Yanjun

Sedíme všichni v obýváku. Je toho tolik a...nevypadá to, že máme nějakou dobrou cestu, jak se z toho dostat. Známí, které jsme dřív měli, nás mají za mrtvé...i když jsme jim volali, brali to jakože jsme zloději, co se za nás jen vydávají a ani s námi nechtěli mluvit. Museli jsme všichni jít na úřad, aby nám mohli vydat nové doklady, abychom nebyly všichni úředně mrtví...nevěděli jsme, co jim na úřadě říct. Upřímně...byl jsem myšlenkami úplně někde jinde, když to máma vysvětloval paní za přepážkou, ani nevím, co si vymyslel, aby jim to vysvětlil.

Celý den jsem se snažil si najít nějakou brigádu, kdekoliv...Cheng i Yanchen se snažili o to samé, ale nepodařilo se nám nic najít. To stejné naši. Všichni pomalu začínáme ztrácet naději v to, že z téhle situace budeme mít jak ven. Jenomže za kým jít? Koho požádat o pomoc? Vůbec mě nenapadá nikdo, kdo by nám v této situaci mohl pomoct.

Ani spát nemůžu, jak nad tím neustále přemýšlím. Zítra prostě musím najít nějakou brigádu, jakoukoliv. I kdyby to měl být ten největší opruz na světě, musím rodině pomoct. Je to totiž hlavně moje vina, to, v jaké situaci teď jsme. Povzdechnu si.

Překvapím se, když sotva vstanu a Zhangjing mi píše, že se chce dneska zastavit. A prý co nejdřív. Napíšu mu, že se může zastavit tak za půl hoďky, to si myslím, že budu schopný vylézt z postele. Hned, jak mi přijde SMSkou jeho Ok, tak vystřelím z postele jako namydlený blesk a začnu se oblékat, česat a čistit si zuby. Pak sejdu dolů za našima, abych je upozornil, že Zhangjing přijde, máma se hned začne těšit...vážně ho má raději než mě. Odkašlu si a jakmile se domem rozezní zvonek, tak dojdu Zhangjingovi otevřít.

„Ahoj." Usměju se.

„Ahoj." Usměje se naoplátku, ale dneska je jeho úsměv radostnější. Štěstí, jaké mu září z jeho roztomilých očí se nedá popsat.

„Zlatííííčko." Zašvitoří máma hned a rozběhne se za ním. Začne ho objímat a zasypávat otázkami, zatímco ho za ruku vede do obýváku. Začínám Zhangjinga podezřívat, že spíš než za mnou chodí určitě za mámou. Začínají si až moc dobře rozumět, až mě to dost překvapuje...no a taky dost děsí.

„Chtěl bych...s Vámi mluvit," Špitne Zhangjing a my všichni překvapeně zamrkáme. Ale přikývneme a posadíme se všichni kolem sedačky. „rozhodli jsme se s tátou, že...vám pomůžeme." Začne a já překvapeně vytřeštím oči.

„Ne, to ne, zlatíčko, určitě nechceme, aby tvá rodina měla kvůli naší situaci nějaké finanční problémy." Začne máma hned kroutit vážně hlavou.

„Ne, to vůbec nehrozí," usměje se na oplátku Zhangjing. „naše rodina je díky tátovi moc bohatá a...chceme vám pomoct," řekne vážně. „alespoň pro začátek. Tady je platební karta, aby jste mohli nakupovat jídlo a měli vše potřebné...tady jsou pracovní smlouvy u tátu ve firmě, je u toho lísteček s jeho telefonním číslem, pokud to budete chtít přijmout, tak mu stačí zavolat, zítra by jste se tam přišli podívat a on se s vámi domluví." Řekne nám vše potřebné a já jen zírám a valím oči.

Nikdy jsme se nijak nebavili o Zhangjingově rodině do hloubky, bavili jsme se o ní, to ano, ale nikdy jsem netušil, že jsou nějak moc bohatí. Zhangjing se nechová jako rozmazlené zazobané dítě, takže to nebylo poznat.

Máma hned začne plakat, děkuje mu a objímá ho a i já jsem z toho naměkko, protože jsem ani nevěřil, že by se našel někdo, kdo by nám mohl pomoct.

I když jsme pak později toho dne seděli v parku na lavičce a povídali jsme si, tak jsem mu děkoval. Jsem mu nesmírně vděčný...za všechno. Za to, že mě vlastně zachránil, dal mi nový pohled na svět...díky němu jsem poznal, že svět není až tak špatný a protivný, jak jsem si myslel. Přišel jsem na to, že všechno to bylo jen v mé hlavě, to já si sám mohl za to, že se mi žilo špatně. Přitom by jen stačilo trochu změnit myšlení.

„Víš, kromě Justina a Zerena...nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by mě nechtěl využívat," šeptne smutně. „kdykoliv jsem někoho poznal, ať už jako kamaráda nebo jsem doufal, že bude něco víc...jakmile jsem jim řekl, že pocházím z bohaté rodiny...vždycky to bylo stejné, chtěli drahé výlety, večeře, dovolené...vůbec se nestyděli ze mě okatě a sprostě tahat peníze," zakroutí znechuceně hlavou. „proto jsem to přestal říkat. Nikdy jsem to nikomu neprozrazoval, nechal jsem se zařadit do škatulky tuctového středoškoláka a alespoň jsem měl od všech takových klid." Usměje se. „Ale s tebou a tvojí rodinou je to jiné, nevěděl jsi to, protože to ani nebylo důležité a já...vám chtěl pomoct, protože jste pro mě důležití." Usměje se a já mu úsměv hned oplatím.

Bylo příjemné si jen tak povídat. I když...to něco, co ve mně vždycky poskočí, když ho vidím nebo když s ním mluvím...mám pocit jako by to ve mně sílilo. Jako by ty city ve mně kvetli s každým jeho nádherným úsměvem. S každým pohledem do těch krásných čokoládových očí. Vím, že se mi líbí a...věděl jsem, že nechci spěchat, ale zároveň...vím, jak moc bych ho chtěl pozvat na rande.

///

Je to skoro měsíc. Máma i táta jsou ve firmě Zhangjingova tátu, Hoseoka, velmi spokojení. A peníze, které si tam vydělají...i s těmi jsou spokojení, domluvili se, že jim bude Hoseok nějakou část z platu strhávat, aby mu mohli splácet to, co pro ně udělal. On to samozřejmě nechtěl, ale stačil jeden mámin vražedný pohled a nejspíš raději mlčel.

„Fajn, tak...tak nebudeme sraby." Nadechne se Yanchen. Sedíme v Chengově pokoji, v kroužku, v tureckém sedu a vymyslíme velmi vážný a strategický plán: Jak proboha pozvat někoho na rande a neztrapnit se u toho?

Už jsme prošli asi 20 druhů balících taktik, ale žádná nás zatím nijak...neoslovila?

„Co tady děláte celej den?" dojde k nám zvědavě máma a dá si ruce v bok.

„No...chceme všichni někoho pozvat na rande, ale...nevíme jak." Odkašle si Chengcheng a máma pozvedne obočí.

„A kohopak?" zeptá se zvědavě.

„No...já Justina, Yanchen jeho bráchu Zerena a Jun by rád pozval Zhangjinga." Odkašle si Cheng a všichni se podrbeme v zátylku. Máma, s úmyslem nám poradit, si k nám zvedne a po chvíli chytne záchvat smíchu s tím, jak trapné způsoby jsme vymysleli, no, ehm.

„Myslím, že nejlepší bude, když za nimi prostě půjdete a pozvete je na rande? Nemusíte jim přece říkat stránkový trapný proslov, ani jim nemusíte dávat pugét růží, myslím, že milý úsměv a pozvání na rande nikdo neodmítne." Usměje se po chvíli a raději odejde. Slyším, jak něco brblá za dveřmi, ale raději to ignorujeme.

Já se rozhodl, že už nebudu víc srab a půjdu bratrům příkladem. Zhangjing má za chvíli končit ve škole, takže na něj před školou čekám. Myslím, že jde na první pohled vidět, jak jsem si dal se svým vzhledem záležet, ale cítím, jak se mi nervozitou pořád potí dlaně a zhluboka oddechuju. Ne, nebudu srab, neucouvnu. Nesmím ucouvnout.

„Ahoj." Zamávám na něj, když vidím, jak vychází ze školy. Zeren a Justin něco vypísknou, Zhangjing si přejede prstem po krku a nejdřív dává najevo jim, že je zabije a pak stejné gesto udělá i na mě a dojde ke mně.

„Nepsal jsi, že přijdeš." Usměje se a pozvedne obočí.

„Jo, já...rozhodl jsem se...náhodou, protože...jsem se tě na něco chtěl zeptat." Usměju se maličko nervózně a vidím, že jsem si svou nervozitou získal jeho plnou pozornost.

„A na co se mě chceš zeptat?" zamrká na mě a jeho roztomilý pohled a to, jak svýma dlouhýma řasama dělá průvan, mě tak akorát víc znervózňuje.

„Chci se tě zeptat, jestli...jestli bys se mnou...," polknu a vím, že musím splnit to, co jsem si slíbil. „jestli by sis se mnou po maturitě nechtěl otevřít kavárnu?" vypísknu nakonec nervózně. No, já jsem kretén. Proč jsem ho sakra nepozval na rande??? Proč jsem sakra řekl něco, co s rande vůbec nesouvisí?? Už vidím, jak se mi doma všichni vysmějou, sakra!