Zhangjing

Vymyslet před tátou dokonalé alibi bylo dost namáhavé, hlavně protože že se neustále ptal, kdo je ten kamarád, u kterého budu spát, jak se jmenuje, co dělají jeho rodiče, jakou má on i jeho rodiče krevní skupinu, jaký mají rodokmen a jestli mají v rodině nějaké dědičné choroby. Nejhorší na tom bylo že se k tomu přidával i Ziyi a když tátovi došli už otázky tak se zeptal on což přineslo další sérii otázek. Možná bych tam byl ještě teď kdyby nezakročil máma. Oběma jim vynadal a poslal je spát.

„ale vážně Jingie, kdyby cokoliv tak zavolej mm a přijedeme pro tebe" usměje se na mě starostlivě. Přikývnu a doběhnu do svého pokoje. Vezmu ze své šatní skříně komínek s připraveným oblečením a dám ho do kufru. Zabalím si tam spacák, polštář a peřinu, určitě se mi to bude hodit. Sbalím si knížku a pak se nenápadně proplížím do kuchyně. Z obýváku byla slyšet televize, takže jsem se pod rouškou filmu proplížil až k ledničce a vzal si salám a sýr a z komory jsem si vzal pečivo. To by mi mělo stačit. Nevím, jestli tam teče voda tak jsem si sbalil i láhev obyčejné vody. Vše jsem naskládal do kufru a povzdechl si.

Ty dva satani pořád vytrubují že to nedám, neuvědomují si, že tím mě hecují k tomu abych tam spal týden!

„tak cooo bojíš se cooo?" vyjekne Zeren. Má na sobě červenou péřovou bundu jako Justin a černou čepici s bambulí, Justin jí má bílou s bambulí.

„nebojím se kolikrát vám to mám říkat" protočím oči, ale oni mě neposlouchají, spíš se nadšeně a potutelně hihňají nad tím, jak se bojím. Mávnu rukou nad jejich pochybami. Jelikož je zima tak slunce už zapadlo. Před domem je tma, protože pouliční lampy kolem domu nesvítí. Zavrže brána a do toho zakráká pár vran. Zeren s Justinem vyjeknou a odskočí od plotu.

„tak zítra ráno Jingiiieee" zamávají na mě a oba s pískotem utečou pryč. Protočím oči a nadzvednu svůj kufr abych se rozešel dovnitř. Zavřu za sebou branku a pomalu se vydám k předním dveřím. Přelétne mi před nosem vrána a něco zakráká, než vletí dovnitř. Otevřu pomalu dveře a nechám kufr stát u dveří zatím co je za sebou zavřu. Oklepu se zimou, tenhle dům je promrzlý, i ze stěn sálá další příval zimy, že to prolézá mou narůžovělou péřovou bundu. Odložím si čepici na kufr a rozejdu se chodbou do něčeho co vypadá jako obývák. Oh je tu krb-

„tohle není místo pro lidi" ozve se, lehce sebou trhnu, ne strachem ale protože jsem opravdu nečekal že by tu na mě někdo promluvil...

Takže tu opravdu někdo žije, nejdřív jsem si myslel že je to zarostlý chlap ale, vypadá tak divně tak...jinak. jakmile jsem rozsvitl tak jsem se na něj musel překvapeně dívat abych přišel na to co je vlastně zač. pozvednu obočí a udělám k němu pár kroků. „ty jsi vlkodlak?" pozvednu obočí. Odkašle si a zakroutí hlavou.

„je jedno co jsem běž pry-" nenechám ho domluvit, když máchnu rukou a sundám si bundu, když krb začne dům vytápět.

„proč tu žiješ po tmě jako nějaký podivín" uchechtnu se a začnu se po domě rozhlížet.

„hele tohle je můj dům a můžu si tu žít, jak chci a teď už opravdu běž pryč-" znovu ho přeruším, když hlasitě a nadšeně vyjeknu. Koště. S úsměvem se na něj zadívám.

„hele, jak jsem říkal mám alergi-" nedořeknu poslední slovo, protože si musím hlasitě kýchnout. Promnu si oči, když mě zapálí a posmrknu. „alergii a musím tu uklidit, musím tu strávit jednu noc abych někomu dokázal, že se mýlí. Takže buď to uděláme po dobrém a oba to tu spolu přežijeme v míru, nebo se zítra vrátím s depilačními páskami a udělám ti na těle peklo" pozvednu obočí, vidím, jak polknul a nakonec přikývne. Nevím, jestli to udělal kvůli sobě nebo kvůli mně ale přetáhl si přes hlavu kapuci. „sedni si ke krbu a přikládej já tu zatím uklidím ten svinčík, ježiši...vypadá to tu jako ve chlívě" otřepu se a vrána která celou dobu seděla na parapetě okna souhlasně zakráká. Nakonec udělá, co chci a sedne si na židli před krb, zatím co začnu uklízet a gruntovat, miluji uklízení, takže je to pro mě jako Relax. Začnu utírat prach a zametat, vyklepu sedačku a s kašlem venku vypráším deku a polštáře. „ježiši" zakašlu, když z polštářů vyklepu snad tunu chlupů.

„hele máš tu vanu?" pozvednu obočí. Trhne sebou a já pozvednu obočí, když to vypadalo jako by si s tou vránou povídal.

„mám – jo voda teče" přikývne hned na mojí další otázku.

„běž si dát vanu-" probodnu ho pohledem, když mi odsekne, že mu nebudu poroučet. „běž...si dát vanu a vyčesej se, nebudu tu uklízet abys si pak sem sednul a spadala s tebe tvoje srst, mazej aspoň mi tu nebudeš překážet!" zaprskám a začnu zametat tak abych ho tím nenápadně posouval. S mrmláním odejde a nejspíš vzal moje slova doslovně protože byl pryč dost dlouho. Tak dlouho že jsem stihnul uklidit i kuchyni. Najedou to v domě vypadalo jako v úplně novém. Musel jsem se pochválit. Jedna z vran, která je asi jeho mazlíček, co já vím, nadšeně krákala. To další se mi asi zdálo, přišlo mi jako by ta vrána vyletěla k jedné z poliček a srovnala na ní svíčku. Jo to... je mi určitě zdálo. Začnu se v kuchyní dívat do skříněk a poliček a přijdu na to, že tu nemá, co k jídlu.

Když za sebou uslyším kroky ta se pomalu otočím. „napadlo mě, že bych udělal něco k jídlu, ale nic tu nemáš, co vůbec jíš, lovíš si nebo- „ztuhnu a celý se zatřesu. Chytím se kuchyňské linky abych neomdlel a domem zaplaví můj hlasitý křik.

„fakt vtipný" zvolá jeho hlas, když přes můj záchvat křiku a smíchu se nemůžu ani nadechnout. Vrány kolem mě hlasitě krákají jako by se sami smáli. Vypadá jak veliká koule. Vypadá jako míč, kterému trčí pár ručiček a nožiček, které vypadají v porovnání s jeho mohutně nabytými chlupy až komicky krátké. Dlouho mi trvá, než se přestanu smát. „a jím normální jídlo" zaprská uraženě a sedne si na sedačku.

„že tu žádné nemáš" zadívám se na varnou konvici a dám vařit vodu na čaj, který tu má.

„nejsem zrovna ve stavu kdy můžu chodit nakupovat" ukáže na sebe. Možná jsem jen jiný nebo jsem byl tátou vychovaný k lásce, ke každému tvoru, protože mě to divné nepřijde. Ano je jiný ale každý jsme svým způsobem jiný. Nikdo z nás není stejný a jestli holt vypadá takhle tak takhle vypadá. Nevidím v tom problém. Ale chápu jeho obavy, lidé jsou zlý.

„tak já dojdu nakoupit, ale nikomu neříkej že jsem šel na chvíli pryč!" vyjeknu výhružně protože by to mohlo znamenat porážku v mé sázce.

„komu bych to asi říkal" protočí oči. Dám mu pohlavek a on překvapeně zakňučí.

„neodsekávej mi!" zaprskám a pak si znovu obléknu bundu. „hlídej krb" přikývnu a vyjdu ven. Jedna z vran ke mně slétne a sedne si mi na rameno. Překvapeně se na ní zadívám ale nechám ji být a dojdu s ní až do malé samoobsluhy. Před vchodem slétne z mého ramene a vylétne na pouliční lampu a zakráká na mě. Vezmu si košík a rozejdu se dovnitř. Začnu nakupovat samé potřebné věci, a nakonec skončím s pěti plnými taškami. Všechny je posbírám a vyjdu z krámu. Vrána hned slétne a sedne si mi na rameno. Po sněhem zavalené cestě se špatně jde. Musím jít pomalu abych neuklouznul, ale na druhou stranu musím jít rychle protože mě do tváří štípě mráz. Když se blížím k brance tak přemýšlím, jak s plnými rukami branku otevřu, ale vyřeší to za mě vrána, která slétne z mého ramene a s větší rychlostí roztáhne mohutně křídla a přistane na vrcholku brány a tím jí otevře. Překvapeně se na ní podívám. Je to tu zvláštní, né děsivé ale zvláštní.

„děkuji" usměju se na vránu, jako by kývla hlavou ale, asi se mi tohle vše jen zdá, i když se všude píše že jsou vrány velice inteligentní. Třeba je jen vycvičená...něco jako pes. Na verandě položím tašky a otevřu si dveře a s těžkým krokem donesu tašky dovnitř.

„pojď mi pomoct" zavolám do domu, než uslyším těžké kroky, jak se nesou domem. Dojde ke mně a jeho srst už ztratila na mohutnosti, takže už nevypadá tak komicky. Vezme tašky a odnese je do kuchyně a zvedne ke mně jemně oči. Jako by čekal, co mu poručím dál. Protočím oči a zasměju se.

„šikulka no, chceš pamlsek?" pozvednu se smíchem obočí, celý se napne.

„nejsem pes!" zaprská a uraženě si jde sednout znovu na sedačku. Začnu vybalovat nákup.

„no tak" pokárám jednu z vran, když se přehrabuje v tašce a dám jí jemný pohlavek. Další dvě se začnou s krákáním posmívat zatím co ta jedna uraženě nebo možná dotčeně odletí. Vybalím nákup a pak si do dlaně nasypu ovesné vločky a otočím se v kuchyni ke kuchyňskému ostrůvku kde stáli dvě vrány a korálkovými očkami mě pozorovali. Natáhnu k nim ruku a s vločkami, hned ke mně rozkošně doťapají a začnou zobat z mojí ruky.

Lehce se umívám, než se mi v koutku očí mihne stín. Vyjeknu a vypísknu, když další vrána, těžko říct která to je, ale myslím že jsou tu jen tři, takže je to ta, které jsem dal předtím pohlavek, přiletí jak vystřelená z kanónu a sejme moji ruku a ostatní dvě vrány. Začnu se smát, když se vrány válí po kuchyňské lince a krákají na sebe jako by si nadávali.

„to je idiot" Zadívám se na sedačku, když slyším, jak se on zasmál a vidím, jak zakroutí několikrát hlavou. Pozvednu obočí, a nakonec se otočím zpátky k lince a udělám rychlé jídlo.

„jak se vůbec jmenuješ?" pronesu, když mu na stůl pokládám jídlo. Překvapeně se na mě zadívá. Naliji nám z konvice čaj a sednu si ke stolu naproti němu. Nemotorně si vezme vidličku a vypadá to jako by se mu špatně držela v jeho tlapě.

„Yanjun" zašeptá a nepodívá se na mě. Musím se usmát, když je vtipné, jak se soustředí na to, aby tou vidličkou napíchnul kus brambor.

„já jsem Zhangjing a ukaž" zasměju se a vezmu mu vidličku z ruky a dojdu do kuchyně kde vezmu z šuplíku vidlici na obracení masa, je větší a pro něj bude pohodlnější na jídlo. Pomalu si jí ode mě vezme a začne jíst. Myslel jsem, že tu budu nudou mrznout a trpět ale nakonec, je to tu moc příjemné.