narozeniny, co ráda děláš," vyjmenoval několik věcí. „Cokoliv."

S mírným úsměvem jsem se zase rozešla. „Většina asi jako introverta, který raději poslouchá, než se vyjadřuje. Pokud se teda nebavíme o tématu, který mě opravdu baví a zajímám se o něj. Narozeniny mám třetího listopadu a ráda čtu, hrála jsem tenis a občasně i volejbal. Taky jsem se zajímala o starověký Egypt."

„Třetího listopadu?" zopakoval po mně. Chápala jsem, proč se zarazil. „To mám i já narozeniny!"

Zatvářila jsem se nevěřícně, jak nejvíc jsem dokázala. „Vážně? To je ale náhoda."

Sirius zavrtěl s úsměvem hlavou. „Stejný rok, den i měsíc. Šílená náhoda."

„A co Bradavice?" změnila jsem téma, abychom se nebavili o mně.

„Jsou úžasné," odpověděl. „Je to tam opravdu kouzelné. S kamarády známe všechny tajné chodby, místnosti a zákoutí. Akorát je tam školník, Filch. Je hrozný a má takovou vypelichanou kočku, paní Norrisovou. Je to jeho pravá ruka. Občas dá opravdu zabrat, abychom jim utekli."

Jen jsem přikyvovala a usmívala se u toho. Věděla jsem, že ve škole dělali vtípky, ale bylo jiné to slyšet přímo od jednoho z Pobertů.

„Zní to všechno úžasně," řekla jsem. „Doufám, že se všechno včas doučím, abych opravdu do Bradavic letos jela."

„Doufám, že jo," přiznal. „Jsi fajn."

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Rychle jsem od něj odvrátila zrak, aby si toho nevšiml.

„Vyprávěj mi ještě o vašich nočních toulkách," požádala jsem ho. Sirius se zářivě usmál a spustil. Mluvil celou cestu do obchodu s potřebami pro famfrpál. Zatvářila jsem se co nejvíc užasle, jak jsem dokázala.

„Tady mají vše na údržbu košťat," prozradil mi Sirius a vešel dovnitř. Procházeli jsme obchodem a on mi ukazoval, kde co mají. Všechno to vypadalo úžasně, obzvláště vystavená košťata.

„Ty hraješ?" zeptala jsem se.

„Ne, ale můj kamarád ano," odpověděl s úsměvem. „Je nebelvírský chytač."

„A o čem to je?"

„V každém týmu je sedm hráčů - jeden brankář, dva odrážeči, tři střelci a jeden chytač. Jeden z nich je vždy kapitán. Pak jsou tam čtyři míče - Camrál, dva Potlouky a Zlatonka. Camrál si předávají střelci a střílí s ním góly, Potlouky odrážeči posílají na své soupeře a Zlatonku musí chytač chytit. Je hodně rychlá a má cenu sto padesáti bodů. Dokud ji nechytí, hraje se," vysvětlil Sirius. Kdybych o tom nic nevěděla, určitě bych to od něj pochopila.

„Aha," řekla jsem a přešla k jednomu regálu. Byly na něm knihy o údržbě košťat, o různých týmech a celkově o famfrpálu.

„Přemýšlíš o vstupu do družstva?"

„Ani nevím, jestli se na koštěti udržím," ušklíbla jsem se.

„První to musíš zkusit," povzbudil mě. „Třeba ti to půjde."

„Kolik je hodin?" Sirius zvedl levou ruku, přičemž se mu vyhrnul rukáv a odhalil tak hodinky. Vypadaly velmi draze.

„Za deset čtyři," odpověděl a strčil si ruce zase do kapes. „Měli bychom asi vyrazit zpět, k Děravému kotli je to dál."

Vyšli jsme na prosluněnou ulici a vyrazili zase zpět. Procházeli jsme kolem obchodů, které jsme navštívili. Nebylo jich moc, jen čtyři, protože jsme se všude dlouho zdrželi. Kdo by se nezdržel, kdyby se objevil v knižním světě a měl možnost si to prohlédnout na vlastní oči?

Když jsme prošli kolem krámku s hůlkami, zahlédla jsem zdi Děravého kotle. Matka před ním ještě nestála, za což jsem byla ráda. Určitě by tam s ní byla Siriusova matka, která by z pozdního příchodu nebyla moc nadšená.

Došli jsme tam minutu po čtvrté a stoupli si kousek od vchodu, abychom nestáli v cestě.

„Doufám, že se uvidíme ve vlaku do Bradavic," řekl Sirius, zatímco jsme čekali. „Pokud budeš chtít, můžeš si sednout k nám."

„Moc ráda, pokud to nebude vadit," usmála jsem se nadšeně. „Nechci být na obtíž. Klidně můžu sedět sama nebo se sourozenci."

„Nebude," zavrtěl hlavou. Přikývla jsem a otočila hlavu. Matka s Walburgou Blackovou nebyly daleko, za chůze si ještě vykládaly.

„Všechno prošlé?" zajímala se matka, jakmile k nám přišla.

„Skoro," přitakala jsem. „Až moc jsem si všechno prohlížela. Ještě jsem plně nezvykla."

„Doufám, žes byl slušný," řekla směrem ke svému synovi paní Blacková.

„Byl velmi milý a zodpověděl mi všechny otázky, které jsem na kouzelnický svět měla. Choval se jako pravý gentleman." Walburga přikývla, aniž by se její výraz jakkoliv změnil.

„My už půjdeme," rozhodla matka. „Ještě dnes musíme začít s výukou."

„Ráda jsem tě viděla, Carolin," rozloučila se s ní Walburga. „A ráda jsem poznala tebe, Nicole."

„I já vás, paní Blacková," ujistila jsem ji, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. „Tak ve vlaku do Bradavic," dodala jsem směrem k Siriusovi, který souhlasně přikývl a krátce se na mě zazubil.

„Sbohem." Matka vešla do Děravého kotle a zamířila rovnou ke krbu. Vešla dovnitř a vzala si do rukou prášek.

„Dům Carrowových!" vykřikla a hodila pod sebe prášek. Vyšlehly zelené plameny a celou ji zahalily. Pak jsem byla na řadě já.

Zopakovala jsem její slova, hodila pod sebe prášek a nechala zelené plameny, aby mě celou pohltily.