Probudil mě zvýšený hlas mé babičky. Nebyl mířený na mě, ale na někoho, kdo byl podle všeho na druhé straně telefonu. Babička prostě neuměla mluvit potichu.

Překulila jsem se na druhý bok a doufala, že znovu usnu. Po deseti minutách jsem to vzdala a naštvaně ze sebe skopla deku. Nemohla jsem říct, že bych byla přímo nevyspaná, ale byly prázdniny, takže jsem chtěla konečně spát tak dlouho, jak se mi bude chtít.

Po ranní hygieně jsem seběhla schody do kuchyně, abych si dala oběd. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a šla se převléct do normálního oblečení, abych mohla jít ven.

V rychlosti jsem napsala kamarádce a ujistila se, že naše včerejší domluva platí. Po souhlasné odpovědi jsem na nic nečekala a vyrazila.

Celou cestu na smluvené místo jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nebylo to ovšem poprvé, co to tak bylo. Několik posledních týdnů jsem téměř pokaždé, co jsem vyšla z domu, měla pocit, jako kdyby někdo stál kousek ode mě a ustavičně mě pozoroval.

Povzdechla jsem si a pokračovala bez zastavení. Určitě se mi to jenom zdá, moc se koukám na kriminálky a čtu příliš fantasy knih. Po několika metrech mi to však nedalo a já se musela za chůze otočit. Překvapeně jsem se zastavila.

Nedaleko ode mě stál muž, stříbrné vousy měl po prsa dlouhé a svázané gumičkou. Na nose měl posazené půlměsícové brýle a na sobě zvláštní hábit. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to jenom nezdá. Vypadal přesně jako Albus Brumbál.

„Kdo jste?" zeptala jsem se tak, aby mě slyšel. „Proč mě sledujete?"

„Jsi velmi všímavá," usmál se muž a přešel blíž. „Jako tvá matka."

„Neodpověděl jste mi," připomněla jsem mu.

„A taky netrpělivá," pokýval hlavou, jako kdyby ho to nepřekvapovalo. „Jako tvůj otec."

„Jak to, že znáte mé rodiče?" zeptala jsem se zvědavě a přimhouřila podezřívavě oči.

„Požádali mě, abych tě našel," odpověděl bez váhání. Nakrabatila jsem čelo, protože mi to nedávalo smysl. „A po třinácti letech se mi to konečně podařilo."

„O čem to mluvíte?" řekla jsem a do mého hlasu se vkradl ostrý tón. „Víte co, kašlu na to. Nejspíš jste utekl z blázince a já mám být za chvíli někde jinde."

Otočila jsem se a natáhla krok, abych byla co nejdřív pryč.

„Nechceš vědět, proč se kolem tebe dějí ty zvláštní věci?" Prudce jsem zastavila a otočila se. „Nechceš zjistit, proč ses vždycky cítila jiná?"

„Jak o tom víte?" hlesla jsem. „Nikomu jsem to neřekla, ví to jen rodiče."

„Magie ukrytá uvnitř tebe vyplouvá na povrch, díky ní jsem tě našel," odpověděl a já se znovu zamračila.

„Magie?" zopakovala jsem.

„Jsi čarodějka, stejně jako tví rodiče," vysvětlil. „Tedy, tví biologičtí rodiče."

Zalapala jsem po dechu. „Jsem adoptovaná?"

„Ne tak docela. Všechno ti vysvětlím, ale ne tady. Pokud to dovolíš, přemístím nás k tobě domů."

Ohromeně jsem přikývla, aniž by mi došlo, co to vlastně znamená. Muž ke mně natáhl ruku a já se jí váhavě chytila. Než jsem se nadála, ovládl mě nepříjemný pocit a země zmizela pod nohama. Jen o vteřinu později jsme se ovšem objevili v mém pokoji.

Padla jsem na kolena a snažila se zdolat pocit zvracení. Jakmile se mi udělalo líp, okamžitě jsem se zastyděla. Můj pokoj nebyl zrovna příliš uklizený.

„Omlouvám se, neměla jsem v plánu sem někoho vodit," řekla jsem na svou obranu a postavila se.

„V pořádku," mávl nad tím rukou a vytáhl z hábitu hůlku. Vyjeveně jsem sledovala, jak s ní mávl, a věci na sedačce se uklidily. Poté se na ni posadil. Sama jsem se posadila na židli u stolu.

„Abych tedy odpověděl na tvou otázku, nejsi adoptovaná v tom pravém slova smyslu," začal s vysvětlováním. „Někdo tě jako tříměsíční miminko unesl z domu tvých rodičů a odnesl tě k mudlům. Nikdy se nám nepodařilo zjistit, kdo to byl ani proč to udělal. Hádám, že to měla být pomsta."

„Můžu mít otázku?" zeptala jsem se. Už mě na jazyku svrběla celkem dlouho. Když přikývl, nadechla jsem se. „Jak se jmenujete?"

„Albus Brumbál," odpověděl a já na něj vytřeštila oči. „Jsem ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích."

„Ale-" na chvíli jsem se odmlčela, abych našla zpět ztracenou koncentraci. „Ale máte být mrtvý."

Brumbál, tedy pokud to byl on, se na mě zamračil. „Mrtvý?"

Vstala jsem a přešla ke knihovničce, kde jsem měla položené knihy o Harrym Potterovi. Vzala jsem šestý díl a ukázala mu ho.

„Rowlingová to tak napsala, zemřel jste v roce devadesát sedm," odpověděla jsem.

„Aha," řekl a usmál se. Nechápala jsem to. „To bude asi tím, že se únosci podařilo tě poslat do budoucnosti. V mé realitě je rok sedmdesát čtyři."

Vytřeštila jsem na něj oči. „Devatenáct set sedmdesát čtyři?"

„Přesně tak," přikývl. Zapřemýšlela jsem. Kdo byl v tomto roce zhruba ve stejném věku, jako jsem teď já?

„Pokračujte ve vysvětlování," pobídla jsem ho nakonec.

„Neznámý tě nechal u tvých adoptivních rodičů a řekl jim o tvém původu, nicméně jim vymazal vzpomínky na něj, takže se mi nepodařilo zjistit jeho podobu. Tvá magie se ovšem začala projevovat a to mi umožnilo tě najít."

„Kdo jsou mí rodiče?"

„Jeremiah a Carolin Carrowovi," odpověděl a já zalapala po dechu.

„Carrowovi?" zopakovala jsem po něm šokovaně.

„Znáš to příjmení?"

„Dva Smrtijedi v těch knihách nosili tohle příjemní," odpověděla jsem. „Amycus a Alecta Carrowovi."

„Tví sourozenci," prozradil mi. „Zatím u Smrtijedů ale nejsou. Ani tví rodiče k nim nepatří."

Mírně jsem si oddechla. Vždycky jsem si myslela, že ke Smrtijedům patřili i jejich rodiče. U většiny to tak bylo, byla to povinnost, která přecházela z rodičů na děti.

„A co bude teď?" zajímala jsem se.

„Rozhodnutí je samozřejmě na tobě, ale tvoje rodina by tě měla ráda doma," odpověděl mi Brumbál a postavil se. „A tvoje magie se taky hlásí o slovo. Pokud ji nezačneš používat, je tu několik možností, co se s tvou magií stane."

Hádala jsem, že by to nebylo nic hezkého, pokud by se tak stalo. Raději jsem se tedy neptala.

„Ale co moje rodina tady?" namítla jsem.

„Tví rodiče věděli, že tě jednou najdeme. Mluvil jsem s nimi a řekl jim, že s tebou chci mluvit."

Na mysl mi vytanulo několik posledních dní. Až teď mi došlo, že se máma i táta chovali divně. Každé jejich rozloučení mi připadalo, jako kdyby se jeden z nás neměl nikdy vrátit. A to jsem měla být já.

„Nemůžu ale přece jen tak zmizet."

„O to si nemusíš dělat starosti," usmál se na mě laskavě Brumbál. „Pokud se rozhodneš jít se mnou, zajistím, aby si nedělali starosti, kde jsi."

V pokoji nastalo ticho. Chtěla jsem zůstat a žít tak, jako do této chvíle. Jsou tu lidé, které nechci ztratit a kteří pro mě hodně znamenají. Ale chci poznat i své pravé rodiče a sourozence. Chci se naučit všechno, o čem se psalo v knihách o Harrym Potterovi.

„Půjdu s vámi," rozhodla jsem a rozhlédla se po pokoji. „Smím si vzít nějaké věci?"

Brumbál přikývl a sledoval, jak jsem si začala balit. Nebrala jsem si toho moc, pouze pár kousků oblečení, kosmetiku, knihy a potom i počítač a telefon. Nehodlala jsem je tu nechat, i když v minulosti nebudou nejspíš fungovat.

Jakmile jsem byla hotová, Brumbál ke mně natáhl ruku a já ji s hlubokým nádechem přijala. Svět se s námi zatočil, barvy se změnily. Fialové stěny mého pokoje se změnily na tmavší barvu a i trochu světla ubylo.

Konečně se mé nohy dotkly pevné země. Musela jsem se zachytit zábradlí přede mnou, abych nespadla na kolena. Na přemisťování si budu muset ještě chvíli zvykat.

Rozhlédla jsem se po místě, kam nás Brumbál přenesl. Byli jsme hodně vysoko, soudě podle toho výhledu. Museli jsme se nacházet na Astronomické věži. Krásnější výhled jsem v životě neviděla.

„Půjdeme ke mně do pracovny," promluvil ředitel a já se na něj otočila. „Je tu ještě pár věcí, které si musíme vyjasnit. A musíš někde počkat, než si pro tebe rodiče přijdou."

-------------------------------

V ředitelně to vypadalo úplně stejně, jako ve filmu. Jen chyběly některé drobnosti. Brumbál mi pokynul, abych se posadila na křeslo před jeho stolem.

„Jde o ty knihy," prozradil mi a já přikývla. Taky jsem na to myslela. „Musím vědět, jak spolehlivé ohledně našeho světa jsou."

„Dozvěděla jsem se z nich, že jste v roce čtyřicet pět svedl rozhodující bitvu s Grindelwaldem a vyhrál. Získal jste bezovou hůlku, jednu z Relikvií smrti. Učil jste Toma Rojvola Raddlea, dnes ovšem známého jako lorda Voldemorta. Mezi kouzelníky zuří první kouzelnická válka, která teprve vyvrcholí.

Měl jste sestru Arianu, která zemřela, a vy nevíte, kdo její smrt zavinil. Váš bratr Aberforth je hospodský v putyce U Prasečí hlavy. Zazlívá vám smrt vaší sestry."

Brumbál vypadal, jako kdyby ho moje slova upřímně překvapila a znepokojila zároveň. Věděla jsem totiž věci, které téměř nikdo nezná.

„Takže znáš minulost i budoucnost," řekl potom. „Do kterého roku?"

„V podstatě do roku devadesát osm," odpověděla jsem. „Mezitím mám nějaké mezery, protože děj těch knih začíná až v devadesátém prvním, ale postupně se tam objevuje právě i ta minulost. Díky ní vím hlavní události od teď."

„Rád bych si ty knihy přečetl."

Znejistěla jsem. „Nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad. Nezmění se tím něco, pokud to lze považovat za kánon?"

„Změnilo, pokud bych se poté choval jinak, než jak je tam psáno," odpověděl. „To musím ovšem zhodnotit až po jejich přečtení."

Přikývla jsem a vytáhla všech sedm knih z tašky. Postavila jsem je na stůl před Brumbála, který si je k sobě přitáhl.

„Napíšu teď tvým rodičům, že jsi tady," prozradil mi a udělal si místo, aby mohl dopis napsat. „Pokud máš ještě něco na srdci, ptej se."

Chvíli jsem přemýšlela, než jsem se začala ptát. Samozřejmě, že jsem měla otázky. A nehodlala jsem promarnit možná jedinou šanci se zeptat.

-------------------------------

Netušila jsem, kolik času uběhlo od doby, co Brumbál poslal dopis po nejrychlejší sově, jakou tady měli. Když se ozvalo zaklepání na dveře, otočila jsem se. Moje srdce vynechalo několik úderů, když se dveře otevřely a dovnitř vešla mladší verze profesorky McGonagallové, následovaná mužem a ženou. Určitě to byli mí rodiče.

Když lidé říkali, že jsem podobná své nevlastní matce, mýlili se. Měla jsem totiž pocit, jako kdybych se dívala do zrcadla, jen o několik let později a s rusou barvou vlasů. V obličeji jsme ovšem byly naprosto totožné.

„Albusi, Carrowovi říkali něco o tom, že se našla jejich dcera," řekla profesorka a upřeně se na mě podívala.

„Ano," přitakal Brumbál s úsměvem. „Po třinácti letech se mi podařilo vaši dceru najít."

Postavila jsem se a otočila se k nim čelem. Veškerá pozornost teď byla na mně, což mě znervóznilo ještě víc.

„Dobrý den," pozdravila jsem a udělala několik kroků blíž k nim. Než jsem stihla zareagovat, matka se dostala až ke mně a pevně mě objala. Otec nebyl příliš pozadu.

„Ani nevíš, jak jsi nám chyběla," zavzlykala matka a odtáhla se ode mě. Oči měla zrudlé pláčem a obličej smáčený slzami.

„Moc děkujeme, profesore Brumbále," řekl otec a vděčně se na ředitele podíval. „Jak vám to můžeme vrátit?"

Brumbál nad tím mávl rukou. „Jsem rád, že se vaše dcera vrátila. Než ale odejdete, chci s vámi probrat ještě nástup vaší dcery do školy.

Jelikož by správně měla mít za sebou tři ročníky, do konce prázdnin se musí všechno doučit. S Ministerstvem kouzel domluvím, aby jí bylo umožněno používat tohle léto hůlku i doma. Pevně věřím, že se postaráte o to, aby byla na čtvrtý ročník plně připravená."

„Postaráme," ujistila jej matka a otřela si slzy kapesníkem. „Hned zítra zajdeme na Příčnou ulici pro všechno potřebné."

„To rád slyším," usmál se Brumbál. „Dopis jí dojde zároveň s těmi pro Alectu a Amycuse."

Rodiče přikývli a otec mi vzal můj malý kufr, který jsem tu s sebou měla. Rozloučili jsme se, opustili společně ředitelnu a následně i hrad. Prošli jsme otevřenou bránou za hranice školy. Matka ke mně natáhla ruku a já se jí chytila.

Okolí Bradavic mi zmizelo ve změti barev.