Yanjun

Když mi tu noc usne v náručí. Cítím se...najednou víc naživu než předtím. Myslel jsem, že už se nikdy neprobudím. Vím, že jsem měl pocit, že sním, ale nedokážu si vybavit, o čem ty sny byly...možná to byly spíš nějaké obrazy? To je ale teď jedno, protože...teď je tady, v mé náruči a já jsem zase živý.

Slyšet od něj, že mě má rád. Je to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel. A já najednou věděl, že mi je jedno, že se už nezměním na člověka. Svět už pro mě není hrozným temným místem, ale místem, kde je mi hezky. A...i já se ve své kůži najednou cítím lépe než kdykoliv předtím.

Už jsem si zvykl na tuhle svoji novou podobu a...nevadí mi ani trošku. Pokud nevadí Zhangjingovi, a pokud mě má takového rád. Myslím, že víc nechci. Chci ho dál mít rád a dál mít rád svůj život.

Tvým úkolem nebylo najít lásku...ne tak docela...tvým úkolem bylo najít lásku sám k sobě. Najednou jako bych slyšel nějaký cizí hlas, tak sebou trhnu a otevřu oči. Ale nikoho nevidím, i když stražím uši, jakkoliv chci, tak neslyším vůbec nic. Znovu se uvelebím, víc obejmu Zhangjinga a vrátím se zpátky do říše těch nejkrásnějších snů.

Ráno mě probudí Zhangjingův křik. Hned vystřelím do sedu, mám pořád zavřené oči, ale jsem připravený ho bránit, ať už před čímkoliv.

„C-Co, co se děje!" řeknu vážně, a ještě vážněji se na něj zadívám, když konečně otevřu oči. „D-Děje se něco?" zeptám se a natáhnu ruku. V té chvíli mi to dojde. Zadívám se nevěřícně na svoji ruku...na svoji lidskou ruku. No to mě poser, to mi chcete říct, že já jsem zpátky člověk? Připlácnu si ruce na obličej a začnu si ohmatávat každou část mé tváře. Super, vypadá to, že nejsem jako Voldemort, mám nos, dokonce i dvě oči...možná už budu vypadat normálně. Rozhodnu se vystřelit z postele.

„Do píč-" vyprsknu, když zapomenu, že momentální velikost mých kalhot je tak 100x větší, než je má normální lidská velikost. Zvednu se ze země a kalhoty si chytím u pasu, doběhnu k zrcadlu a začnu křičet, když vidím svoji tvář. Moje vlasy vypadají děsně, mám je skoro až po ramena, moje strniště na tom není o moc líp a...no, jsou místa, kam se asi raději dívat nebudu.

„Yanjunnie?" špitne na mě jeho jemný hlásek, otočím se, ale v tom mi někdo rozrazí dveře. Nejen někdo. Nahý Chengcheng. Začne se vlnit no...a jeho...jak bych to nazval? Říct chlouba, Hahaha, nemá se čím chlubit...řekněme, že jeho penis se vlní ve stejném rytmu jako on. Zhangjing zaleze pod peřinu, nedivím se mu, já asi poběžím zvracet.

„Cheng, ty kreténe, vypadni." Zaprskám a prstem ukážu na jeho rozkrok, něco a rozkrok si rukou zakryje, jako by to snad pomohlo. I jeho vlasy vypadají zarostle a příšerně, ježiši.

„Kde je ten idiot!" ozve se rázně a já ztuhnu. Teď, teď mě máma určitě zabije, na sto procent mě zabije. Vejde dovnitř a probodne mě pohledem...jeho delší vlasy vůbec nevypadají zanedbaně, vypadá jako by vylezl z kosmetického salonu.

„Promiň, mami." Vypískne Cheng, já se plácnu do čela.

„Promiň, miláčku." Usměje se máma jako neviňátko a jako andílek.

„Nic se neděje, mami-" chci začít, ale máma mě hned utne, navíc do mě pohledem zabodne při nejmenším sekeru.

„Na tebe jsem nemluvil." Odsekne mi a usměje se na Zhangjinga. Uhnu pohledem a odkašlu si, ale máma ke mně dojde a pevně mě obejme. Zašeptá, jak moc je rád, že už jsme to konečně zase my. Lehce posmrkne, ale na jeho něžném úsměvu vidím, jak moc nechce tuhle krásnou chvíli pokazit slzami. „Díky tobě." Dojde za Zhangjingem a pevně ho obejme. Usměju se na ně oba a pak se musím překvapeně usmát víc, když vidím, jak Zhangjingovi hoří tváře.

„Asi bych tě měl doprovodit domů." Usměju se, když je v celém domě kravál, jak jsou všichni nadšení, že je všechno při starém.

„Mh." Zhangjing přikývne a já se omluvím a dojdu ke skříni, abych na sebe naházel nějaké normální oblečení. „Fuj," Zasměje se Zhangjing, když všechno moje oblečení smrdí zatuchlinou. „půjdu asi radši sám." Zakroutí hlavou a já si dotčeně založím ruce na hrudi.

„To není fér, já za to nemůžu." Snažím se ho přimět k odvolání toho, že prý smrdím.

„Neodmlouvej mu, Lim Yanjun, nebo tě zabiju." Ozve se ostře mámin hlas a já ztuhnu a odkašlu si.

„Dělám si srandu, tak pojď." Dloubne do mě Zhangjing a já s přikývnutím a úsměvem v jeho doprovodu sejdu schody. Yanchen a Cheng jsou v kuchyni nazí, nechci vědět, jestli je to jen shoda náhod nebo jim nedošlo, že jsou nazí anebo si tam něco měří, opravdu to nechci vědět. Najednou je to ale úplně jiné, když vyjdeme ven...lidé na mě nepokřikují, slunce mě tak nepálí do očí...najednou je to...o dost příjemnější. Se Zhangjingem najedeme na normální téma jako by se toho zase až tak moc nestalo. Jako by nenastali žádné změny.

„Té matiky se neboj, doučím tě to," usměju se na něj a s hranou povýšeností do něj dloubnu. „au." Vyprsknu, když mi vrazí loket do žeber a já zachroptím. „Myslím to vážně, rád ti pomůžu." Zaskuhrám a držím si žebra.

„Ty," zasměje se, když dojdeme k jeho brance a otočí se ke mně čelem. „se běž v prvé radě ostříhat a vyper si oblečení," Zasměje se a zakroutí hlavou. „takhle smradlavého tě doma nechci." Vyplázne jazyk, zatímco se schová za branku.

„Počkej," usměju se, a ještě ho zastavím v krocích. „dobře, ostříhám se a vyperu oblečení, ale ještě ti dám svoje číslo, teď už můžu používat telefon." Zasměju se. Přidám k tomu jeden ze svých speciálních vtípků. Zhangjing protočí oči, ale i tak se zasměje a my si čísla vyměníme.

„Ahoj, Jingieee," ozve se hlas poblíž, doběhnou k nám dva kluci a začnou si mě s povytaženým obočím prohlížet. „ahoj?" řeknou jednohlasně směrem ke mně a povytáhnou obočí.

„Um..Yanjun." odkašlu si, když je mi po jejich desátém odkašlání jasné, že chtějí vědět moje jméno.

„Tak Yanjuuuun." Znovu řeknou jednohlasně a tázavě se zadívají na Zhangjinga, který se podívá na mě a prstem si přejede po krku. Raději se rychle rozloučím a doběhnu zpátky domů.

Do stříhání se nemusíme nijak přemlouvat, protože tam vyrazíme všichni. No všichni...já, Cheng a Yanchen, hlavně proto, že nás máma vyhodil z domu, protože chtějí mít s tátou čas pro sebe. Máme se vrátit nejdřív za týden, fakt nevím, co budeme dělat.

Jako první zamíříme do kadeřnictví, díky bohu, že mají volno a my tam nemusíme čekat. Já si strniště oholil už doma, Chengovi tam nic neroste a Yanchen...bůh by nedovolil, aby jeho sluníčkový úsměv kazilo něco jako vousy. Nechám se nějak ostříhat a naše další zastávka je nakupování oblečení. Jelikož máma prolezl naše skříně a...k našemu zjištění je většina oblečení zničená od molů...ano, vyslechl jsem si, že je to moje vina, protože jsem se o dům nestaral, dokud nepřišel Zhangjing...takže ano, je má vina, že oblečení sežrali moli.

„No, Cheng," drbnu do něj, když procházíme regály s oblečením. „teď, když už jsi člověk, tak se můžeš zastavit za Justinem." Pozvednu na něj obočí. Ztuhne a upustí ramínko s tričkem. Něco nervózně zakoktá a uhne pohledem. „Hele, on čeká na tebe a ty na něj, tak nebuď srab nebo tě za ním dotáhnu." Zasměju se a poplácám ho po rameni. Nadechne se, a nakonec ze sebe vyloudí něco, co moc nedává smysl, ale pochopil jsem z toho, že za Justinem zajde.

„Budu tě krýt neboj se, půjdu s tebou, aby ses nebál." Usměje se na něj Yanchen.

Musím říct, že...mi tohle chybělo. Díky tomu, jak jsem se předtím choval...netrávili jsme spolu všichni moc času. Bude to tím, jak jsem se všem z rodiny vyhýbal a spíš jsem se uzavíral do sebe. A musím uznat, že mi to chybělo. Ale na rozdíl od minulosti, teď už jsem jiný a můžu všechno napravovat, můžu se ke své rodině chovat hezky. Už nemusím být takový jako předtím a už nemusím zraňovat všechny kolem sebe.

To: Zhangie♥

Už jsem ostříhaný a vyvoněný. Připravený na doučování matiky. Odešlu zprávu a usměju se, když zrovna sedím s bráchama na jídle v nákupáku. Máma nám pořád neposlal smsku, že se můžeme vrátit domů. Takže jsme to zalomili tady.

From: Zhangie♥

To ještě neznamená, že tě vezmu k sobě domů :P Přečtu si jeho odpověď a musím se zasmát. Skousnu si ret a začnu mu hned odepisovat. Pche, prý jestli se nebojím jeho táty. Samozřejmě, že se...bojím. Sice jsem nebyl úplně v dobré kondici, když jsem ho domů nesl, ale...proporce jeho otce si moc dobře pamatuju, moc dobře si vybavuju, svalnatost jeho rukou...hádám, že by mi jednou fackou odmrštil hlavu do sousedního města. Rozerval by mě na kusy holýma rukama a ani by k tomu nepotřeboval žádnou zbraň. Je jasné, že se bojím.

„Nikdy jsem tě takhle neviděl." Zubí se Yanchen, zatímco já se culím jako měsíček na hnoji, zatímco si se Zhangjingem vyměňuju smsky. Odkašlu si a uhnu pohledem.

„Někdo je tu zamilovanýýý." Dloubne do mě Chengcheng, aby se k Yanchenovi mohl přidat s tím mě škádlit. Pozvednu na něj obočí a on hned přestane, když je mu jasné, že jestli mě bude srát, začnu ho srát s Justinem a donutím ho jít za ním hned teď. Takže jejich škádlení netrvá ani dvě minuty a já se spokojeně usměju nad tím tichem, které jsem si vydobyl.