Zhangjing

Pomalu projdu doškrábanými dovnitř do zatuchlého pokoje. Hned, jak jsem otevřel dveře, tak se jemně zvedl prach a jemně se rozvířil po celé místnosti. Na zemi byly vidět stopy, podle kterých jsem mohl jasně určit cestu, kterou vedl po pokoji. Ostatní části podlahy byli zaprášené a bylo jasné, že tam nikdo nebyl.

Prvního, čeho jsem si všiml bylo, že pokoj vypadal jako skladiště přes nábytek byl hozený bílý přehoz, možná to bylo prostěradlo. Až na konci, u okna byl jediný stolek a pohodlně vypadající křeslo. Stolek byl kruhový na čtyřech dlouhých nohách. Na tom stolku byla postavena rudá růže. Co mě zaujalo nejvíce bylo to, že přes tu růži byla položená jakoby sklenice, kopulovitého tvaru, byl to takový malý skleníček. Kolem růže byli popadané okvětní lístky. Rozhodl jsem se, že se na ni zeptám, až k ní dojdu blíže. Nevěděl jsem, na jak dlouho tu budu moci být, proto jsem chtěl začít od začátku, abych si toho stihnul prohlédnout co nejvíce.

Zadíval jsem se po pokoji a další, co mě udeřilo do tváře, byl obraz. Byl veliký. Skoro jako půlka velikosti dveří. Byl zarámovaný v nádherném zlatím rámu s několika ornamenty. Ale to nebylo jediné zajímavé na tom obrazu. Hlavní bylo, že i samotný obraz byl doškrábaný. Jako by jím drápy v nenávisti přejel. Jakoby ten obraz nebo to, co na tom obrazu bylo, z hlouby duše nenáviděl. Jeho drápy byly obtisklé i na zdi za obrazem. Pomalu jsem natáhl ruku a čekal na jeho nesouhlas, který nepřišel. Pomaličku jsem rukou narovnal kus poničeného obrazu, přede mnou se obnažil pohled na chlapce, mohlo mu být na tom portrétu tak stejně jako mě, možná mladší, možná starší. Byl krásný. Jeho tvář byla unikátní, ale velice nádherná. Každá linie jeho tváře byla dokonalá. Ale nejvíce mě zarazil jeho výraz. V jeho očích se leskla prázdnota, jako by nenáviděl a miloval celý svět najednou, jako by nenáviděl i miloval sebe v jednom okamžiku. Na obrazu nebyl žádný úsměv, jeho rty byli zvednuté v koutcích, ale úsměv to nebyl. Spíš takový pyšný úšklebek. Trhnul jsem hlavou ke dveřím, kde stál Yanjun. Sledoval mě, jeho zlaté oči sledovali každý můj pohyb, a když si všiml, že se dívám na něj, zahleděl se jimi to těch mých v tichém souhlasu.

„To jsi-" nemusel jsem to dopovědět, znal jsem odpověď. Jeho oči neopustili ty mé a ten pohled byl tak intenzivní, že jsem musel pohledem uhnout, než spolkne mou duši. Jako by jimi propaloval díru do mého nitra a hledal odpovědi na otázky, které jsem neznal. Nechal jsem obraz být a přešel jsem k poličce, na které seděl podstatně menší obrázek, s velice obyčejným rámem, zvedl jsem ho do rukou a přiblížil si ho k sobě. Na obraze seděl pár, moc krásný pár, tiskli se k sobě a jejich tváře zdobil šťastný úsměv. Vypadali tak mile a spokojeně. A tak moc zamilovaně. To musí být Changkyun a Kihyun. Vedle nich na té samé sedačce seděli dva chlapci, mladší a sami sobě podobní. Usmívali se, jeden z nich měl lišácký úsměv jako by zrovna provedl nějakou kulišárnu, zatímco ten druhý měl úsměv jako samotné slunce, hřejivý a přívětivý. To bude Chengcheng a Yanchen. Za nimi, mimo sedačku, skoro mimo obraz byl další chlapec, stejný jako na tom obrazu. Měl pyšný výraz. Jako by byl více než jeho rodina jakoby ani nestáli za to, aby s nimi seděl na té sedačce. Musel jsem se zamračit. Takový býval? Sebestředný a namyšlený? Důležitější než všichni ostatní? Nechtělo se mi tomu věřit, hlavně proto, že se takto nechoval, měl jisté náznaky povýšenosti, ale ne v míře, v jaké to ukazuje na této fotce. Už jen ten samotný fakt toho, jak ty fotky jsou od sebe směšně rozdílné. Kdo vůbec má fotku, nebo portrét, takhle veliký, ve svém vlastním pokoji? Jasně tím ukazoval, že pro sebe je on sám nejdůležitější, zatímco maličká fotka jeho rodiny, ukazuje na to, že pro něj byla rodina něco, co ani nestálo za řeč. Zakroutil jsem hlavou nad tou informací. Nedokážu si představit, že bych se takhle k vlastní rodině choval. Že bych odvrhnul tátu a mámu a brášku Ziyiho.

Pomalu jsem položil fotku a prošel mezi látkou zakrytým nábytkem až k růži. Byla nádherná. Vypadala jako by lehce zářila. Chtěl jsem se na ní zeptat, ale ve chvíli, kdy jsem se otočil ke dveřím, on v nich nebyl, na místo se vedle mě mihl stín a já lehce uskočil, když se objevil vedle mě. V ruce držel tu samou látku, co zakrývala všechen nábytek a zakryl ji onu růži.

„Zajímavý...pokoj." špitl jsem a s úsměvem pomalu vyšel ven. Jen přikývl a dál věci v pokoji nekomentoval, tak nějak lehce mě z pokoje vyštípal a já se nechal. Nechci na něj tlačit, přece jen je to asi něco jako brána do jeho srdce a pokud mě nechce úplně pustit dovnitř, ale jen mě chce nechat nahlédnout, budu to respektovat.

**

Dál jsme o tom nemluvili, i když mi to pořád vrtalo v hlavou. Uběhli další dvě noci. Hned ráno jsem zvesela vstal a začal jsem vařit snídani, zatímco jsem založil do hrnce omáčku, musí se vařit několik hodin tak, aby to na oběd bylo hotové. Kihyun mi pomáhal, když ochutnával, domluvili jsme se, že jedno zakrákání je dobré, dvakrát, že je špatné. Většinou krákal jen jednou. Zatímco se omáčka začínala pomalu vařit, jsem na stůl připravil snídani. Udělal jsem nám oběma kávu a vránám jsem do malých talířků nasypal zrní, aby se s námi taky mohli najíst. Musel jsem se zasmát, když se po schodech ozvaly těžké kroky a dolů sešel rozčepýřený Yanjun.

„Dobré ráno," zašvitořil jsem s úsměvem. Jen něco zabručel, znělo to jako lehké vrčení, ale moc dobře vím, že to bylo spíše ochraptělé dobré ráno. Sedl si naproti mně ke stolu a pomalu začal jíst. Za těch pár rán jsme najeli na rituál. Po snídani mu vyčešu srst, zatímco on kouká na seriál. „napadlo mě, co kdybych ti tu ten počítač nechal? Ať se máš na co koukat." usměju se na něj a vím, že ten seriál začal mít rád, neumím si představit, co tu celé dny dělal před tím. Přeci jen je ten dům zchátralý už nějakou dobu.

„To...no, když ti nebude chybět." špitne. Zakroutím hlavou a se smíchem mu začnu na delší srsti u krku splétat copánky. Nebrání se, je tak zabraný do seriálu, že si nevšimne kolik copánků jsem mu tam napletl. Ale vypadá teď upraveněji.

„No a teď, když od toho odečteš tohle a vynásobíš to tímhle, tak by ti měl vyjít průměrný výdělek." usměje se. Kývám hlavou, i když to absolutně nechápu. Cože?

„To je na nic." zaúpím a natáhnu se na zemi a víc se zahrabu pod peřinu. Oheň krbu pomalu uhasíná a my nemáme další dřevo.

„Proč vlastně studuješ podnikání?" zadívá se na mě a slétne k němu Kihyun, který zakráká. Hádám, že se ptá na to samé.

„No...chtěl bych si otevřít vlastní kavárnu, kde bych pekl svoje zákusky, vlastně ještě nevím, jestli by to byla kavárna nebo cukrárna anebo pekárna, ale vím, že něco takového chci, možná to bude vše v jednom." zasměju se. A začnu mu básnit o tom, že to byl můj sen už od mala, že to bylo něco na co jsem si doma hrál, že byl táta můj první zákazník ve všech mých fiktivních podnicích. Dokážu na něm poznat, že se usmívá a jsem za to moc rád. Můj pohled spočine na okně a hned se vystřelím do sedu. Venku nádherně chumelilo. Všude bylo bílo a vypadalo to venku jako v pohádce „Hele!" vyjeknu nadšeně. Zadívám se na něj a vidím, jak následuje mojí nataženou ruku k oknu.

„Sníh, hm." řekne s nezájmem. Odfrknu si nad jeho nezaujatým tónem, ale nenechám si zkazit radost z té nadílky.

„Půjdeme ven?" řeknu se stejným nadšením. Jen zakroutí hlavou a dá mi jasně najevo, že ven tedy nepůjde. „No tak, bude sranda." zanaléhám, ale odpovědí je mi jeho chladné mlčení. Povzdechnu si, ale nakonec se rozejdu do svého pokoje. Z kufru vytáhnu rukavice a čepici obléknu si tepláky a dole si nasadím svoji bundu. Nasadím si čepici, kterou mi táta dal, takže je zákonitě s králičími oušky a rukavice. Obuju si boty a beze slova projdu kolem něj až do kuchyně, kde z rohu místnosti vedou dvojité dveře dozadu na dvorek. Podaří se mi otočit páčkou a chytím dveře, které byli skleněné s hnědým rámem a s těžkostí a lehkým úpěním je otevřu. Hned, jak je otevřu, tak dvě vrány vyletí ven. Začnou se klovat, dokud nespadnou do sněhu. Yanchen a Cheng. Protočím oči. Naučil jsem se je během těch dnů rozeznávat. Na moje ramena sletí z každé strany jedna vrána. Pomalu vyjdu ven a zavřu za sebou dveře. Zadívám se s úsměvem na zasněžený zadní dvorek a hned si dřepnu k zemi a začnu stavět sněhuláka. Možná jsem jako dítě, ale sníh mě baví a mám vždy radost, když napadne.

„Aaaaw, to je sladký a nádherný." vyjeknu a rozněžněle se chytím za srdce, když Changkyun slétne k zemi a začne do sněhu psát ‚Miluji tě' Kihyun na mém rameni něco zakráká a sletí k němu a začnou se mazlit. Vypadají tak sladce. Usměju se, když vrznou dveře.

„Ježiši, to je zima," ozve se najednou. Zadívám se ke dveřím na Yanjuna, který vyleze bos ven. Kolem krku má jen hozenou šálu jinak je oblečený normálně. „prý, že chlupy zahřívají." zaprská. Zasměju se, když se drží u baráku a hned se sehnu a naberu do dlaní sníh a udělám z něj sněhovou kouli.

„Yanjun!" zavolám. Zvedne ke mně hlavu a já v tu chvíli hodím sněhovou kouli. Popadám se za břicho, když zbytky koule padají k zemi, zatímco on si opražuje obličej s výrazem naprosté odevzdanosti. Vrány hlasitě krákají a hádám, že se mu smějí. „Měl jsi se vyhnout." vyjeknu se smíchem, když se i on sehne a hned po mě hodí kouli, ale ta se rozpadne ještě v letu.

„To není fér, nejdou mi," vyjekne dotčeně. Vypláznu jazyk a hned se znova sehnu k zemi, abych si udělal další kouli. „konečně!" vyjekne nadšeně, když se koulí strefí a já vypísknu, když mi sníh zapadá za krk.

„A-Aaaau!" vyjekne Yanjun, když k němu doletí Kihyun a začne ho s krákáním klovat. Se smíchem k němu doběhnu a jakoby Yanchen a Cheng věděli, co chci udělat. Začnou ho otravovat a zatímco Yanjun máchá rukama, já k němu doběhnu a podaří se mi ho svalit do sněhu. Vrány ve smíchu krákají, zatímco já se hlasitě směji, když se oba válíme ve sněhu.

„Ukaž, než si ublížíš." odstrčí mě Yanjun, když se snažím vzít do ruky sekyrku, abych naštípal dříví. Nafouknu tváře s tím, že bych to zvládl, ale přeci jen to bude mít hotové rychleji. Hned, jak naseká dost dříví, tak ho doneseme dovnitř a já hned zatopím v krbu.

„Ukaž, než si ublížíš." vypláznu jazyk a zopakuji jeho slova, vezmu mu ručník, kterým se snaží usušit srst. Posadím ho ke krbu a kleknu si k němu a začnu ho sušit.

„Venku to bylo...fajn." šeptne. Polije mě radost z toho, že se mu to líbilo. Usměju se a dloubnu do něj.

„To bylo." uculím se. Pomalu se usadíme na gauč a já zapnu další z mnoha filmů, co Yanjun neviděl. Vypadá tak zažraně, zatímco film sleduje. Otřepu se zimou a pomalu a nenápadně s k němu začnu přisouvat. Opřu so pomalu hlavu o jeho rameno. Celý se napne a jako by přestal dýchat. Pomaličku zvednu oči a vidím, jak se dívá před sebe, jako by se bál pohnout. Pomaličku natáhnu ruce a obejmu svýma rukama jeho paži. Pokrčím nohy zakryté dekou a bokem se k němu více natisknu, hned zavrním, když z něj cítím to teplo. Trvá to dlouho, než se uvolní a já se díky tomu můžu k němu více přitulit a zahřát. Usměju se nad copánky, co se mi otírají o tvář a ani nevím kdy, ale tím teplem, které mě díky němu pohltilo, pomalu usnu.