Zhangjing

„A už jste byli na rande?" vypískne Justin, když si balím učení po první přednášce s tím, že se přesunu na druhou, která je v jiné budově. Povzdechnu si zakroutím hlavou.

„Zatím ne, nebo ne tak úplně, byly jsme u něj a tak, ale na rande jsme ještě nebyly." sklopím hlavu. Na jednu stranu mě to mrzí, protože jsem si myslel, že se budeme pomaličku poznávat a dávat třeba dohromady, ale chápu, že teď celá jeho rodina potřebuje chvíli na to, aby se zotavili, aby si urovnali život do správných kolejích. Chci mu dát na to vše dostatek času a myslím si, že to je to hlavní.

„No a nechceš ho pozvat ty? Není na tom nic divného a třeba se jen bojí kvůli tvému tátovi." zasměje se a dloubne do něj, je pravda, že jsem nad tím přemýšlel. Hlavně to skrz tátu, protože kdykoli jsem mu řekl, že bychom mohli ke mně tak vypadal jako by dostal infarkt, nechci ho nutit, ale je mi líto, že tátu ještě nepoznal, nebo celkově moji rodinu. Napadlo mě i že bych mohl uspořádat s pomocí Kihyuna společnou večeři tam by se Yanjun musel seznámit s tátou.

„Budu nad tím přemýšlet," přikývnu a společně dojdeme do další učebny. Posadím se do lavice a vybalím si učení z batohu, zatímco Zeren a Justin v lavici přede mnou o něčem vášnivě debatují. Ani mě nepřekvapí, když se pak šibalsky ke mně otočí. Nejsou zrovna nenápadní, když se při jejich štěbetání otáčeli na mě a potutelně se usmívali. Proto je mi jasné, že jejich úšklebek má, co dočinění se mnou. „tak do toho, co jste vymysleli." protočím oči nad jejich překvapenými výrazy.

„No, něco nás napadlo." zahihňá se Zeren a dloubne do Justina.

„Něco, co by ti mohlo pomoct." zahihňá se Justin stejně přiblble a dloubne na oplátku do Zerena.

„Napadlo nás, že bys mohl říct Yanjunovi, že k němu přijdeš na oběd a ...vzít s sebou rodinu, aby se seznámili?" zahihňají se jako by vymysleli něco naprosto úžasného. Vážně? Tohle je jejich obří mega plán? Tím strávili celou jednu přednášku? Ale dělám, že jsem unešený jejich genialitou.

„Jo a co třeba Yanjuna unést k nám do sklepa a seznámit ho, zatímco bude přivázaný k židli, hm?" řeknu stejně nadšeně jako oni. K mému zděšení nadšeně zajásají.

„To je ještě lepší než náš plán!" vyjeknou sborově, promnu si spánky a povzdechnu si. Proč já je občas poslouchám a čekám, že z nich vypadne nějaká normální myšlenka?

Jakmile skončí dnešní přednášky tak si sbalím všechno učení a krabičky od svačiny a obléknu si teplejší mikinu. Venku už je hezky, není to sice ještě na tričko, ale je už příjemně jít jen tak v mikině. Přehodím si batoh přes rameno a rozejdu se ze školy, nějak moc nevnímám, co se děje kolem mě, jako vždy jde vedle mě Justin se Zerenem a snaží se mi něco nahučet do hlavy, ale za ta léta jsem si už zvyknul je jistým způsobem ignorovat. Ale postřehnu, jak vypísknou a se slovy ‚Uvidíme se zítra.' se rozutečou pryč. Zvednu hlavu, protože není jen tak, aby mi dali pokoj sami od sebe. Ale jak mile moje oči ustanou na postavě přede mnou, tak to pochopím a usměju se na Yanjuna. Když vidím, jak ty dva běží kolem a něco si pískají, tak si přejdu palcem po krku, abych jim dal najevo, že je zabiju, a když jsem v tom, udělám stejné gesto i na Yanjuna, jako prevenci.

„Nepsal jsi, že přijdeš." dojdu k němu a pozvednu obočí. Vidím na něm, jak se lehce nervózně ošije a utře si dlaně do kalhot. Chová se divně, teda divněji než normálně.

... „Jestli by sis se mnou po maturitě nechtěl otevřít kavárnu?" vyjekne nakonec jeho nervózního mumlání. Cože? Halo? Zalapám po dechu a chvíli nevím, co si o tom mám myslet, ale podle jeho nervózního sebe mumlání a toho, jak vypadá zničeně, co řekl, mi dojde, že to asi není to, co chtěl původně říct.

„No," začnu a vidím na něm, jak ztuhnul. Možná bych mu měl jen říct ano a pak se dívat co se z toho vyklube, ale líbí se mi, jak je ztuhlý a nedá mi to ho trochu škádlit. „zaprvé - po maturitě už mám, takže to jsi trochu zmeškal, nejdřív mě čekají státnice," zasměju se. „a není to já s tebou, ale ty se mnou, protože to byl můj nápad, takže nebudeš slízávat slávu," zasměju se a vidím na něm, jak přikyvuje, i když vidím na jeho očích, jak chce říct nějakou poznámku, nejspíše na to slízávaní, úchylák jeden. „a možná bychom měli nejdřív jít na rande? Nebo teda pokud nechceš přijít za mým tátou rovnou s tím, že mě chceš uvázat do nějaké smlouvy, která by po rozchodu vyústila v dělení majetku." mrknu na něj a schválně to řeknu tak, aby to znělo, že mě skoro požádal o ruku. Hned přikyvuje a polkne s tím, že to by opravdu nebylo dobré.

//

Nakonec jsme se společně rozhodly, že mě Yanjun doprovodí domů, jdeme pomaličku lesoparkem a povídáme si o zajímavých tématech, které po chvíli debaty vyústí úplně v jiné téma a já zírám nad tím, jak si pořád dokážeme povídat dlouhé hodiny bez toho, aniž bychom se opakovali nebo nám došlo téma. Zvednu oči, když v dálce uslyším volání svého jména a zvednu ruku, abych zamával, když v dálce rozeznám Kihyuna a Yanchena, jak sazí kolem nově opraveného plotu kytky.

„U-Um," vyjekne Yanjun a chytí mě za rameno a vážně se na mě podívá. „mohl bys jim říct, že jsem tě pozval na rande? Správně? Víš pomlčet o té, no, chvíli s kavárnou a tak." odkašle si a já se usměju.

„Samozřejmě, neměl obavy." mrknu na něj a on si oddechne. Dojdeme pomalu až ke Kihyunovi, který mě hned opatrně obejme, aby mě neumazal od hlíny.

„Tak co, jak to dopadlo?" slyším Yanchena, a když se na ně koutkem oka podívám, tak vidím, jak Yanchen pozvedává obočí a dloube do Yanjuna, který si pyšně nadhodí límeček a s pyšným zašklebením řekne ‚Jako po másle.'

„Jojo, jako ta část, kdy mě místo na rande, pomalu požádal o ruku s tím, že si otevřeme kavárnu." zasměju se, Kihyun vyprskne smíchy, zatímco Yanchen upadne na zem v záchvatu křečí. Yanjun se na mě ukřivděně podívá a nafoukne tváře.

„Tak to nebylo." vypískne, ale momentálně ho nikdo neposlouchá.

„Tak v sobotu v deset?" mrknu na Yanjuna, když se všichni dosmějeme a on na mě překvapeně hodí ty svoje nechápavý psí oči. Kihyun mu vrazí pohlavek a Yanchen se zase začne smát a já protočím oči. „To rande." řeknu mu jasně, co jsem myslel a on hned vyjekne ‚Jo, aha.' a začne přikyvovat. Všem jim zamávám a rozejdu se domů.

„Tati? Můžu s tebou mluvit?" zastihnu ho, když zrovna sedí doma v pracovně, zvedne ke mně oči a hned se usměje a přikývne, opřu se o jeho ro stolu a sednu si na něj půlkou zadku a ruce si dám do klína. „Víš, v sobotu půjdu na rande," začnu opatrně a on se celý napne. „s Yanjunem." špitnu a on zvláštně ztuhne a já se trošku bojím jeho reakce.

„Jo, jasně, to je skvělé, myslím si, že je to úžasný nápad," řekne monotónním hlasem. „řekni jeho mámě, že jsem to řekl, mm?" vyjekne nakonec a zadívá se na mě prosebně. Začneme si povídat, řeknu mu, že bych byl moc rád, kdyby se naše rodiny seznámili. „Ty toho Yanjuna máš opravdu rád, viď." špitne a pohladí mě po ruce, co mám ve klíně. Zvednu k němu oči a na pomalu přikývnu až se zarazím, jak jsem to udělal automaticky. Ani jsem nad tím nepřemýšlel, vím, že ho mám rád, ale, nejsem typ, co by to někomu jen tak přiznal, ale...možná jsem to potřeboval říct ještě někomu jinému? Nikdy jsem neměl vztah a nevím, jak věci ve vztahu fungují, na celé tohle randění nemám dobré vzpomínky a bojím se, že třeba ty rande budou stejná jako ty předtím, co když budu zklamaný a co když se mi nebudou líbit. Mám Yanjuna mnohem radši, než jsem měl Syanga, ale mám strach, že jakmile půjdeme na rande, tak přijdu na to, že se k sobě nehodíme nebo tak a nechci, aby se náš vztah zničil kvůli tomu, kvůli mně a mojí pomatené hlavě. Možná to je důvod, proč jsem tak neprožíval fakt, že jsme neměli plnohodnotné rande, možná proto, že jsem se bál. A teď když jedno máme mít, začínám být na pochybách. Slyším tátu, jak se usmál a moji ruku sevřel.

„Co tě trápí, králíčku, víš, že mi můžeš říct všechno." špitne, zvednu k němu oči a chvíli nevím, jestli s tím mám tátu otravovat, ale nakonec mu řeknu vše, co mě trápí a vidím na něm, jak se občas zamračí.

„Nemyslím si, že se máš čeho bát," zakroutí hlavou a pokračuje „Yanjun je jiný než Syang, ten se zajímal jen o peníze a o to, jak se skrze tebe k nim dostat, Yanjun se zajímá o tebe," usměje se. „ty rande se ti budou líbit, protože se bude snažit, aby se ti líbili, i když bych byl rád, kdybys byl mým malým králíčkem ještě o něco déle, myslím si, že Yanjun je někdo, komu tě můžu dát." zašeptá a já vytřeštím oči. Hned tátovi skočím do náruče a on mě hned obejme a zasměje se. „Víš, Hyungwon, teda mamka, nikdy neměl rád rande, znáš ho - nechce chodit nikam ven a ideální rande bylo buď kino, kde může spát a nebo u jednoho z nás doma, nebylo to nic extra, před tím jsem měl rande typu, že jsem je bral na drahé dovolené, nebo že jsem je bral na plavby po oceánu, drahé restaurace, projížďky drahými auty nebo výlety helikoptérou a pořád jsem se moc a moc snažil se jim zavděčit, udělat něco extravagantního a oni potom chtěli vííc a víííc a nikdy jsem z nich necítil žádnou lásku, nebyl jsem si jistý, že kdybych přišel o peníze, tak se mnou jeden z těch lidí zůstane. Ale Hyungwon...jemu stačilo, abych jsme se viděli, nechtěl nikam jezdit a ani nechtěl drahé dárky, chtěl jen sedět na sedačce, jíst obyčejné brambůrky a koukat se na filmy. A víš co? Byli to ty nejlepší rande, byla obyčejná, ale cítil jsem, jak si to oba užíváme, jak je kolem nás ta láska, věděl jsem, že i kdybych neměl nic, vždycky bude při mně, nic by to mezi námi nezměnilo, jen bych vedle něj neseděl jako ředitel Shin Hoseok....ale jen jako Hoseok." usměje se na mě a já přikyvuji na jeho slova a žasnu nad jeho příběhem, táta moc o tom, jak se poznali nemluví a máma není moc sdílný člověk, ale vždy mě zajímalo, jak se dva totálně odlišní lidé jako oni dali dohromady, přeci jen táta je hodně aktivní člověk, sportuje, rád jezdí na výlety a cestuje a máma je naopak věčný gaučák a někdo, kdo by nejradši nevyšel půlstoletí z domu.

„Jednoduše, stačí to, že se mají dva lidé rádi, jakmile se máte rádi, je jedno, co spolu děláte, můžete se válet spolu v posteli – to neznamená, že s ním hned půjdeš do postele," ukáže na mě výhružně prstem a já se zasměju nad jeho slovy. „a říkat tomu rande...a rande to bude, můžete spolu jít na nákup a říkat tomu rande a pro vás to rande bude, před tím to nebylo rande, věř mi." usměje se a já přikývnu nad jeho slovy.

//

Díky tátovi jsem se v sobotu cítil hned sebevědoměji, ne moc, ale doufal jsem, že rande proběhne tak, jak má, tak jak doufám. Oblékl jsem si světle modré kalhoty, bílou košili a přes to mám světle růžovou mikinu do půlky stehen, límeček od košile mi vyčuhuje z límce u mikiny. Upravil jsem si hezky vlasy a vše to zakončil bílými teniskami. Čekám na Yanjuna před obchoďákem a celý se ošívám nervozitou.

„Ahoj." ozve se za mnou, celý nadskočím a otočím se k němu a překvapeně si dám vlasy za ouško.

„Ahoj," špitnu a hned se překvapím, když mi Yanjun dá kytici, kterou schovával za zády. Vezmu si omámeně kytici do ruky a přičichnu si k růžovým a bílým pivoňkám a usměju se. „jsou nádherné." špitnu a vidím, jak se nadechne. Oh boy, here we go.

„Ne tak nádherné jako ty." mrkne na mě, protočím oči a plácnu ho do ramene. Zasměje se tím svým vítězným úsměvem a rozjedeme se do kavárny. Objednáme si kávu a zákusek, hned poznám, že to rande bude jiné než ty moje poslední, když mi Yanjun hned objedná několik zákusků, pro sebe se usměju, nevadí mu to, že toho hodně sním.

„Neměl bych toho jíst tolik." zasměju se a poplácám se po břiše.

„Naopak, přijde mi, že jsi dost pohublý a mám rád Zhangjinga, který je měkoučký." mrkne na mě, neubráním se tomu a začervenám se, nevadí mu, že nejsem nejhubenější, vypadá to, že naopak se mu to líbí. Zahřeje mě to u srdce a hned se nadšeně vrhnu na zákusky, které nám přinesou s kávou. Když k němu zvednu oči, nemůžu si nevšinou jeho pohledu, jeho pohled je tak...něžný.

Hned vím, o čem táta mluvil. Mohly jsme mluvit o čemkoliv, po kávě jsme se šli projít po obchodech a jen si tak z legrace zkoušeli ty nejztřeštěnější kousky, co tam měli, nakoupili jsme si jídlo a šli si pak sednou do parku, bylo nám jedno, že lehce poprchává, seděli jsme pod stromem a jedli jsme promočené brambůrky a ujídali jsme kyselé žížalky a já věděl, že je to nejlepší rande, jaké jsem měl. I kdybychom teď večeřeli v předražené restauraci, nebo obědvali na vrcholu Eiffelovy, nebylo by to ono. Šli jsme promoklí oba zpátky domů, ale ani za celou cestu nás nepřešel úsměv. Až jsem se bál, že mi to už zůstane. Jemně jsme houpali rukama a došli jsme před můj dům.

„Užil jsi si to?" zašeptá Yanjun s lehkou nadějí, usměju se a dloubnu do něj. Kolem nás byl slyšet jen příjemný šumot deště, jak naráží na kachličky a střechy domů, bylo mi jedno, že můžu nastydnout, klidně bych na tom dešti s ním stál celý den.

„Moc a ty?" zašeptám se stejnou nadějí, hned přikývne, až zuřivě, je na jednu stranu, tak roztomilý. „Děkuji za moc hezké rande." zašeptám a znovu si přivoním k pivoňkám. Najednou vím, že je to přesně to, co chci, udělám k němu krok a stoupnu si na špičky, vidím na něm, jak vytřeští oči a ztuhne. Nejhorší na tom je, že ani na špičkách k němu nedosáhnu, a tak mu dám ránu do ramene. „Fajn, když ji nechceš." vyjeknu, jako by se probral z transu a chytí mě za ruku, když chci uraženě odkráčet.

„Ne to ne, jen jsem byl překvapený, promiň," vyjekne a přitáhne si mě k sobě, chvíli chci hrát uraženého, ale nemůžu, když na mě použije svoje psí oči. Bože, to je nebezpečná zbraň. Znovu si stoupnu na špičky a on se ke mně tentokrát nakloní. „třeba díky dešti vyrosteš a budeš mi tu pusu moc dát příště sám." zasměje se. Zalapám po dechu nad urážkou na svou výšku a plácnu ho do ramene.

„Ty tu pusu asi fakt nechceš, co?" vyjeknu, začne se smát a tentokrát se ke mně rychle nakloní a nedá mi možnost ani zkusit uraženě odejít. Zalapám po dechu, když se nosem otře ten můj.

„Chci, moc ji chci." zašeptá mi skoro do rtů, celý se zatřesu a pomaličku ho rukama obejmu kolem krku.

„Tak nebuď idiot." zasměju se a cítím na svých rtech, jak se taky zasmál.

„Nemůžu slíbit." zašeptá a konečně zkrátí tu propast mezi námi a vtiskne mi pusu. Celý se zatřesu, jako by mnou projel elektrošok, cítím, jak mi naskakuje husí kůže a podlamují se mi kolena. Cítím jeho dech na své tváři, který se třese stejně jako ten můj. Neumím ani popsat, jak jsou jeho rty příjemně hebké a jak sladce chutná ten polibek. Ten pocit je tak moc intenzivní, že se v jeho rtech ztratím a prohrabávám mu jemně mokré vlasy v zátylku. Mohlo to být jen pár sekund, pro mě to byla jako věčnost a při tom to bylo pořád málo, když se ode mě odtáhne a zadívá se mi něžně do očí.

„Hej!" vyjekne někdo za námi a Yanjun se celý zatřese. Otočím se a usměju se na tátu.

„Tak pa." zamávám na Yanjuna, který jen polkne a křečovitě zamává a radši uteče, než táta dojde k lopatě, co je opřená o kůlnu.