Yanjun

Zadívám se zaprášenými okny ven. Stromy natolik skryly náš dům, že přes ně jde sotva vidět na město. Jako by i nebe nad našim domem bylo zatažené...od onoho dne, který mi změnil život. Co mě. Nejen mě. Kvůli mé pýše jsem zničil život i své rodině, tomu, co pro mě bylo nejcennější a co jsem měl chránit.

Jako malý jsem byl hodný...nadaný. A hlavně krásný. Krásný jako máma Kihyun...charismatický po tátovi Changkyunovi...byl jsem pro spousta spolužáků vzorem, dobrým kamarádem...pro většinu dívek ze školy jsem byl idolem s tváří jako by ji vytesali sami andělé.

Po nástupu na střední mi to vlezlo do hlavy...ani přesně nevím, kdy ta změna přišla, ale najednou jsem se začal naparovat. Obklopil jsem se novými lidmi, kteří mě začali nepřímo učit aroganci, pýše a nadřazenosti. Opustil jsem staré kamarády, vlastně všechno, co mi bylo doposud drahé. Máma se snažil natlačit mi do hlavy rozum...ale ani jeho křik, výhružky a vážné debaty k ničemu nevedli...obracel jsem oči v sloup nad jeho slovy, dělal jsem, že neslyším jeho pláč v noci, kdy si tátovi ztěžoval, že neví, kde mohl udělat chybu. Ale on přece za nic nemohl, není to jeho vina. Mě to ale bylo jedno. Všechno mi bylo jedno.

„Jsi namyšlenej kretén, Yanjun!" slyšel jsem nesčetněkrát...kdykoliv jsem chladně a bezcitně odmítl dívku, která se mi s ruměncem na tváři přišla vyznat, že mě má ráda.

„Co to s tebou sakra je, Jun...vůbec tě nepoznávám." Nechápavě na mě několikrát koukal brácha Chengcheng, když se mnou ani nehlo to, že moje slova rozplakali mámu v kuchyni. Ten den na mě táta snad poprvé zakřičel...tátův křik je něco jako běsnění samotného pekla, jednak pro jeho hluboký hlas, jednak pro to...že se sakra musí něco dít, aby táta převzal výchovnou iniciativu a křičel místo mámy. Ani to se mnou nehlo. Ani to, kdy mi naštvaně dal facku, pak se tvářil jako štěně, když si to uvědomil...chtěl se omluvit, ale neudělal to, když viděl výraz mého absolutního nezájmu. Pořád mi to bylo jedno. Úplně.

Vím, že nevěděli, co se mnou. Já sám byl asi v sobě ztracený. Zároveň mi ale bylo zatěžko cokoliv měnit. Měl jsem mít strach, že mě rodina zavrhne. Ale neudělali to. Chtěli mi pomoct, chtěli, abych dostal nějakou lekci, která mi ukáže lepší cestu. A tu jsem taky dostal.

„Yanjun, pojď dolů." Slyším z obýváku do svého pokoje mámin hlas, jak mě volá. Líně se zvednu z postele a dojdu teda do obýváku. Nakrčím nos, když vidím divnou osobu, která sedí na naší sedačce. Postarší žena vypadající spíš jako bezdomovkyně na mě upřela svoje zelené oči. Máma mi řekl, abych si k ní sedl a poslechnul si ji. Protočil jsem oči, ale udělal jsem to. Sedl jsem si do křesla naproti ní a přemýšlel, jak tuhle šarádu rychle ukončit, nevěděl jsem, co má tohle znamenat.

Začne se mě ptát na různé otázky – jak si představuji svůj život, jaké mám sny, co bych chtěl dělat, s jakým typem člověka bych chtěl žít.

„Tohle je fakt nuda, nemám zájem s váma řešit takový hovadiny." Zvednu se uprostřed jejích rad do života z křesla. Tohle fakt poslouchat nebudu.

„Sedni si...dám ti poslední šanci, než se tobě a tvé rodině stane něco špatného." Chytí mě za ruku a na chvíli mám pocit, že se její zelené oči zaleskli.

„Jasně, hrozně se bojím," obrátím oči v sloup. „nebudu tu poslouchat rady do života od nějaké staré stařeny, která si očividně neví rady s vlastním životem." Narazím na její zanedbaný vzhled a vytrhnu svojí ruku ze sevření té její. Hned moji ruku chytí, pevněji a já vytřeštím oči, když se uvnitř domu zvedne vítr a vypadá to jako by kolem nás udělal kruh. „Proklínám tě, Lin Yanjun, tebe i tvoji rodinu," začne říkat dost nahlas a zároveň má její hlas dost děsivý podtón – jako ozvěna v jeskyni. „zaklínám tě do odporného netvora, naprostého opaku tebe samého...pokud nedokážeš, aby se do tebe někdo doopravdy zamiloval jako do netvora než upadne poslední okvětní lístek růže, zůstaneš zakletý navždy. Ty. Tvá rodina. Váš dům. Zahaluji Vás všechny tím nejtemnějším kouzlem, aby tvá duše poznala samotu, strach a beznaděj." Její slova se ozývala celým domem. Pak si pamatuju, že jsem omdlel.

Pohybem, který jsem vydal tím, že se posadím na gauč se zvedne snad stoletý prach. Od toho dne...jsem tu nerozsvítil, neuklidil...sotva jsem měl odvahu se podívat na denní světlo. Které se na náš dům nedostane kvůli stromům. Spojím svoje ruce...ne, co si to nalhávám...nejsou to ruce. Je to něco mezi zvířecími tlapami a rukama. Když jsem se ten den viděl v zrcadle...vypadající jako zvíře...samotného mě můj vzhled vyděsil.

Vztek nad tím, co ta žena udělala...po několika dnech vyměnili výčitky z toho, co jsem udělal. Pak přišlo uvědomění...uvědomil jsem si, že tohle přece nikam nevede. Kdokoliv sem přišel, ať už ze zvědavosti nebo kvůli hledání přístřeší, všichni utekli. Není možnost, jak bych mohl prolomit kletbu. Takhle nesmím ven a...takhle se do mě přeci nikdo nezamiluje.

Několikrát jsem se všem omlouval, trvalo dlouho, než tu se mnou vůbec někdo promluvil...všichni se na mě zlobili a já věděl, že právem. Pukalo mi srdce, když ten, kdo to ticho tady prolomil...byl ten, komu jsem ublížil nejvíc. Máma byl první, kdo to všechno prolomil.

Možná to je měsíc. Možná dva. Možná půl rok. Nebo víc? Několik let? Sám nevím, čas je tu jako by se zastavil. V zaprášených hodinách v obýváku už kdysi dávno došla baterie...předtím byl tikot hodin to jediné, co tu přerušovalo to vraždící ticho. Teď už tu není nic. Jen já, odporná bestie...máma s tátou a bratry zakleté v černé vrány. A stoletý prach. Tma. A beznaděj.

„Je to moje vina," Ozvalo se jeden večer, kdy jsem seděl na zemi ve svém starém pokoji...dveře do něj jsem svými drápy rozdrásal. Koukal jsem na prachem zašlý obraz naší rodiny. Obraz mě samotného vedle...tvář mi přerušuje také šrám mých drápů...udělal jsem to v den, kdy jsem si konečně uvědomil, že je vše má chyba, kdy jsem začal pykat za všechny své chyby....ten den jsem se omlouval do tichého domu všem...plakal jsem, křičel, nadával...ne, že by mi to bylo platné. „pozvat tu ženu byl špatný nápad." Pokračuje ten hlas, ve tmě toho moc nevidím, ale nakonec ke mně sletí černá vrána. Pro ostatní je to jen krákání vrány, ale...pro mě je to krásný hlas mé mámy.

„Ne to přece...není tvoje vina," neubráním se vzlyku. „je to jen moje vina...jen moje. Kdybych se nechoval jako idiot...nic takového by se nestalo." Natáhnu k vráně ruku, ale pak ji stáhnu. Bojím se, že bych mu svojí velkou tlapou ublížil. Nakonec mi vlétne na ruku a hlavou se o moji ruku otře.

„Rozhodli jsme se, že to zvládneme jako rodina..." slyším v jeho hlase vážnost a sedne mi na rameno.

„Někdo sem jde, někdo sem jde!" kráká Chengcheng jako vrána jako o život. Obrátím oči v sloup...jako vždy sem jde někdo jen kvůli zvědavosti, brzo zase uteče s křikem. Nemám o to strach. Zůstanu klidně stát u okna v obýváku, slyším vrznout branku, zakrákání mé rodiny a pak otevření dveří. Klidné otevření a následné zavření dveří. Znejistím ale, když slyším kroky. To ten člověk neutekl.

„Tohle není místo pro lidi." Stoupnu si ke dveřím od obýváku tak, aby mě nebylo vidět. Můj hlas tu osobu určitě vyděsí na tolik, že mě ani nemusí vidět. Uslyším uchechtnutí.

„Jasně," pronese jemný hlas. Moc hezký hlas. „vsadil jsem se, že tu přečkám noc, takže ji tu taky přečkám." Slyším v hlase ráznost.

„Tohle není žádný hotel," snažím se zlověstně zavrčet. „takže se sbal a jdi-domů." Překvapím se, když najednou ta osoba vejde do obýváku a na chvíli mi tím naprosto vyrazí dech.

„Přece jen tu někdo byl...měl jsem pocit, že vidím ty žluté oči v okně," přijde mi, že zní zamyšleně, ale v té tmě nevidím jeho výraz. „a zůstanu tu." Dodá a já zalapám po dechu. Kdo tohle sakra je?

„Není to tu bezpečné," řeknu vážně a znovu. „co to...k čertu...děláš?" vyprsknu, když si začne zatápět v krbu.

„Ježiši, tady je prachu," začne kýchat. „to tu mám přes noc umrznout? A uklidím tady...mám alergii na prach a taky tu nechci umřít. Jde tu vůbec elektřina?" naprosto ignoruje všechno, co jsem řekl, dokonce i to, jak se snažím znít nebezpečně...vždyť mu sakra vůbec nevadí, že tu někdo žije!

„Hele ty jsi mě-," chci ho zpražit, jestli mě neslyšel, ale místo toho...zpraží on mě, že on se mě krucinál na něco ptal. „j-jde tu elektřina," vypísknu skoro až plaše, jak jsem překvapený. „ale nedělej to, není na mě hezký," vytřeštím oči, když prostě rozsvítí. „pohled..." dodám a sklopím hlavu, čekám křik, nadávky, že po mě něco hodí, ale když se chvíli nic neděje, tak opatrně zvednu hlavu a vidím, jak...si mě prohlíží, v jeho očích jde vidět překvapení...možná zvědavost, ale vůbec na něm nevidím ani z něj necítím...strach.

„Nebojí se! To je určitě on, Jun! Snaž se!" začne Chengcheng krákat jako kretén.

„Kušuj." Protočím oči a pak si odkašlu, když na mě ten prcek kouká jako na blázna...zvířecího blázna, co se baví sám se sebou, protože...pro něj je hlas mého bratra jen krákání vrány.