Zhangjing

Pořád se celý třesu. Tisknu se k tátovi a vzlykám zatím, co strážník, kterého táta přivolal, sedí naproti nám a něco si zapisuje. Snažím se, aby se mi neklepal hlas, zatímco mu popisuji, co se stalo.

Byl jsem celý vykolejený z předešlého dne, že jsem se chtěl domů dostat co nejrychleji, a hlavně za světla. Hnal jsem ze školy rychlostí, jakou jsem jen dokázal vyvinout. Ohlížel jsem se za každým zvukem, ale nedostal jsem se moc daleko. U autobusové zastávky v mé ulici, mě zastavil Syang. Řekl mi, že si se mnou potřebuje promluvit, a i když jsem se bál, přikývl jsem. Mluvil o věcech, kterým jsem moc nerozuměl, ale poslouchal jsem ho. Řekl jsem si, že to je aspoň to jediné, co můžu. Nevšiml jsem si, že vedle nás zastavilo auto. Chytil mě pevně za paži, zatřesu se nad tou vzpomínkou toho stisku. Než jsem se nadál z auta vystoupil další kluk a zatáhl mě dovnitř. Stihl jsem vykřiknout, ale kolem nebyl nikdo, kdo by mi mohl, jakkoliv pomoci. V autě jsem se vzpíral a prosil, ať mě nechají jít, ale jen se smáli. Vytáhli mě z auta a když jsem se pokusil o útěk, tak mě zmlátili. Přivázali mě k židli a pak nastala Syangova chvíle, chvíle, kdy mohl být pyšný a říct mi svůj plán. Jeho oči byli studené a jeho pohled, ten byl mrazivější než zimní noci. Polknu a utnu se ve vyprávění, táta mě pohladí po vlasech, nespěchá na mě.

„Řekl mi, že se mnou chtěl chodit jen kvůli tátovým penězům, že o mě vlastně nikdy neměl zájem, kdo by prý měl," vzlyknu a posmrknu. „řekl mi, že když ze mě nemůže dostat peníze po dobrém, tak to bude po zlém, že napíšou tátovi dopis s výkupným a pokud je hned nepošle, že mi budou ubližovat...že rodinu už nikdy neuvidím, pokud nebudu spolupracovat." vzlyknu. Strážník si něco napíše a pak kývne na tátu. Máma hned zaujme jeho místo a obejme mě, když jde táta něco řešit s policistou.

„Vidíš, a proto si vždycky všechny proklepnu, než je pustím ke králíčkovi." vypískne táta v kuchyni. Máma jen něco odsekne, zatímco mi Ziyi ošetřuje ret.

„Teď na to zrovna není dobrá chvíle, Hoseok." uštkne se máma a dojde ke mně.

„Králíčku...je mi líto, co se stalo." sednou si všichni ke mně, zakroutím hlavou, není to jejich chyba, měl jsem to vidět, už od první schůzky jsem měl vidět, o co mu jde. Táta se na chvíli odmlčí a pak se mě zeptá, tu otázku jsem čekal, ale nebyl jsem nijak připraven na to, na ní odpovědět. „Kdo byl ten, kdo tě zachránil?" zamračí se. Vím, že Junnieho viděl, vím, že je zvědavý a má strach, ale zakroutím hlavou.

„T-To byl Yanjun, ten kamarád, o kterém jsem ti říkal," špitnu, táta zalapá po dechu, ale nevidím na něm ani známku znechucení nad tím, jaký Yanjun je, nic míň jsem nečekal, táta je tolerantní, to on mě naučil milovat každého tvora nehledě na to, jak vypadá. „je...je moc hodný a...já ho mám moc rád, tati." špitnu. Lehce se usměje a pohladí mě po vlasech.

„Vypadá jako moc hodný...člověk?" usměje se. „Až ho příště uvidíš tak...mu poděkuj, i za mě." pohladí mě po vlasech a já přikývnu. Chci ho vidět co nejdříve, chci mu říct, jak moc jsem mu vděčný a moje pravé pocity.

Tu noc jsem usínal hodně špatně. Pořád jsem se budil a lapal po dechu, jak se mi vzpomínky vraceli. Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo usnout, možná spíš to bylo únavou z celého dne.

**

Ráno mě probudí zuřivé klování na okno, trhnu sebou a protřu si oči. Snažím se zorientovat, dokud neuvidím tři vrány, jak sedí na okně, hned. jak vidí. že jsem vzhůru začnou krákat a znovu mi ťukat na okno. Zadívám se trhnutím na hodiny na nočním stolku a překvapím se, když zjistím, že už je odpoledne. Pomalu vstanu a otevřu okno. Vrány hned vletí dovnitř a začnou krákat. Nevím, co se děje, nerozumím jim.

„Já...já nevím, co se děje." řeknu zničeně. Kihyun doletí ke knihovně, kterou v pokoji mám a shodí na zem knížku. Hned si k němu kleknu a zadívám se na písmenka, na která ukazuje zobákem.

„Y-a-n-j-u-n–p-o-m-o-c." vytřeštím oči a on hned zakráká. Přehodím přes sebe župan a nechám je, aby mi vlétli na ramena.

„Králíčku, jak jsi se vyspal – co to je za ptáky?" vyjekne táta a pokřižuje se. Máme pozvedne obočí a prohodí něco o tom, že jsem se zbláznil.

„Tati, já, potřebuju jít, něco se stalo Yanjunovi." vyjeknu.

„A jak to víš?" vyjekne a dožaduje se vysvětlení, ale máma ho zarazí.

„Běž." usměje se a já mu poděkuju a rozeběhnu se ven. Je mi jedno, že na sobě mám pyžamo a přes to župan, že běžím v pantoflích, a že jsem nejspíš rozcuchaný, potřebuju se k němu dostat co nejrychleji. Kihyun vyletí na před a narazí do branky, aby mi jí otevřel a já rychle proběhnu dovnitř. Rozhlédnu se po domě. Proč to tu najednou vypadá tak ... tak studeně. Překvapeně sebou trhnu, když mě Yanchen klovne. Zadívám se na něj a on s hlasitým krákáním sletí z mého ramene a začne panicky létat po domě. Několikrát narazí do okna. Jakoby...to ani nebyl on.

„Yanchen?" špitnu, ale ani nekrákne na odpověď jen se na mě zadívá a pak zase panicky začne lítat po domě a narážet do věcí jakoby...se z něj doopravdy stával divoký pták. Vytřeštím oči, když to samé začnou dělat ostatní. Hned se rozeběhnu po schodech nahoru a rozrazím jen jedny dveře. Moje tušení bylo správné, když se zadívám na růži, byla...suchá, všechny její lístečky byli opadané. Málem se mi podlomí kolena, když se zadívám na postel, na které ležel Yanjun. Hned k němu doběhnu a začnu s ním třást. „Yanjun." řeknu rázně a další zvuk, který zaplní místnost je můj vzlyk. On...nedýchá... začnu hlasitě vzlykat, srdce se mi bolestně sevře a celým tělem mi proběhne mráz. „N-Ne, to mi nemůžeš udělat, prosím, Yanjun." zavzlykám a zajíkám se svými slzami, třesu s jeho bezvládným tělem a lapám po dechu. „Tohle...nemůžeš...prosím, ne, když tě mám tak moc rád...Yanjunnie, říkali jsme-" posmrknu a nadechnu se k další slovům. „říkali jsme, že se budeme spolu starat o zahradu...ž-žertovali jsme, že budeme mít první lidsko-zvířecí kavárnu, no tak, tohle mi nedělej." zavzlykám, ale ...nic se neděje, jeho tělo zůstává bezvládné. Nevím, jak dlouho u něj sedím a vzlykám, pořád mu opakuji, jak moc ho mám rád, jak moc je pro mě důležitý a že o něj nechci přijít, i když...jsem o něj už přišel. Vyčerpán pláčem a bezmocí se pomalu postavím a skloním se k němu. „Jdu moc pozdě." špitnu a mám co dělat, abych se opět nesložil. Pomalu se k němu nahnu a vtisknu mu malou pusu a znovu se zajíknu vzlyky. Pomalu zavřu dveře, když vycházím z pokoje a pevně se držím zábradlí, zatímco scházím schody. Už ani nemám slzy, které bych plakal. Jediné, na co se zmůžu je jen skuhrání. Pomalými kroky dojdu ke dveřím do zahrady. Zadívám se na vrány, které hned znovu zmateně a vyděšeně létali po domě. „Pustím vás ven." špitnu a otevřu dveře a ony hned vylétnou. Dívám se na oblohu, ke které čtyři vrány vzlétly. Vylétli vysoko a daleko, ani jednou se neohlédly. Padnu na zem a zakryju si obličej, zatímco znovu propuknu v ustavičný pláč. Najednou jsem ztratil vše.

Dlouhou dobu sedím ještě na zahradě a už ani vzlyky nevychází z mých úst, spíš jen tak odevzdaně hledím před sebe. Píchne mě u srdce, když slyším zakrákání jakoby ironie osudu. Pomalu se zvednu a zavřu dveře na zahradu, zatímco procházím studeným domem. Zavřu za sebou dveře a zalapám po dechu, když se snažím, abych znovu nepropukl v hysterii. Stačí dva kroky, dva kroky k tomu, abych v nich ztuhl, když se z nebe snese černé pírko. Zadívám se na oblohu, kde se mihne černý stín a zakrákání. Odevzdaně natáhnu ruku, na kterou mi slétne černá vrána s jemným bílým chmýříčkem. Zakráká na mě a pokyne hlavou.

„K-K-" nadechnu se a zatřese se mi dech. Zakryje si pusu a snažím se abych se nesložil na zem. „Kihyun?" spolknu svoje slova, nemám žádné naděje, ale ve chvíli, kdy vrána kývne a krákne na souhlas, tak vytřeštím oči a s nadějí v srdci se otočím. Rozrazím dveře, že se divím, že jsem je neurval z pantu a rozeběhnu se dovnitř, vyjeknu, když mi to uklouzne na schodech. Chytnu si se zaúpěním koleno a znovu se postavím. Dopajdám až do pokoje a rozrazím dveře. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Moje srdce mi dodá odvahu a já udělám ten krok dovnitř. Otevřu dveře a dojdu k posteli a po několikáté dnes pokoj zahltí můj vzlyk ve chvíli, kdy vidím, jak se nadzvedla jeho hruď.

„Yanjun," zavzlykám a padnu k němu na kolena. Pomalu sebou trhne a natočí hlavu směrem ke mně. Pomalu otevře dveře, a to už nevydržím a skočím mu kolem krku. Začnu vzlykat a plácat slova jedno přes druhé, zatím co si jeho ruce najdou cestu kolem mého těla. „tohle...už nikdy nedělej," zavzlykám a s pláčem posmrknu. „mám tě moc rád Junnie. Moc moc, nesmíš mě nikdy už takhle opustit," zatřese se mi dech při slovech. Trvá to déle, než jsem byl schopný si přiznat, ale nakonec jsem se konečně uklidnil. „bál jsem se, že jsem přišel o vás všechny." pohladím každou z vran po hlavičce, když k nám doletí.

„Zachránil jsi mě." špitne Yanjun a pomalu se posadí, zakroutím hlavou.

„Zachránili jsme se navzájem." usměju se. Zadívá se na svoje ruce a trošku si povzdechne.

„Myslel...myslel jsem, že když se najde někdo, kdo by mě měl rád, tak...že to tu kletbu zruší." povzdechne si. Chytím ho za tlapy a zadívám se mu do očí.

„Záleží na tom?" usměju se. „Pro mě jsi dokonalý takový, jaký jsi." zakroutím hlavou usměje se.

„Máš pravdu." špitne se smíchem. Vrány něco nesouhlasně zakrákají a vrhnou se na Yanjuna v útoku klování. Musím se zasmát, když něco vypískne a začne před nimi utíkat. Zadívám se na seschlou růži a sundám z ní sklenici, která ji chránila. Vezmu kousky mrtvých okvětních lístků a květináč. Už nebudeš potřeba. Snesu ji dolu a zavřu dveře.

„Víš," špitne, když spolu sedíme na sedačce. Tisknu se k němu, a tak k němu zvednu oči a usměju se v čekání na jeho slova. „díky tobě...mi tahle podoba nevadí," zakroutí hlavou. Překvapeně se od něj odtáhnu a usměju se. „díky tobě...mám tuhle podobu i rád, můžu tě v ní chránit, a cítím se v ní...díky tobě dobře...máš pravdu, nezáleží na tom, jak vypadám, jsem to pořád já." usměje se. Šťastně se usměju.

„Mám tě rád, Junnie." nahnu se k němu a vtisknu mu letmou pusu na tvář.

„Já sebe už taky," usměje se a já ho plácnu po rameni, zatím co se zasměje. „ale tebe mám rád daleko, daleko víc." chvíli nad tím přemýšlí, ale nakonec se ke mně také nahne a vtiskne mi pusu na tvář. Musím se zasmát, když to šimrá.

Po večeři, jsme se rozhodli, že půjdeme spát spolu. Tisknul jsem se k němu a usnul jsem možná rychleji, než jsem doufal. Jeho náruč byla mým bezpečným místem a já mohl bezesterachu a beze špatných vzpomínek usnout. Změnil zlé dny na pouhé špatné sny.

**

Ráno se probudím jako první a se zavřenýma očima se protáhnu. Víc se k Yanjunovi přisunu ve snaze najít požadované teplo, ale zarazím se a vytřeštím oči a dům zaplní můj křik.

„C-Co, Co se děje!" Yanjun vystřelí do sedu připraven, nevím na co, když má pořád zavřené oči. Za to já...já nevěřím těm svým. Začervenám se, když vidím z jeho nahé pokožky víc, než bych předpokládal ale. On...vypadá jinak jako...člověk. Otevře na mě oči a zadívá se na mě. „D-děje se něco?" špitne a natáhne ke mně ruku, v tu chvíli se i on zarazí a začne si svojí, teď už opravdu ruku, holou ruku prohlížet. Připlácne si ruce na obličej a začne si ho všemožně ohmatávat a pak vystřelí z postele.

„Do píč-" zakleje, když se ozve rána, jak zakopl o své už veliké kalhoty a rozplácl se na zemi. Podrží si je u pasu a doběhne k zrcadlu ve svému pokoji a zakřičí. Já pořád sleduji jeho nahou kůži, a to, jak vypadá teď jinak. Jak má dlouhé a zanedbané černé vlasy. Když se ke mně otočí nemůžu přehlédnout fakt, že je nádherný.

„Yanjunnie-?" chci se zeptat, ale ozve se dusot.

„Brácha! Brácha, koukej!" rozrazí dveře další kluk a já vyjeknu a zakryju si obličej, když je nahý, docela nahý.

„Cheng, ty kreténe." zaprská hlas pro mě neznámý a při tom jako bych ho poslouchal každý den. Je o něco méně hlubší a méně nakřáplý, ale pořád krásný.

„Kde je ten idiot." ozve se další hlas, vyšší a lehkými sykavkami. Netrvá to dlouho a dovnitř vejde další osoba. Je nádherný, jako anděl. Nemůžu z něj spustit oči, je jako...jako obrázek.

„Promiň, mami." vyjekne, teď už vím Chengcheng, a já pochopím, že ta nádherná postava je Kihyun.

„Promiň, miláčku." usměje se.

„Nic se neděje, mami-" začne Yanjun, ale Kihyun ho hned utne.

„Na tebe jsem nemluvil," odsekne a usměje se na mě, ale pak k němu dojde a obejme ho. „jsme to zase my." posmrkne a pomalu ho s něžným úsměvem pustí a dojde ke mně.

„Díky tobě." taky mě obejme a já ani nevím, co jsem udělal, ale obejmu ho. Yanjun se na mě usměje a cítím, jak mi začínají z jeho úsměvu hořet tváře. Na tohle...si budu muset zvyknout.