Yanjun

Pocit, který mě zalije, když mě Zhanjing objímá...najednou nedokážu ve své mysli slovy popsat to, co cítím. Dívám se na jeho tvářičku, jak spokojeně oddechuje, jak mu můžu z tváře číst, že se cítí bezpečně. Sleduju každý kus jeho tváře a mám pocit jako by se ve mně díky němu něco hnulo. Jako by našel zámek ukrytý uvnitř mě a začal ho pomalu odemykat. A já se té změně ani nechci bránit. Opatrně a s něžností ho vezmu do náruče, tak abych ho neprobudil a odnesu ho do pokoje, který už jsem se naučil označovat jako jeho. Jednak tu má věci...jednak se tu drží jeho vůně...stejně jako ve zbytku domu...v celém domě je tu cítit jeho přítomnost, i ve dnech, kdy tu není. Zabalím ho do peřiny a opatrně za sebou zavřu dveře. Vrátím se zpátky na sedačku, abych vypnul jeho notebook a posadím se na sedačku. Dívám se do krbu, kde pomalu vyhasíná oheň, nakonec tam ještě několik polínek přidám.

Najednou, když takhle přemýšlím...uprostřed noci...přemýšlím nad tím, kdy jsem se stal tak sobecký a sebestředný? Jak se to stalo? Kde při mém vývoji nastala ta chyba?

„Junnie?" trhnu sebou, když uslyším jemný hlas, když mi máma sletí na rameno a hlavou se otře o moji hlavu. Z druhé strany na mě přistane táta.

„Je mi líto, jak jsem se předtím choval." Špitnu tiše, pravda je, že díky Zhangjingovi mám teď ve všem zmatek...hlavně v hlavě a taky v sobě. Je mi to líto, ale...nedokážu svoje lítostné pocity převést do slov, nevím, jak popsat ten stav, který cítím. Jde to vůbec popsat slovy?

„Máme tě rádi, Junnie." Zašvitoří máma svým uklidňujícím hlasem. Vzlyknu s těžkou tichou otázkou, jak mě můžou mít rádi i po tom, jak jsem se choval. Tolikrát jsem jim ublížil. A nejen jim...všem kolem mě. Cítil jsem se dotčený tím, jak je ke mně svět krutý, vše jsem bral jako křivdu a sobeckost s namyšleností byla moji odpovědí na všechny příkoří, které jsem cítil. „Rodičovská láska je nekonečná, víš," cítím, jak se svojí malou hlavou otírá o moji srst, tam, kde mi Zhangjing upletl copánky. „jen nás mrzí, že...ses začal uzavírat do sebe, kdybys nám řekl, co se děje nebo co tě trápí, tak bychom ti pomohli, ale...ty ses vždycky snažil být silný a zvládat všechno sám." Jak moc bych teď potřeboval objetí...objetí své mámy a táty, tak, jak jsi ho pamatuji. Tu náruč hřejivé lásky.

Je pravda, že než mě táta Changkyun a máma Kihyun adoptovali...bylo to hodně těžké. Moje biologická matka byla agresivní alkoholička, moje mysl byla dost pošramocená těmi třemi roky, které jsem s ní strávil, než jí mě odebrali a dali do dětského domova. V jednu chvíli mi tvrdila, jak na sebe mám být pyšný, v druhé chvíli na mě křičela, jak jsem k ničemu, že si nedokážu ve dvou letech sám uvařit jídlo. Jak jsem sobecký, že vůbec chci jíst, když má ona sotva na alkohol. Trvalo dlouho, než jsem se pak tátovi a mámě otevřel. Bál jsem se cokoliv udělat, ale Kihyun...byl tu vždycky pro mě, kdykoliv jsem měl špatný sen, kdykoliv jsem spadl a odřel si koleno...kdykoliv jsem potřeboval obejmout. Ale i tak byly temné věci v mé mysli, které nezmizeli. A s rostoucím věkem jako by se to zhoršovalo, nevěděl jsem, jak proti tomu bojovat. A než abych vyhledal tu klidnou náruč, tak jsem se uzavíral do sebe, až mi to jednoho dne přerostlo přes hlavu...uvědomoval jsem si, že jednám špatně, že všechno je špatně, ale...možná jsem se za to všechno a hlavně za sebe styděl. Ani nevím, kdy jsem začal svoje myšlenky říkat nahlas, ale rozhodl jsem se konečně něco změnit ne jen mlčet a nechat tohle všechno, aby vyšumělo. Chci, aby naši věděli, že mi všechno to, co se stalo rozhodně není lhostejné.

„Měl jsi za námi přijít a říct nám to." Řekne táta vážně a i on se ke mně přitulí. V rámci našich momentálních možností, kdy zrovna není nějak možný bližší kontakt.

„Jsme tu pro tebe, mh?" cítím podle hlasu, že kdyby byl máma člověk, usmíval by se. „Nikdy bychom tě nezavrhli a vždycky bychom stáli při tobě, minulost necháme minulostí, dobře? Teď se můžeme alespoň soustředit na lepší zítřky." Zakývá svojí vraní hlavičkou a já přikývnu. Na chvíli si lehnu na gauč, abych alespoň na chvíli usnul. Hlavou mi létá spousta myšlenek, ale...cítím se lehčí, cítím se lépe...jako by mi spadlo ze srdce obrovské závaží...ta tíha za mé činy a to, že jsem dostal odpuštění...myslím, že ten pocit je až neuvěřitelný.

Další ráno je o trošku jiné, většinou vstávám později než Zhangjing a přijdu až na snídani, ale tentokrát vstanu dřív než on. Dojdu ke dveřím do zahrady a nadechnu se, když sahám na kliku. Tolik jsem se tomu vyhýbal...myslel jsem si, že už nikdy nevyjdu ven, ale po včerejšku...když mě Zhangjing ven vytáhl...jako by teď to rozhodnutí bylo lepší. Vyjdu ven a nachystám si z kůlny několik beden, abych do nich mohl nasekat dříví. Doma už žádné není a je na houby každou dávku na etapy štípat, takže naštípám něco do zásoby, aby mohlo být doma stabilně teplo, aby se mohlo přikládat bez ohledu na to, kolik dřeva je připraveno. Usměju se, když mezitím, co štípu dříví, dělají Cheng a Yanchen blbosti ve stěnu. Odložím sekeru a naberu do dlaní trošku sněhu...samozřejmě po nich nemůžu hodit sněhovou kouli, ale dojdu k nim a nad nimi začnu dlaněmi třít o sebe aby se na ně snášel sníh, který mám v dlaních. Začnou mě klovat do nohou a já...se cítím opravdu jinak. Tak...volněji? Jako bych předtím měl na nohou těžké okovy, které mi bránili cokoliv dělat, které mi bránili dýchat a najednou...jako bych se jich zbavil.

Naštípané dříví naskládám zpátky do kůlny a několik beden nanosím do obýváku. Hned rozdělám oheň, aby se dům prohřál, do nosu mě praští vůně slaniny a vajíček, začnu nosem čmuchat, i když sám sebe několikrát upozorním, že nejsem pes.

Po snídani mě Zhangjing zase přemluví, abychom šli ven. Tentokrát...už ani tolik neprotestuju...ačkoliv nevím, jestli se vůbec dokážu pořádně uvolnit. Cítím, jak jsem pořád vnitřně ztuhlý jako bych se bál choval střeleně. Ale Zhangjingův přístup a radost ze života...bylo to nakažlivé a já mám pocit, že on ví, jak na mě...ví, jak se mnou má pracovat, ví, jak se mnou má mluvit a dokáže, abych dělal to, co chce. A já se tomu nebráním, nechávám ho, aby mě nakazil tou dobrou náladou, tím optimismem a tou radostí ze života. Protože negativnost a deprese mi k ničemu nebudou. Ani mi k ničemu nepomůžou.

Večer, když si popřejeme dobrou noc...nezamířím do jiného pokoje, kde vždycky spím...zamířím do svého pokoje. Dlouho jsem ji nebyl zkontrolovat. Oddělám bílou látku z kopulovité skleničky a hned mi na tvář dopadne svit růže. Posadím se ke stolu, na kterém ji mám položenou a chvíli se na ni ztratím pohledem. Tak krásná a přitom skrývá tak bolestivé prokletí.

Zarazím se, když jeden z jejích lístků začne pomalu padat. Vytřeštím oči a moje ruka vystřelí na moji hruď, kde se chytím a snažím se nevyjeknout bolestí. Na chvíli mám pocit jako by mě někdo škrtil, zároveň jako bych byl pod vodou a nemohl se nadechnout. Ta bolest sžírá moje srdce, dokud lístek nespadne na úplné dno mezi ostatní lístky. Zalapám těžce po dechu a chvíli mi trvá, než se z té bolesti vůbec vzpamatuju. Pomalu se postavím a narovnám, musím se ale chytit stolu, když se mi zamotá hlava a já se snažím sebou nepraštit. Dřív to tolik nebolelo, ale poslední dobou...se ta bolest s každým lístkem zvětšuje a já z toho začínám mít obavy. Ale nikdo o tom neví a já...ani nechci, aby o tom někdo věděl.

***

Ten týden. Šíleně rychle utekl. Měl jsem pocit, že jsem se ani nenadál a...už jsem mu pomáhal snášet kufr po schodech dolů. Srdce mi těžklo s každým krokem, ale...věděl jsem přece, že to nebude navždycky.

„Hlavně nebuďte smutní, budu za vámi chodit každý den." Zaculí se Zhangjing. Mluví tak nějak...na nás všechny, protože máma a táta mi sedí na jednom rameni, Yanchen na druhém a Chengcheng mi sedí na hlavě. Zakývám hlavou a máváme mu, dokud se nám neztratí úplně z dohledu. Smutně si povzdechnu, navařil mi nějaké jídlo, abych tu neumřel hlady...říkal, že se bude snažit chodit každý den a já mu na oplátku...na oplátku jsem mu slíbil, že tu může zkoušet péct zákusky a sladkosti a já s mámou budeme ochutnávat a říkat mu, jaký recept je dobrý.

Pevně jsem se ale rozhodl, že už se nechci dál nechat zmítat negativními myšlenkami a depresemi. Chci začít jinak. Rozhodně se nadechnu a po Zhangjingově odchodu vyjdu schody nahoru. Postavím se před dveře od svého pokoje a znovu se zhluboka nadechnu. Vysadím dveře z pantů a opřu je na chodbě o zeď. Hned na to dojdu do pokoje a ze zdi sundám svůj obraz. Zamračím se, když se podívám na svoji tvář na obrazu. S povzdechem obraz odnesu na chodbu a opřu ho o dveře. Ne, že bych mohl nějak extra uklízet, ale...alespoň jsem se pokusil udělat něco s tím stoletým prachem. Všechno jsem tady ten den zakryl, ale...přece jen je to pořád můj pokoj a...tím taky zůstane. Chci to tady změnit, abych...abych zase mohl v této místnosti trávit čas. A taky abych se zabavil, než Zhangjing znovu přijde.

Oddělám bílé látky, které zakrývali veškerý nábytek...spoustu věcí ani neuklidím, takže budu muset poprosit Zhangjinga, aby mi pomohl s prachem, aby mi pomohl převléknout postel a další věci. Tak nějak uvnitř sebe cítím, že to, co dělám je správné. I ostatní mě povzbuzují a já se cítím lépe, když cítím, jak stojí rodina při mně, abych mohl udělat krok blíž ke změně.

Vezmu ven na zahradu obraz i dveře. Dveře nařežu na několik kusů, aby se dali spálit, rám od obrazu schovám a plátno s mým obličejem natrhám a pak ho dojdu hodit do krbu. Chci se zbavit všeho, co by mi připomínalo minulost. Chci začít znovu a musím se odpoutat od toho, co bylo.

„Dobře, ale nebude to zadarmo," Zazubí se na mě Zhangjing, když navečer přijde. Venku už byla tma, několikrát jsem mu řekl, že by touhle dobou měl jít spát a neměl by běhat po venku. Není to tak, že by mě neslyšel...ignoroval mě. „postel ti převléknu, s prachem ti pomůžu, ale až po tom, že mi slíbíš, že mi splníš to, co chci!" řekne vážně a založí si ruce. Máma mu slétne na rameno a já cítím, jak se do mě zabodávají jejich pohledy jako tisíce nožů. Jak bych mohl oponovat? Leda bych chtěl umřít.

„Jistě, jistě, přísahám!" řeknu vážně a skoro se až ukloním. Mezitím, co mi Zhangjing uklízí v pokoji, tak sedím na sedačce v obýváku, protože mi zakázal mu zavazet.

„Tak a teď půjdeme na procházku ven!" zní to jako rozkaz a já překvapeně zamrkám. On...chce jít na procházku po městě...se mnou.