Zhangjing

Celý den ve škole jsem od Justina a Zerena neslyšel nic jiného než ‚Kdo je Yanjun? Chodíš s ním a neřekl jsi nám to? Proč vypadal jako bezdomovec?' po celém dni jsem toho měl už plné zuby, ale nenechal jsem se tím smést a neřekl jsem jim nic, kňourali a škemrali a mě to dělalo moc dobře, že je můžu takto mučit. Když pak přijdu domů, setkám se s podobnými otázkami, ale tentokrát od táty, pořád se mě ptá, kdo je ten Yanjun, a jestli se někdy přijde představit, že to je základní slušnost. S úsměvem jsem mu odpověděl, že se určitě bojí a on na to jen hlasitě odfrknul se slovy srab. Musím si skousnout ret, když si Yanjunův bezdomovecký stav vybavím a musím se zasmát. Vypadal tak hrozně, a přesto mi to přišlo roztomilé, asi jsem na hlavu.

„Ano?" nahmatám telefon, který mi začne na nočním stolku zvonit jako splašený, zrovna jsem si čistil v koupelně obličej, a tak s pleťovou maskou opatrně přitisknu telefon k uchu.

„Podívej se z okna." ozve se hlas, na který si pořád nemůžu zvyknout. Hodím na sebe župan a vystrčím hlavu z okna.

„Co tady děláš?" řeknu napůl do telefonu a napůl z okna, když pod mými okny za plotem stojí Yanjun a usmívá se. Mává na mě a občas si z nějakého důvodu uchrochtne.

„Chtěl jsem se domluvit na tom doučování." uslyším v telefonu a řeknu mu, ať počká, že přijdu dolů. Hodím telefon na postel a vezmi si svoje pantofle s králíčkem a sejdu schody.

„Kampak jdeš?" pozvedne máma obočí, když se líně rozvaluje na sedačce.

„Jen přišel Yanjun, na něco se zeptat." usměju se.

„A...to za ním jdeš takhle?" odkašle si jako jestli jsem se nezbláznil. Mávnu rukou.

„V županu už mě viděl." protočím oči a než zavřu dveře, tak slyším ještě mámu, jak říká ‚O župan nejde.'

Projdu brankou ven, kde už čeká Yanjun. Úplně jiný Yanjun, než když jsem ho viděl naposledy. Vypadá tak...tak pěkně, má nádherně upravené vlasy, úplně lákají k tomu, aby jimi člověk projel prsty. Ani nemusím dlouho přemýšlet nad tím, jaké by to bylo mu vlasy jemně čechrat, zatímco bychom leželi na sedačce. Odkašlu si nad svými myšlenkami.

„Koukám, že máš konečně nové oblečení." zasměju se a sjedu pohledem jeho pěkné nové oblečení, které k němu tak hezky ladí.

„To mám," zasměje se. Pozvednu obočí nad jeho smíchem. „tohle je tvůj domácí vzhled?" popíchne mě, pozvednu obočí a zakroutím hlavou nad jeho demencí.

„Proč jsi přišel?" zaprskám a on se zase zasměje.

„Napadlo mě, že bys mohl přijít na doučování k nám, máma bude rád, že ti bude moc uvařit." usměje se na mě. Hned nadšeně přikývnu, moc rád si popovídám s Kihyunem a ochutnám jeho jídlo.

„Tak můžeme." hned přikývnu s tím, že učebnici z matematiky mám stejně u něj.

„Počkej...takhle?" zastaví mě v kroku, pozvednu obočí.

„No co, já v županu už běžel přes celou ulici, nemyslím si, že je to něco extra." pokrčím rameny.

„Ale...i s tou maskou?" potlačuje smích. Vystřelí rukou ke svojí tváři, kde zjistím, že opravdu mám pořád na sobě pleťovou masku.

„Idiote!" zaprskám a uteču domů. „To jsi mi, mami, nemohl nic říct?" proletím obývákem a slyším za sebou, jak zabrblá něco o tom, že za to zase může on a vletím do pokoje. „Blbeček jeden! Já s ním chodím po ulici jako s bezdomovcem a on se mi bude smát za pleťovou masku?" Zanadávám si pro sebe a v koupelně si masku sundám a opláchnu se učešu si rozčepýřené vlasy a převléknu se do pohodlného oblečení. S nadávkami si tedy sbalím batoh, když už jsem v pokoji a hodím si ho přes rameno.

„Přijdu nějak k večeři." zabručím na mámu a vyjdu ven, kde se setkám s provinilým Yanjunovým výrazem.

„Promiň, já to nemyslel zle, bylo to roztomilé." zasměje se, probodnu ho svým vražedným pohledem verzí 2.0 a vyjdu napřed. Zasměje se a doběhne ke mně. Nakonec krok s pomalým natolik, abych mu umožnil, aby šel vedle mě, i když ten idiot to nepotřeboval, protože měří 4 metry a jeden jeho krok je 150 mých, takže mě stejně hned došel, ale nepotřebuju se cestou k němu uhnat.

Po cestě k němu najedeme na volnější téma a já k němu zvednu oči, když mi řekne, že neví, co budou doma dělat. Chytím ho za ruku a zadívám se na lavičku. Pomalu ho stáhnu na stranu, abychom si na lavičku sedli, když vidím, že si o tom chce promluvit a zároveň nechce. Venku fouká příjemný jarní větřík a na začátku lesoparku je klid a nikdo poblíž. Pomalu ho pohladím po ruce a zadívám se na něj. Chvíli na lavičce sedíme a povídáme si, neotvírá téma, které nakousl, ale nenutím ho, pokud to není něco, co by mi chtěl říct, tak ho nebudu nutit.

Po dlouhé chvíli se zvedneme a vyjdeme ruku v ruce pomalým krokem k jejich domu. Vypadá teď živěji, i když je pořád vidět, jak se na něm ty léta zanedbanosti podepsali. Projdeme branou a najednou mě na chvíli zamrzí, že se ke mně hned neslétly čtyři zvědavé vrány. Projdeme vchodovými dveřmi dovnitř a já se hned setkám s vůní domova a dobrého jídla.

„Mami, jsme tu." zavolá Yanjun. Podle bouchnutí hrnce uznám, že je Kihyun v kuchyni, a tak se tam rozejdu.

„Zhangie, miláčku," utře si Kihyun ruce do utěrky a hned se ke mně rozeběhne, aby mě uvítal. Obejme mě a pohladí po zádech. „doufám, že máš hlad." usměje se na mě.

„Vždycky." zasměju se a Kihyun mě pohladí po vlasech. Trhnu sebou, když se za mnou ozve hluboký hlas. Trošku uhnu na stranu, když dovnitř vejde podle všeho Changkyun, poznám to hlavně podle toho, že hned přišel za Kihyunem a vtiskl mu pusu. Changkyuna jsem ještě neviděl. Vypadá tak pěkně, celá Yanjunova rodina je moc hezká. Nakonec se usadíme my čtyři ke stolu, Yanchen a Cheng jsou prý někde venku, a tak se pustíme do jídla. Musím se usmát, když se tu cítím jako doma, jako by to byla moje druhá rodina. Povídáme si a smějeme se a v břiše se mi rozlévá teplo, jak tím výborným jídlem, tak i tou příjemnou atmosférou.

„Ukaž, takhle ne." zasměje se Yanjun, když se snažím počítat nějaký příklad. Odfrknu si s tím, ať se nevytahuje, že to umí a on se jen zasměje a začne mi ukazovat, jak správně příklad vypočítat. Ležíme u něj na posteli, oba na břiše vedle sebe, před námi je učebnice a občas o sebe zavadíme rameny. Musím si na chvíli skousnout ret, přijde mi to tak hezké. Jako bych se dostal do nějakého romantického filmu. Zatímco Yanjun počítá, tak k němu zvednu hlavu a začnu si prohlížet profil jeho nádherné tváře. Dívám se na každý malý detail a moje tělo jako by mi dávalo signály, že mám něco udělat, i když nevím co. Yanjun po chvíli zvedne hlavu a natočí ji směrem ke mně a mě zaskočí dech v krku, když se jeho oči zadívají do těch mých. Polknu a cítím, jak moje tělo skoro křičí, ať něco dělám.

„Musím na záchod." vyjeknu a rychle se překulím na konec postele a vstanu. S odkašláním rychlými kroky vyjdu ven a hned jak zavřu, tak se zády o dveře opřu a zhluboka si povzdechnu. Pomalu se rozejdu do koupelny, ale na chvíli se zastavím u schodů, když uslyším dole hlasy.

„Nevím, co budeme dělat, Kiki." zašeptá hlas. Trošku se přikrčím, abych nebyl vidět a přes žbrdliny v zábradlí se podívám dolů, kde na sedačce vidím sedět Kihyuna a Changkyuna.

„Já vím, Kyunnie...vůbec nic...mě nenapadá." slyším tiché posmrknutí a vytřeštím oči.

„Koukal jsem se na účet, máme tam...něco, abychom vyžili tak možná do konce měsíce, když budeme hodně skromní," zašeptá Changkyun a obejme Kihyuna kolem ramen. „volal jsem do firmy, ve které jsem pracoval...prý už neexistuje." povzdechne si Changkyun.

„Já jsem volal do svojí práce," trpce se zasměje. „prý nechtějí s flákačem, který si na dva roky zmizí, nic mít." zakroutí hlavou. V jejich hlase slyším a cítím tu bezmoc, tu tíhu každého slova.

„Nejdřív musíme na úřadech vysvětlit, že jsme neumřeli, zaplatil jsem elektriku a vodu za dva roky a na účtě už je jen ten zbytek, Yanjun je po vysoké, ale dva roky na to byl pryč, takže nemá žádné zkušenosti, Yanchenovi...nevím, jestli někdo uzná tři roky na vysoké, asi bude muset začít znovu, já nevím. Cheng je teprve po maturitě...vůbec nevím, co si teď počneme." zlomí se mi kousek srdce, když vidím, jak si Changkyun opřel hlavu o Kihyunovo rameno a tiše něco na konci vzlykl. Kihyun si skousnul ret a Changkyuna objal.

„Nějak to zvládneme, budeme dělat práci, jaká se najde, dokud se znovu...nějak nepostavíme na nohy." šeptá Kihyun a v jeho hlase slyším, jak se snaží být silný a pozitivní, ale jeho hlas se lehce s každým slovem lámal. Pomalu se narovnám a vrátím se zpět do chodby a prohrábnu si vlasy. Nenapadli mě následky té jejich kletby...

Zabraný v myšlenkách se pomalu vrátím k Yanjunovi a zakroutím hlavou, když se mě optá, jestli se něco neděje. Bolí mě srdce, když se večer loučím a Kihyun s Changkyunem se na mě usmívají, tak vřele a mile, i přes to, že jsou jejich oči lehce rudé. Rozloučím se s nimi a počkám na Yanjuna, aby mě doprovodil domů. Pořád se ve tmě cítím nejistý. Od té příhody ... mám strach chodit sám.

„Opravdu se nic neděje?" zastaví mě Yanjun, než vejdu brankou dovnitř. Celou cestu jsme šli v tichosti a já pohledem sledoval cestu, po které jsem šel. Zvednu k němu oči a lehce se usměju.

„Ne nic, dobrou." zamávám na něj a pomalu vejdu do domu. Projdu dveřmi a zadívám se na sedačku, kde sedí táta s mámou a dívají se na film, odložím si batoh u dveří a dojdu pomalu k nim.

„T-Tati?" špitnu, hned, jak táta uslyší můj tón, tak vypne televizi a víc se posadí.

„Copak je, králíčku?" pohladí mě po vlasech.

„Tati, já...bych potřeboval pomoct," zvednu k němu oči. Táta pozvedne obočí a hned kývne, abych pokračoval. Nadechnu se. „víš, Yanjunova...rodina je na tom teď finančně špatně," začnu a zvednu k němu oči, abych viděl, jak se zamračil. Vím, co se mu honí hlavou, že mě k tomu Yanjun navedl, a že je další, kdo by chtěl být se mnou jen kvůli jeho penězům. "zaslechl jsem je...jak se baví o tom, že...ani jeden nemají práci, že nemají peníze skoro ani na jídlo a...," zvednu k němu oči. "chtěl bych jim dát něco do začátku." Špitnu a pak se zhluboka nadechnu a řeknu tátovi všechno o kletbě, o tom, jak museli dva roky žít a jak jsou teď na dně. Vím, že mi táta uvěří, už jen proto, že sám Yanjuna viděl, ale chtěl jsem mu to celé říct, protože nechci mít před ním jakékoliv tajemství. „Napadlo mě, jestli nehledáš ve firmě nějaké zaměstnance, víš..." špitnu. Zvedne se a beze slov odejde z místnosti.

„Hoseok," máma vypískne, ale jsou slyšet jen, jak klaply dveře. Povzdechnu si, doufal jsem, že jím táta pomůže, ale nemůžu se mu divit, pořád jsou to cizí lidé a nemůžu ho nutit, pokud nechce, i on musel v životě hodně dřít, aby se dostal tam kde jde. „já si s ním pak promluvím, mm?" pohladí mě máma po rameni. Přikývnu a povzdechnu si a chci se zvednout, ale po chvíli se opět ozvou dveře a následně kroky.

„Tak příští týden můžou oba nastoupit." usměje se, když si sedne zpět na sedačku a položí telefon na konferenční stolek. Vytřeštím oči a hned mu skočím kolem krku.

„Děkuju tati, děkuju moc." vzlyknu a dojatě ho objímám. Věděl jsem, že má táta srdce ze zlata. Zasměje se a taky mě obejme.

„Dej jim kartu, kterou jsi měl jako menší, je na ní omezený přístup, ale je tam dost veliký limit, aby mohli opravit dům a pořádně jíst." zasměje se a kývne na mě. Setřu si slzy, a ještě několikrát mu poděkuju. Táta mi řekne, že mi vytiskne papíry k pozicím, kam můžou Kihyun a Changkyun nastoupit a dá mi to zítra ráno. Když si lehám do postele, tak se moc těším na chvíli až ho zítra uvidím a budu mu moct říct ty dobré zprávy.