Yanjun

Celou tu dobu, co byl pryč v obchodě...koukal jsem do zdi, to přiznávám, a v duchu jsem si říkal, že si nesmím nic nalhávat. Určitě se nevrátí, proč by se taky vracel? Za nějakým zvířetem, co má chlupy všude a co má vrány jako domácí mazlíčky?

„Yanjun, pokud se vrátí a zůstane...víš co to zmamená!" přistane mi na ramenu vrána, podle hlasu brácha Yanchen.

„Vím, co to znamená," přikývnu. „že je blázen." Dodám a brácha mě klovne do čela až vyjeknu. Nadá mi to debilů, idiotů a kreténů. Tak, jak obvykle Yanchen nenadává, tak tentokrát mi vynadá několikrát.

„Může to být on!" řekne vážně a klovne mě znovu do čela, ale lehčeji. „Tak dlouho jsme na něj čekali, tak...tak to teď rozhodně nesmíš posrat, musíš se snažit a třeba...třeba zůstane. Nesmíme ztrácet naději!" řekne vážně.

Zamyslím se nad tím...přál...přál bych si, aby to byl on. Přál bych si tuhle kletbu zlomit, ne však kvůli sobě, ale kvůli mé rodině. Nezaslouží si být takhle...když vidím dvě vrány...mámu a tátu, jak se spolu snaží mazlit i přes to, že to v jejich ptačích tělech moc nejde...je mi to moc líto.

„Kde je vůbec Cheng?" zeptám se Yanchena, když mi pořád sedí na rameni. Zajímalo by mě, kdo hlídá tátu, když máma evidentně letěl s tím klukem na ten nákup. Anebo mu pomáhal utíkat...nebo mu teď vyhrožuje, ať se vrátí zpátky a zamiluje se do mě? No, um, jasně, já vím, že máma se teď nemůže hádat, protože lidi jeho slova nevnímají. Ale třeba by našel způsob, jakým může lidem vyhrožovat.

„Šel létat kolem Justina, vždyť víš, že nedělá nic jiného." úplně si dokážu představit, jakým způsobem se Yanchen směje. Justin je Chengova láska snad už od základky...je mladší než Cheng a...on snad nikdy neměl odvahu ho oslovit nebo cokoliv. A od té doby, co nechodí do školy, protože je vrána...tak tam alespoň lítá jako vrána, pozoruje ho a pomáhá mu. No...vlastně raději ani nechci vědět, jak Cheng dokáže být jako vrána nenápadný.

Překvapením jsem otevřel pusu, když se z obchodu vrátí. Chvíli ani nevím, čí sem, než do mě drbne vrána se slovy: Dělej něco, zabiju tě, nemysli si, že tě v tomhle těle nemůžu zabít. Je mi jasné, kdo z mé rodiny to byl.

Když mě nažene do vany...nikdy bych nevěřil, že tam vlezu...dobrovolně. No dobře, úplně dobrovolně to nebylo, možná mě trošku přinutil...dobře, hodně mě přinutil, ale...je to tak dlouho, co tu někdo byl, že...mu chci vyhovět a raději budu dělat vše, co mi řekne. Tak se teda pořádně vykoupu, vydrbu a...užasle otevřu pusu, když vylezu z koupelny. Všechno je tak nádherně čisté...už je to dlouho, co to tady vypadalo takhle...máma tady chtěla tak moc uklidit, ale jako vrána...není zrovna uzpůsobená k tomu, aby mohla jen tak uklízet.

Po příjemné večeři se...najednou cítím úplně jinak, najednou se necítím tak osaměle jako by se svět alespoň maličko rozzářil. Ale nesmím tomu podlehnout, protože...neexistuje možnost, jak by se někdo tak roztomilý a nevinný...mohl zamilovat do chlupaté obludy jako jsem já. Mám rád scifi, ale tohle je...opravdu nemožné.

Dojdu mu ukázat jeden z pokojů, kde může v klidu přespat.

„Co je v ostatních?" zadívá se na ostatní dveře, které v patře jsou. Ložnice, pokoj Chenga, pokoj Yanchena a...ten s rozdrápanými dveřmi je můj pokoj. Ale zatím...zatím mu to nechci říkat, nechci ho vylekat a...nechci mu to zbytečně vykládat, když už stejně nikdy nepřijde. Ráno odejde a už se neuvidíme, nepřijde a už se nikdy nevrátí. Co by ho sem taky táhlo? Já? Dříve jsem si o sobě možná hodně myslel, ale...rozhodně by se teď za mnou nikdo sem nehnal.

„Tak se hezky vyspi, Zhangjing, já budu dole v obýváku." Dovedu ho do pokoje pro hosty a zakývám hlavou. Přikývne a popřeje mi taky dobrou noc, tak odejdu a zavřu za sebou dveře. Stoupnu si v obýváku k oknu a sleduju, jak se začíná zvedat vítr. Možná přijde bouřka. Další bouřka, někdy mám pocit, že nad našim domem je snad bouřka každý den. S povzdechem zatopím v krbu a chci se natáhnout na gauč, ale uslyším z patra vystrašené vyjeknutí, tak se rychle vydám nahoru, protože nevím, co se děje.

„Zhangjing?" ozvu se, než mu vlezu do pokoje a po dalším vystrašeném vyjeknutí vlezu dovnitř. Větve stromů mu mlátili do oken a dělali velmi nepříjemné stíny v pokoji. Dojdu k posteli a strhnu zteřelé kusy nevím čeho ze závěsů...možná to byla látka? Ale pokud by byla, tak by neměla být zteřelá, záclony taky nejsou. Usuzuji, že to byla nějaká ozdobná guma, máma si na takové věci dost potrpěl. „Mě se nebojíš, ale vyděsí tě větvička?" založím si ruce a pozvednu obočí...nebo spíš nepozvednu. Žádné totiž momentálně nemám.

„Drž hubu." Prskne na mě. Dám si ruce od těla.

„Mám tu zůstat?" zeptám se opatrně, uhne pohledem a přikývne. Zabalí se pod peřinu a znovu se natáhne, dojdu mu ještě do skříně pro deku, kterou ho přikryju i s peřinou, sednu si do křesla a se založenýma rukama zavřu oči, kdybych si chtěl na chvíli taky odpočinout. Zároveň jsem ale ve střehu, pokud bude třeba...tak klidně otevřu okno, abych ty větve ulámal.

Ráno sebou trhnu a jako první moje oči spočinou na posteli. Ustlaná. Prázdná. Smutně si povzdechnu, mělo mi být jasné, že uteče hned, jak bude moct. Trhnu sebou znovu, když uslyším zvuky nádobí z kuchyně a překvapeně vstavu.

„No co si vychrápáváš, zlatíčko Zhangie je už dávno vzhůru!" posadí se mi na rameno vrána, máma samozřejmě, a práskne mě po tváři křídlem. Tiše vypísknu. „Líbí se mi, moc rád uklízí, už teď ho zbožňuju." Začne básnit, chtěl bych ho přerušit, ale...to by mě asi zabil a navíc...je to hezké, když o někom tak mluví, skoro si dokážu představit živě jeho užaslý výraz. Jak moc mi chybí tváře všech. I Chengchengův idiotský obličej.

Jen na jeho slova přikývnu, abych mu dal za pravdu.

„Dobré ráno, Jun." Usměje se na mě Zhangjing...vytřeštím oči...dívá se na mě tak jemně...jeho úsměv vypadá tak krásně a hřejivě...chvíli mám pocit jako bych snad vůbec nevypadal jako nestvůra, protože on se ke mně rozhodně tak nechová.

„Tak...děkuju za...návštěvu." Sklopím hlavu, když vidím, jak si sbalil svoje věci...a vím, že je ráno, takže je konec všeho. Vyhrál sázku a už se sem nemá proč kdy víc vracet...za čím taky? Za zvířetem? Za vránami? Byl bych opravdu blbec, kdybych se obklopoval i tou sebemenší naději. To nejde.

„Mh." Přikývne a usměje se. Jedna z vran hlasitě zakráká, rozletí se a prudce mi narazí do zad, že musím udělat krok dopředu a málem tak spadnu na Zhangjinga. Tak to byla máma. Určitě. Ale ignoruji to, jen se omluvím a čekám, než se mi Zhangjing úplně ztratí z dohledu a pak si smutně povzdechnu a sednu si na sedačku.

„Proč jsi ho nezastavil!!" doletí ke mně podle hlasu Cheng a začne do mě klovat.

„Proč bych to dělal," šeptnu a jemně ho chytím, aby mě přestal klovat. „viděl jsi jak vypadá? Je maličký, nádherný a roztomilý...já jsem chlupatý, odporný netvor, někdo jako on nemá důvod trávit čas s někým, jako jsem já. Nemůžu ho o to prosit, ani ho do toho nutit, prostě je to...k ničemu." Zašeptám a povzdechnu si.

Po celý zbytek dne začnu chodit po domě jako tělo bez duše...nic mě nebaví, nemůžu myslet na nic jiného, než na toho prcka a moji kletbu...bolí mě srdce z celé té situace, jak mám zrušit takovou kletbu? Vždyť přece nikdy není možnost, aby se člověk zamiloval do netvora, to prostě...nejde. Nemám šanci a...pochybuju, že vůbec dokážu zachránit sebe a svoji rodinu. Beznadějnější už to všechno být nemůže.

Povzdechnu si a po dlouhé době se zhluboka nadechnu a vyjdu po schodech nahoru. Moje oči spočinou na doškrábaných dveřích. Dojdu k nim a pomalu na ně zatlačím, aby se otevřeli. Hned na první pohled, když se otevřou, mi do očí přijde obraz naší rodiny. Svraštím obočí, když vidím ten svůj výraz na obraze, mám takový vztek sám na sebe...za to, jaký jsem byl.

Otočím se, když u balkonových dveří stojí malý bílý oválný stoleček. Na něm stojí skleněná váza, ve které je schovaná nádherná růže. Kolem ní už je spoustu spadených okvětních lístků...ještě jich několik zbývá ale...není jich moc...není to...dlouhá doba...krátí se šance, že budu moci zachránit svoji rodinu.