Yanjun

„Měl ses k němu chovat líp!" začne na mě nalétávat máma a klove mě zobákem do ramene. Cítím, že má pravdu...jistě, máma má vždycky pravdu, i kdyby se dělo cokoliv...ale i tak si nemyslím, že by moje chování něco změnilo. Kdo by mohl mít rád zrůdu jako jsem já?

Po jeho odchodu...rád bych si nalhával, že jsem nezačal doufat, že se ještě objeví...doufal jsem v to...koukal jsem oknem ven a čekal jsem, kdy se jeho maličká postava objeví u naší brány...čekal jsem, kdy začne má rodina vykřikovat, že to je on, že už jde...ale má druhá strana moc dobře věděla, že se to nestane.

Byla to jen sázka...sázka, která nám dala naději, ale pořád jen sázka. Byl tu a už není.

„Halo? Jun?" uslyším jemný hlásek, zatímco bezduše sedím ve svém pokoji a sleduju svoji růži, jak jí zase upadl jeden z lístečků. Trhnu sebou a hned vstanu a rozletím se ke schodišti. Dlouho, dlouho nevěřím svým uším.

„Zhangjing?" nevěřícně dojdu ke schodům. Pak se málem přerazím, když utíkám ze schodů dolů. Hned se ale zarazím a ztuhnu, když vidím jeho pohled a vidím, jak má na hrudi založené ruce. Snažím se nezakňučet, nejsem přece pes! Začne mi nadávat za ten nepořádek, co jsem tady udělal, máma mu sedí na rameni a začne mi taky nadávat, i když je to pro Zhangjinga jen krákání.

„Jakto, že je tu zase nepořádek, hm? To v těch tlapách neudržíš koště, abys zametl ty svoje chlupy?!" pozvedne obočí, dojdu posledních pár schodů a přikrčím se.

„Jo, koště bys udržel! Je tu bordel! Bordeeeel!" přidává se máma.

„Promiň," špitnu a pak si odkašlu nad celou tou situací. Je tady a...proč tu vlastně je? „máš další sázku?" zeptám se, protože je mi jasné, že v tom nic jiného není.

„Hm," přikývne. Povzdechnu si a svěsím ramena, věděl jsem to, ale stejně...i přes to jsem v doufal v možnost, že by v tom bylo něco jiného. Jak bláhový jsem. „awww, myslel sis, že jsem přišel kvůli tobě?" dodá hned jemně. Nadechnu se a hned na to se zarazím...nevím, co na to mám říct...nechci přiznávat, že to tak je...zároveň možná chci...nevím, cítím se zmatený z toho všeho.

Dům má najednou...úplně jinou vůni. Jinou barvu a atmosféru. Nechávám se u filmu vyčesávat, přivírám oči a snažím se neslintat a nechrochtat blahem jako pes. Ale je to těžké, protože je to opravdu příjemné.

Nakonec si ještě pustíme druhý film, což je pokračování toho prvního. Ani nevím, kdy jsem se do toho filmu tak zahleděl, možná za to může to, o čem ve filmu mluví...poslouchám ty slova a mám pocit, že se mi vrývají do srdce. Trhnu sebou, když vedle sebe uslyším spokojené tiché oddechování. Otočím hlavu za tím zvukem a usměju se, když Zhangjing usnul a vypadá tak klidně a spokojeně. Kdo by to byl řekl, že tady se někdo bude cítit klidně a bezpečně? Spokojeně? Podívám se na druhou stranu sedačky, kde spolu v rohu sedí dvě vrány, těsně u sebe jako by se k sobě tulili. Máma a táta. Musí jim být smutno, když spolu ani pořádně nemůžou být. Je mi to opravdu líto, kam jsem je dostal.

Opatrně vstanu, vezmu Zhangjinga do náruče tak, abych ho nevzbudil. Překvapením se mi rozbuší srdce, když se do mé náruče víc přitulí a vypadá spokojeně. Usměju se při pohledu na jeho krásnou tvářičku a odnesu ho do jeho pokoje, uložím ho do postele a přikryju ho. Ještě dlouhou dobu stojím u jeho postele a pozoruju ho, jak je nádherný když spí...jak moc bych si přál být jiný, než takový, jaký jsem teď. Kdyby tohle byla pohádka, určitě by se do mě zamiloval i přes můj vzhled, ale...život není jako v pohádce.

**

„To je můj starý pokoj." Šeptnu, když stojím na chodbě a sleduju, jak Zhangjing kouká na rozdrásané dveře do jednoho z pokojů. Prsty přejížděl po šrámech v tmavém dřevě. Trhne sebou, když ho vyruší můj hlas.

„Promiň jen...ty dveře jsou jediné zničené, tak jsem přemýšlel, kam asi vedou." Usměje se a dojde ke mně. Společně scházíme po schodech dolů.

„Mh, jsou jediné rozbité," přikývnu. „to proto, že jsou právě od mého pokoje...a celé tohle je má vina, je to znak toho, jak moc jsem na sebe byl naštvaný, když jsem pochopil, co jsem udělal." Řeknu opatrně. Nevěděl jsem, jestli by ho to vůbec zajímalo, ale výraz v jeho tváři nasvědčoval tomu, že mi naslouchal. Ani nevím, kdy jsme se posadili na gauč, kdy jsem mu začal vyprávět, co se stalo. Neodsuzoval. Dokonce po chvíli chytil moji tlapu a jemně ji držel, zatímco jsem mluvil.

„Já si to myslel!" vykřikne najednou, když začnu mluvit o tom, že mí sourozenci a rodiče se proměnili ve vrány. „Ta nádherná vrána s tím bílým chmýříčkem je tvoje máma, že jo, že jo!" začne vykřikovat nadšením, nevím, z čeho je tak nadšený, ale máma zakráká a slétne mu na rameno kde se uvelebí. „A ty jim rozumíš? Nebo i pro tebe krákají?" zamrká zvědavě. Vůbec není zděšený. Neodsoudil mě...spíš mám pocit, že je z té magie nadšený.

„Já jim rozumím," Přikývnu nakonec. „mámě se líbíš." Zasměju se, když mě máma nutí, abych to řekl. Zhangjing se usměje...ten úsměv je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl...krása jeho úsměvu by předčila cokoliv...krásu hvězd...krásu jakékoliv květiny...nic není nádhernějšího, než jeho úsměv. Chvíli se na něj pohledem zaseknu a nejsem schopen se dívat kamkoliv jinam.

Řekne mi o tom, že se musí učit na zkoušky, tak přikývnu s tím, že ho nebudu rušit. Ale zmíní se, že neví, jak se bude učit matiku, protože ta mu vůbec nešla. A to se musím usmát, protože to je moje šance. Matika mi vždycky šla, takže mu hned nabídnu, že mu můžu pomoct, nemyslím si, že bych to všechno zapomněl.

„Tak jo!" nadšeně se usměje a my v obýváku rozložíme všude učení a já mu začnu pomáhat. Alespoň na to nebude sám, ve dvou se vždycky líp učí, než když je na to člověk sám. A po chvíli nám to začne jít od ruky...přijde mi až...až neuvěřitelné, jak moc velký mám pocit, že si rozumíme. Dokonce mě přiměje začít i vtipkovat...a to jsem si myslel, že už nikdy vtipkovat nebudu.

„Ježiši, ty vtipy jsou hrozný!" zasměje se Zhangjing, zatímco se drží za břicho.

„Ale směješ se." Ukážu na něj prstem a pobaveně se zasměju.

„Jo, ale není to smích jako smích, spíš taková hysterie nad tou trapností." Zakroutí hlavou, ale stejně se pořád směje.

„Tak jak tak je to smích a tečka." Pronesu nekompromisně a založím si ruce. Chvíli se místo matiky dohadujeme, jestli je to nebo není smích. Nakonec mi ale máma vletí na hlavu a začne mě klovat, dokud se Zhangjingovi neomluvím. Ani nevím za co, ale musel jsem se mu omluvit.

„Děkuju, Kihyun." Zasměje se Zhangjing. Ano, seznámil jsem je i jmény, dokonce si s ním Zhangjing potřásl křídlem.

„To není fér, jste v převaze." Kdybych mohl, tak nafouknu uraženě tváře, ale jako zvířeti mi to moc nejde, asi není zvířecí tlama přizpůsobená na to, abych nafukoval tváře.

Počkám, než se Zhangjing večer ospchuje, pak se s ním vystřídám...protože mi společně s mámou přímo nařídí, že se půjdu osprchovat, takže mi ani nic jiného nezbývá. Vylezu z koupelny a vidím Zhangjinga, jak se zase dívá na dveře od mého pokoje. Nemyslel jsem si, že bych to někdy někomu řekl, ale nakonec si přehodím ručník přes ramena a nadechnu se.

„Klidně se tam běž podívat." Šeptnu opatrně, abych ho nevystrašil.

„Jsi...jsi si jistý?" překvapeně se na mě otočí. Vidím mu v očích tu zvědavost, to, jak moc chce vědět, co se v té místnosti ukrývá. A já začínám mít pocit, že pro jeho úsměv a pro ty krásné oči...bych udělal cokoliv na světě.

„Mh." Přikývnu vážně. Sleduju ho, zatímco pomalu rukama zatlačí na kliku od rozdrásaných dveří. Je jediný a první, komu....dovolím nahlédnout do mého srdce, protože ten pokoj je jako mé srdce...jako to nejukrytější nitro, které nemůže vidět jen tak kdokoliv.