Objevili jsme se v prostorné hale domu. Překvapovalo mě, že se dalo přemístit přímo do domu, ale možná na to byla nějaká kouzla, která to umožňovala jen členům rodiny. Asi podobně, jako se v Bradavicích mohl přemisťovat jen Brumbál.

„Alecto, Amycusi!" zavolal otec, pohled upřený na schody. Trvalo jen chvíli, než se ozvaly dvoje kroky a v hale se objevil chlapec s dívkou.

„Co se děje?" zeptala se Alecta a zvědavě přejížděla pohledem ze mě na rodiče a zpátky.

„Pamatujete si, jak jsme vám několikrát vyprávěli o vaší mladší sestře Nicole?" zeptala se nadšeně matka. Dvojčata se na sebe podívala a pak přikývla. Jako kdyby uměli mluvit beze slov.

„Brumbálovi se podařilo ji najít," dodala matka a radostně se usmála. Alecta se ke mně pomalu přibližovala a měřila si mě pohledem. Amycus stál na místě a sledoval svoje dvojče.

„Ahoj," pozdravila jsem nejistě. Bylo to divné, znala jsem je jen jako Smrtijedy, kteří byli přítomni u smrti Brumbála, učili ve škole za ředitele Snapea a bojovali po boku Voldemorta. A teď to měli být mí sourozenci.

„Vítej doma," řekla Alecta a objala mě. Po chvíli mě pustila a podívala se na bratra.

„Vítej doma, sestřičko," pousmál se, zkrátil tu vzdálenost mezi námi a taky mě objal. Sice jen krátce, ale objal.

„Pojď, zavedu tě do tvého pokoje," promluvila po chvíli matka. Přikývla jsem a následovala rodiče po schodech nahoru a potom chodbami domu. Ještě jsem ho neviděla zvenku, ale rozhodně byl velký.

Otec se zastavil a otevřel dveře jednoho z pokojů. Zvědavě jsem do něj nahlédla. Byl velký a laděný do krémových barev. Veškeré vybavení bylo pro miminka.

Přesunuli jsme se dovnitř a otec vytáhl svou hůlku.

„Evanesko," řekl a všechno zmizelo.

„Jakou chceš barvu pokoje?" zeptala se mile matka.

„Nechci ji měnit," odpověděla jsem s mírným úsměvem. „Líbí se mi."

„Supellectilem." Pokoj byl najednou plný nábytku. Velká dřevěná postel s nebesy, stolík ze stejného dřeva, velké zrcadlo přes celou výšku stěny a kosmetický stolík s malým zrcadlem a taburetkou stály u stěny naproti dveří, mezi nimi se nacházely i dveře na balkon. Masivní stůl, velká knihovna a křeslo zabíraly skoro celou další stěnu. U další stěny byla obrovská skříň. Mohla být velká skoro jako jedna stěna v mém minulém pokoji. Vedle skříně stála pohodlně vypadající pohovka. Bylo na ní i pár polštářů. Poslední stěna byla holá, až na dveře.

„Líbí?" ujišťovala se matka. Jen jsem přikývla, protože jsem nevěděla, co říct. Bylo to nádherné. „Essie!"

Zvědavě jsem se na ni podívala, ale než jsem něco stihla říct, v pokoji se objevila domácí skřítka. Trochu se podobala Dobbymu.

„Volala jste mne, paní?' zeptala se s úklonou.

„Essie, tohle je Nicole," představila mě skřítce, která své velké oči přesunula na mě. „Před lety ji někdo unesl a dnes se ji konečně podařilo najít. Budeš její osobní skřítka."

„Ano, paní, jak si přejete," řekla a znovu se poklonila. Matka svoji pozornost ze skřítky přesunula na mě.

„Jestli budeš cokoliv potřebovat, tak stačí zavolat na Essie." S úsměvem jsem přikývla a sledovala, jak matka s otcem odešli pryč.

„Ukážeš mi, kde je koupelna?" zeptala jsem se mile. Snažila jsem se, aby to neznělo jako prosba. Z knih jsem se naučila, že to nemají rádi. Skřítka přecupitala přes celý pokoj k holé zdi s dveřmi a otevřela je.

„Tady, slečno Nicole," řekla a hluboce se uklonila.

„Děkuji, kdybych cokoliv potřebovala, zavolám tě," řekla jsem a sledovala, jak se uklonila a přemístila se pryč. Přesunula jsem svou pozornost ke koupelně.

Vana se zlatými kohoutky, stejné umyvadlo se sklem, záchod a koš na špinavé prádlo. Koupelna byla vymalovaná bíle, stejně tak všechno v ní.

Obrátila jsem se zpátky do pokoje a zamířila k posteli. Opatrně jsem si na ni sedla. Byla měkká, ale i tvrdá. Prostě akorát. Peřiny a polštáře byly krásně nadýchané. Najednou se v pokoji objevila Essie.

„Paní mě pro vás poslala, slečno," oznámila mi. „Chce s vámi mluvit."

„Zavedeš mě za ní?" zeptala jsem se. I kdyby mi řekla, kam mám jít, tak bych tam netrefila.

„Jistě," přikývla a vyšla ven z pokoje. Následovala jsem ji dalšími chodbami. Budu si ten dům muset několikrát projít.

„Sháněla jsi mě?" zeptala jsem se, když mě Essie dovedla do knihovny.

„Ano," řekla a usmála se. Skřítka se hluboce uklonila a zmizela. „Zítra zajdeme na Příčnou ulici, jak už jsem řekla profesoru Brumbálovi." Moje oči se rozzářily štěstím. Opravdu uvidím Příčnou ulici. „A abych nezapomněla, tak večeře je v sedm," dodala a z knihovny si vyndala knihu, se kterou se pak posadila do křesla.

„Dobře," přitakala jsem. „Mohu jít?"

„Samozřejmě," přikývla a otevřela si knihu. Vyšla jsem z knihovny a snažila si vzpomenout cestu. Doprava, rovně, doleva a zase rovně. Na konci by měl být můj pokoj, nebo jsem v to alespoň doufala. Dveře byly pootevřené, jak jsem nechala ty svoje. Jemně jsem do nich strčila. Opravdu tam byl můj pokoj, jenže se v něm někdo nacházel.

„Alecto?" zeptala jsem se překvapeně. Sestra seděla na sedačce, a když jsem vstoupila, podívala se na mě. „Co tu děláš?" dokončila jsem svoji myšlenku.

„Chtěla jsem s tebou mluvit, trochu tě poznat," vysvětlila a usmála se. Zavřela jsem za sebou dveře a šla si sednout k ní.

„A co chceš vědět?" Vždy mi připadalo, že mám hrozně nudný život. Nemohla bych si ani psát deník, protože by v něm nic nebylo.

„Jak jsi žila doteď, co tě baví, kamarádi," odpověděla. Trochu jsem se zamyslela.

„Dobrá," přikývla jsem. „Od narození, alespoň jsem si to myslela, jsem s mými rodiči žila v mudlovském světě na bytě. Pět let jsem chodila do školky. To je místo, kam se dávají děti, když už musí rodiče do práce. V sedmi letech jsem nastoupila na místní školu. Tam jsem chodila do mých deseti, než jsme se přestěhovaly na dědinu, takže jsem přestoupila na jinou školu, kde jsem skoro nikoho neznala.

Nakonec jsem si našla skvělé kamarády, kterým mohu věřit," odmlčela jsem se, když jsem si vzpomněla na svoji nejlepší kamarádku, se kterou jsem se nemohla ani rozloučit. Slzy se mi nahrnuly do očí. Rychle jsem se zahleděla na jedno místo, abych je zahnala. Vždy mi to pomáhalo a teď to nebyla výjimka.

„Dodnes jsem aktivně dva roky tančila a trochu se věnovala zpěvu. Taky hrozně ráda čtu. Pak se ale objevil Brumbál, řekl, že jsem čarodějka a za chvíli jsem seděla u něj v ředitelně v Bradavicích," dokončila jsem svoje vyprávění.

„Jaké to je ve světě mudlů?" zeptala se zvědavě.

„Dobře, mně tam nic nechybělo," zhodnotila jsem svůj dosavadní život.

„Doufám, že se ti tady taky bude líbit," řekla s úsměvem. Zajímalo by mě, proč se stali Smrtijedy. Vždyť je taková hodná, nebo to jen předstírá?

„Do jakého ročníku jdete?" zeptala jsem se zvědavě.

„Do pátého, budeme dělat NKÚ," odpověděla. „To jsou zkoušky Náležité kouzelnické úrovně," vysvětlila, když jsem se zatvářila hraně zmateně. Správně bych o ničem z toho neměla vědět.

„A tys nikdy nepoznala, že jsi čarodějka?" zajímala se sestra.

„Nikdy mě nenapadlo, že by kouzla existovala," přiznala jsem. „Moje magie se sice projevovala, ale nevím, bylo to takové zvláštní. Snažila jsem se o tom příliš nepřemýšlet."

„Kdybys s učením potřebovala pomoc, klidně mi řekni," navrhla mi Alecta. „Už se nemůžu dočkat, až s námi pojedeš do Bradavic. Do jaké koleje bys chtěla?"

chvíli jsem nad odpovědí musela přemýšlet. Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, do jaké koleje bych se víc hodila. Vždy to bylo tak půl na půl.

„Ředitel mi o nich říkal," řekla jsem. „Do Mrzimoru asi ne, protože už jen ten název je divný. Havraspár možná, ale nejspíš bych se nedostala do společenské místnosti. Takže buď Nebelvír nebo Zmijozel, obě mě lákají."

Sestře se na obličeji objevil radostný úsměv. Nejspíš kvůli Zmijozelu, protože tam sami chodili.

„V Mrzimoru jsou samí hlupáci, havraspárští patří mezi nejchytřejší," prozradila mi. „V Nebelvíru je pár normálních lidí, ale mezi ním a Zmijozelem panuje velká rivalita. My jsme s Amycusem ve Zmijozelu."

„V jaké koleji byli rodiče?" zajímala jsem se.

„Máma byla v Nebelvíru a táta ve Zmijozelu. Proč?"

„Jen tak," pokrčila jsem rameny. „Pořád se rozhoduju mezi Nebelvírem a Zmijozelem."

„Já bych raději, abys byla s námi na koleji. Ale máma by byla ráda, kdybys byla v Nebelvíru," zasmála se Alecta.

„Jak vlastně funguje zařazování?"

„Sedneš si na stoličku a McGonagallová, to je zástupkyně ředitele, ti položí na hlavu Moudrý klobouk. Ten ti vnikne do hlavy a podle tvé osobnosti tě zařadí," vysvětlila. Trochu jsem se otřásla nad představou, že mi bude někdo lézt do hlavy. Vůbec mi to nedošlo, dokud mi to teď Alecta neřekla.

Netušila jsem, jak dlouho jsme se spolu bavily, když se objevila skřítka.

„Paní mě posílá pro slečnu, abych ji zavedla do jídelny na večeři," zapištěla Essie.

„Dobře, děkuji Essie," usmála jsem se na skřítku, která vzápětí zmizela. Otočila jsem se na Alectu.

„Jdeme?"

„Jistě," přikývla, vstala ze sedačky a šla ven z pokoje. Byla jsem jí hned v patách, aby mi neutekla, protože jsem neměla ponětí, kde se jídelna nachází.

-------------------------------

Při večeři mě matka obeznámila se zítřejším plánem. Musíme zajít pro věci na učení, které budu potřebovat, abych se ty tři ročníky naučila za necelé dva měsíce. A potom taky nějaké oblečení, jelikož jsem si toho moc nepřivezla.

„Alecto, Amycusi, půjdete s námi?" otočila se matka na dvojčata.

„Už jsem domluvená, že půjdu k Belle," zavrtěla hlavou Alecta.

„A já jsem domluvený s Luciusem, promiň," přidal se Amycus.

„Tak půjdeme jenom my dvě," povzdechla si matka, ale nevypadalo to, že by jí to nějak moc vadilo. Hádala jsem, že je možná i ráda, že půjdeme samy.

Přikývla jsem a pokračovala ve večeři. Jakmile skončila, podařilo se mi samotné dostat do mého pokoje. Vzala jsem si pyžamo a vlezla si do koupelny, kde jsem se osprchovala. V pokoji jsem si potom konečně vybalila to málo, co jsem si s sebou vzala, a lehla si do postele.

Byla jsem nezvykle brzy unavená, ale to nejspíš bylo zapříčiněno tím vším, co jsem se dnes dozvěděla. S myšlenkou, že zítra si koupím vlastní kouzelnickou hůlku, jsem upadla do spánku.