Ráno jsem se probudila brzy, hodiny na nočním stolku ukazovaly teprve šest. Protože jsem usnula brzy, spát se mi už nechtělo. Jen tak jsem ležela a přemítala nad včerejškem. Nebyl to jen sen, opravdu pro mě přišel Brumbál, aby mě vrátil mé biologické rodině, kteří jsou mimochodem kouzelníci.

Nakonec jsem vstala a přešla k balkonu. Vždycky jsem chtěla vlastní balkon, na kterém bych mohla trávit čas. Kachličky byly chladné, protože jsem měla pokoj otočený na západ, do zahrady. Mohla jsem tak ale pozorovat západy slunce.

Rozhlédla jsem se po zahradě. Byla prostorná a velmi dobře udržovaná. Nevěděla jsem, jestli se o ni starali jen skřítci, nebo i matka, ale určitě to brzy zjistím. Uměla jsem si představit, jak je plná lidí při nějakém večírku. Carrowovi patřili do čistokrevné osmadvacítky, tudíž jistě dodržovali tradice a čas od času pořádali nějaké večírky pro další takové rodiny.

Začala jsem si v hlavě přemítat jména, která jsem si pamatovala. Averyovi, Skrkovi, Lestrangeovi, Gauntovi, Malfoyovi a Blackovi...

Zarazila jsem se. Až teď mi došlo, s kým se určitě potkám, až nastoupím do školy. Možná i dřív, pokud bude nějaký večírek pro čistokrevné. Amycus s Alectou už dvě jména zmínili – Bellatrix a Lucius. A já věděla, kdo je narozený ve stejný den jako já – Sirius. A jelikož je mi čtrnáct, na podzim patnáct, narodila jsem se v padesátém devátém, takže jsme i stejný rok.

A k němu patří neodmyslitelně James Potter, Remus Lupin a Peter Pettigrew. I Lily Evansová sem patřila.

No, tohle bude ještě zajímavé.

-------------------------------

„Slečno, paní mě pro vás poslala. Snídaně je nachystaná."

Polekaně jsem zvedla hlavu od knížky, kterou jsem si začala číst.

„Dobře, děkuji, Essie." Skřítka se poklonila a zmizela. Přešla jsem ke skříni a vytáhla si oblečení. Nebylo by moc dobré, kdybych na snídani došla v pyžamu. Převlékla jsem se a zamířila do jídelny. Cestu jsem si naštěstí zapamatovala, a když jsem tam přišla, všichni už seděli u stolu.

„Dobré ráno," pozdravila jsem se a posadila se na židli, kde jsem seděla včera. Alecta, Amycus a táta se na mě jen usmáli.

„Dobré ráno," pozdravila mě máma s úsměvem. Jakmile jsem dosedla, objevili se domácí skřítci se snídaní. Všichni jsme si naložili a pustili se do jídla. Bylo to vynikající. Před tím jsem nebyla zvyklá snídat, jen o víkendech. Teď to bude každodenní rutina.

„Jak se dostaneme na Příčnou ulici?" zeptala jsem se zvědavě a nabodla na vidličku jahodu.

„Nejspíš letaxem," odpověděla máma a upila z šálku kávy. „A abych nezapomněla. Včera mi došla sova. Jedna známá se chce na chvíli sejít. Má stejně starého syna a na Příčnou ho vezme s sebou. Můžete si projít ostatní obchody, zatímco my si půjdeme někam sednout. Samozřejmě až po tom, co nakoupíme věci do školy," dodala.

„Dobře," přikývla jsem a v hlavě se snažila hádat, kdo by to mohl být. Bylo dost možností, až mi z toho šla hlava kolem.

-------------------------------

„Musíš si stoupnout do krbu, vzít si ten prášek, hodit ho pod sebe a říct místo, kam chceš," vysvětlovala mi matka postup. „Půjdu první a ty hned po mně." Jen jsem přikývla a vyčkávala.

„Příčná ulice." Zelené plameny vystřelily k jejímu tělu a pohltily ji. Musela jsem si zakrýt oči, abych neoslepla. Když jsem se podívala zpět, už tam nebyla. Vzala jsem si prášek do ruky a stoupla si tam, kde ještě před chvíli stála moje matka. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Příčná ulice." Stejně zelené plameny vystřelily a začaly pohlcovat moje nohy, břicho, ruce a nakonec i hlavu. Svět se se semnou zatočil a zmizel za zeleným závojem.

Vypadla jsem z krbu v malé zatuchlé hospůdce. Matka tam na mě čekala a pomohla mi na nohy.

„Časem si zvykneš," ujistila mě a pousmála se. „Tohle je Děravý kotel. Vede odtud vchod na Příčnou ulici," řekla a vydala se hostincem pryč. Došly jsme na malý dvorek k cihlové zdi, kterou jsem dobře znala, ačkoliv jsem ji nikdy naživo neviděla. Matka vytáhla svou hůlku a poklepala na několik cihel, které začaly mizet a vytvářet průchod. Za ním se skrývala ulice.

„Vítej na Příčné," řekla matka a rozešla se směrem k obchůdkům. Příčná vypadala přesně jako ve filmu. Akorát tam teď nebylo tolik lidí. „Najdeš tu v podstatě všechno, co kouzelník potřebuje. Od hůlek u pana Ollivandera, přes knihy v Krucánkách a kaňourech, až po lékárnu s přísadami do lektvarů."

Zastavily jsme se u malého krámku. Výlohy byly ušmudlané a zaprášené, na krabičce tam byla vystavena jediná hůlka. Matka vzala za kliku a otevřela dveře, načež se ozval zvonek oznamující příchod nového zákazníka. Rozhlédla jsem se. Obchůdek byl zatemněný a jediné světlo pocházelo z lampičky na pultu, za kterým nikdo nebyl.

„Dobrý den, paní Carrowová. Copak potřebujete? Snad se vám nerozbila hůlka." Zpoza regálu se vynořil postarší muž s radostným úsměvem na tváři.

„Dobrý den, pane Ollivandere," pozdravila matka s úsměvem. „Moje hůlka funguje úžasně, ale má dcera Nicole potřebuje hůlku."

„Vaše dcera?" zeptal se zaskočeně Ollivander. „Takže to znamená, že se konečně našla?"

„Ano, profesor Brumbál ji našel," přikývla matka a postrčila mě trochu dopředu, abych byla pořádně vidět. „Žila u mudlů, takže nic neumí a nemá hůlku."

„To jsem rád, že se konečně našla. Ale už dost mluvení, slečna potřebuje hůlku," řekl a vytáhl tu svoji. Opsal s ní ve vzduchu oblouk a zpod pultu vyletěl metr. Okamžitě zamířil ke mně a začal si mě měřit, zatímco pan Ollivander odběhl do regálů.

Po chvíli se vrátil s několika podlouhlými krabičkami v rukách. Položil si je na pult a jednu otevřel.

„Dubové dřevo, dvanáct a půl palce, jádro z žíně jednorožce." Ollivander vzal hůlku do ruky a podal mi ji. Než jsem stihla něco udělat, hned mi ji zase vzal a uklidil. Otevřel další krabičku a vytáhl z ní hůlku.

„Hloh, deset palců, jádro z dračího srdce," řekl, zatímco jsem se pro ni natáhla a vzala si ji. Mávla jsem s ní, ale nic nestalo. Následně mi ji prodejce vzal a do ruky mi strčil třetí hůlku, kterou stihl vytáhnout. Vypadala odlišně od ostatních. Na jejím povrchu byly zvláštní rytiny.

„Třešňové dřevo, jedenáct palců, vlas z víly." Než jsem s ní stačila mávnout, projel mnou hřejivý pocit. Konečky prstů mi začaly brnět, jako by jimi procházeli mravenci, z konce vystřelilo pár jisker a celým tělem se mi rozlilo teplo. Matka i pan Olivander se usmáli.

„Budete nadaná čarodějka. Hůlky s tímto jádrem nejsou obvyklé, protože jsou málo ovladatelné a není snadné s nimi kouzlit." Zabalil zase hůlku do krabičky. „Bude to dvanáct galeonů," dodal. Matka sáhla pro peněženku a vytáhla z ní požadovanou sumu.

„Děkujeme," řekla a naposledy se na Ollivandera pousmála, než se otočila a zamířila k východu.

„Na shledanou," rozloučila jsem se, jenže Ollivander už tam nebyl. „Kam teď?" zeptala jsem se před obchodem.

„Do Krucánků a kaňourů," odpověděla mi a vydala se směrem k dalšímu obchodu.

U Krucánků a Kaňourů jsme nakoupily hromadu knih. Z každého ročníku minimálně pět nebo šest. V tom obchodě bych mohla strávit celý den. Byly tam knihy všech velikostí a témat. Matka ty knihy potom kouzlem poslala domů, abychom se s nimi nemusely tahat.

Pak jsme zašly do lékárny nakoupit pár věcí do lektvarů, kotlíky a nakonec jsme zastavily u zmrzlinářství.

„Za chvíli se mám sejít s tou známou," oznámila mi matka. „Nevím, jak dlouho to bude trvat, a nechci tě nudit. Můžete si jít něco projít nebo tak. On to tu bude znát." Rozhlížela jsem se kolem a zkusila hádat, kdo je ta matčina známá. Kolem procházelo spoustu žen, ale žádná sešla se synem v příslušném věku.

„Už jdou," vyhrkla a já se na ni podívala. Vypadala trochu nervózně, ačkoliv jsem netušila důvod. Otočila jsem hlavu stejným směrem, kterým se dívala ona, a spatřila ženu s mladým klukem. Žena byla starší než máma, ale vypadala dobře. Kluk mohl být ve stejném věku. Jakmile přišel blíž, zatajil se mi dech.

„Walburgo, ráda tě znovu vidím," usmála se matka a ženu objala. „To je má dcera Nicole."

„Dobrý den," pozdravila jsem slušně. Žena se na mě spokojeně usmála, a pak se otočila na svého syna.

„Tohle je můj syn, Sirius."