Yanjun

Držím ho ve své náruči, hladím ho po zádech a šeptám mu, že to všechno bude dobré. Ale uvnitř mě...sžírá mě vztek a nejistota. Strach. Kdo to byl a proč to vypadalo, že mu chce ublížit? Ty myšlenky mi začnou kroužit myslí, snažím se ho utěšit, ale čím víc ho utěšuju, tím víc znepokojuju sebe. Máma z toho nemá dobrý pocit, jak by taky mohl...ani já z toho nemám vůbec dobrý pocit. Co když to bylo cílené? Co když to nebyl jen tak někdo, kdo chtěl náhodného kolemjdoucího okrást? Co když to mělo nějaký smysl?

Víc ho na sebe natisknu. To pouto mezi námi...už předtím jsem věděl, že je silné, ale mám pocit, že sílí každou vteřinou, kterou spolu strávíme. Skoro mi ani nejde do hlavy, jak takové pouto může být, tak silné. Najednou...díky němu...mám pocit, že se sám sobě přestávám hnusit. Můj svět předtím...byl šedý, spíš temný...bez barev a radosti, ale teď...jeho úsměv dokáže v mém světě vykouzlit neuvěřitelnou duhu, najednou má všechno kolem mě barvu nebo pocit...jako by všechno rozzářil. Předtím jsem jen přežíval, ale teď...teď mám pocit, že žiju pro jeho úsměv a pro jeho štěstí. Ochránil bych ho před celým světem a nechci, aby se mu cokoliv stalo nebo aby se mu snažil někdo ublížit.

„Doprovodím tě." Řeknu ještě dřív, než mě o to stihne poprosit. Nejen proto, že jsem mu to viděl na očích, nejen proto, že se pořád třese. Ale hlavně proto, abych se ujistil, že mu nikdo neublíží. Ostatní letí s námi, aby zase hlídali okolí a já přes sebe přehodím plášť. Tentokrát jsem to já, kdo první chytí jeho ruku...snažím se o ten nejjemnější dotek, který dokážu udělat. Není to lehké, ale...s ním jako by to šlo samo.

Jdeme tiše temným městem. Už není zima, je chladněji, ale zima už se nenávratně dostává do pozadí. Těším se na jaro...na to, až budu moct zahradu víc zvelebit...na to, až spolu budeme moct být na zahradě a užívat si teplého vánku.

I když...upřímně...sám nevím, jestli tady budu. Nevím, co se stane. Růže neúprosně uvadá a její lístky padají a já...já sám nevím, co přesně se stane, až opadne její poslední lístek. Ale nechci nad tím přemýšlet. Přemýšlením to stejně nijak nezměním. Nezpomalím to ani nezrychlím.

Doprovodím ho zase tak, abych viděl na jeho dům. Možná dojdeme trošku blíž, ale pořád mám v sobě jistý strach. Rozloučíme se a já čekám, dokud bezpečně nevejde až do dveří od domu. Pak jako by mi ze srdce spadl kámen, když vím, že už je doma...je v bezpečí a taky tam v bezpečí bude. A to je dobře. To je jediné, na čem mi záleží.

Pomalými kroky se vydám ven, nechci moc myslet na černou budoucnost, která je nejasná. Spíš se snažím myslet pozitivně, snažím se myslet na všechny ty věci, které můžu na zahradě zvelebit. Na to, že můžu dostavět to posezení, co táta s mámou vždycky chtěli. Teď na to mám dost síly a...taky mám proč to udělat. Jednak pro ně a jednak i pro Zhangjinga. Protože jeho nadchne všechno, někdy mám pocit, že mu udělá radost každá maličkost.

Následující den sotva vstanu z postele. Vzbudím se pocitem jako by mě někdo dusil, držím se za krk a hystericky otevřu oči. Ty směřují k růži, které pomalu opadává předposlední lístek. Vždy ta bolest byla krátká, byla jen chvíli, ale tentokrát...trvalo to skoro hodinu, skoro hodinu trvalo, než jsem byl vůbec schopný normálně dýchat. Bolestně hýkám, zatímco ležím na boku a držím se na hrudi. Máma ke mně starostlivě sletí a hlavou se o mě začne otírat.

„N-Neměj strach." Zachroptím, jak se snažím dostat do plic víc a víc kyslíku.

Po půl hodině zkusím opatrně vstát, ale hned zase padnu do postele na zadek a chytím se za hlavu, když se mi zběsile motá. Jako bych absolvoval celonoční jízdu na nějakém kolotoči. Dlouho, dlouho trvá, než vůbec sejdu schody dolů a nakonec se zhroutím na gauči. Určitě to nic není, prostě mi je jen zle. To se normálně stává, ne? Nebudu hned panikařit...stejně panikařím, hlavou mi běhají všechny různé myšlenky. A jedna hlavní...co bude až opadne poslední list? Pokud ten předposlední byl takhle krutý, tak...co bude až dojde na poslední? Zastaví se mi srdce? Nebo budu trpět v bolestech? Ty myšlenky mě naprosto zaměstnají, ležím v posteli a ani nevím, kolik je hodin...jen zírám do stropu a hlavou mi to všechno neúprosně krouží. Vyruší mě až Cheng. Zběsile vletí do místnosti a začne nesrozumitelně něco vykřikovat.

„Cheng," jemně ho okřiknu, když mu není rozumět. Chytím se za hruď, když to zvýšení hlasu nebylo zrovna ideální pro můj současný stav. „nadechni se, uklidni a pak mluv, není ti rozumět." Vysvětlím mu a sleduju, jak se snaží popadnout dech.

„B-Byl jsem u Justina, jako vždycky, sedím na jeho okně a dívám se, co doma dělá," začne a mezi tím znovu a znovu popadá dech, jak to chce říct co nejrychleji. „bavili se o Zhangjingovi...prý jejich rodičům volal Zhangjingův táta, že se nevrátil ze školy...nikdo neví, kde je, protože Justin a Zeren se mezi sebou bavili o tom, že Zhangjing byl nějaký divný a že říkal, že půjde rovnou domů. Tak jsem rychle letěl sem, jenomže...tady taky není a...něco je špatně." Vydechne a já vytřeštím oči.

„To včera...určitě to nebyla náhoda." Prudce vstanu. „Musím ho najít." Řeknu vážně, když se máma zeptá, co hodlám dělat.

„Junnie, město je obrovské, jak ho chceš najít," slyším v jeho hlase vážnost. „já, Cheng a Yanchen obletíme město a pokusíme se ho někde najít...ty tu zůstaň s tátou...a nikam nechoď, nemůžeš jen tak někam jít, když nevíš kam!" řekne mi vážně. Chci protestovat, chci křičet, jak moc nechci čekat, ale poraženě sklopím hlavu a sednu si zpátky na gauč. Nemám jinou možnost, vím to. Může být kdekoliv a já sám bych ho nenašel.

To čekání je...tak ubíjející a bolestivé. Chodím do kolečka v obýváku, skoro si škubu srst těmi nervy, tím napětím, tím strachem...mísí se ve mně tolik pocitů, že nedokážu každý zvlášť popsat. Zároveň mi je tak zle, cítím, jak bych si potřeboval sednout, uklidnit se, ale to nejde, ne...adrenalin kolující v mé krvi mi nedovolí jen tak sedět a koukat do zdi. Mé utrpení skončí ve chvíli, kdy dovnitř vletí máma a ostatní. Hned vyběhnu za nimi, nechci, aby mi tu cestu vysvětlovali, chci, aby mě tam zavedli. Utíkám a je mi jedno, že ještě není tma. Je mi jedno, jak slyším kolem sebe lapání po dechu od okolních lidí. Je mi to jedno, protože má cesta má jen jeden cíl...cíl k němu, k Zhangjingovi, který je kromě mé rodiny to jediné, na čem mi záleží. Teď jde o jeho bezpečí, ne o to, co se mnou bude. Pokud mi opravdu nezbývá už tolik času, jak si myslím...chci, aby jeho záchrana byla tím posledním, co zvládnu udělat.

Doběhnu až na okraj města, máma křikne, že je v tom skladu. Ani nepřemýšlím a hned vykopnu dveře. Zrovna, když mu jeden z těch kluků chtěl dát pěstí.

„Dej od něj ty svý ruce pryč!" křiknu vážně a vidím na očích jejich zděšení.

„T-To je...to je nějaký monstrum!" vykřikne jeden a hned pustí všechno z rukou a s hysterickým výrazem začne utíkat.

„Co jsi zač?" řekne ten další. Ten, co už Zhangjingovi stihl ublížit, vidím, jak má Zhangjing natrhnutý ret.

„Já jsem," dojdu k němu a zlověstně to zavrčím. „tvoje noční můra, ty grázle." Zašeptám a chytím ho pod krkem a zvednu ho do výšky. Začne kopat nohama ve vzduchu, chvíli ho takhle nechám a pak ho shodím na zadek na zem. „Vypadni a opovaž se mu ještě někdy ublížit." Zakřičím, zatímco ten ubožák utíká, co mu síly stačí. „Jsi v pořádku?" hned si kleknu k Zhangjingovi a začnu rozvazovat lano, kterým má ruce připoutané za zády. Máma i Yanchen mi pomáhají tím, že do lana klovají.

Jakmile má ruce volné, tak ho hned vezmu do náruče. Natisknu ho k sobě a začnu se omlouvat, že mi to tak dlouho trvalo.

„Teď už jsi v bezpečí slibuju. Už ti nikdo neublíží, nikdy." Zašeptám vážně, zatímco s ním vyjdu ze skladu a vyjdu s ním na cestu.

„J-Junnie." Šeptne a krátce se na mě zadívá. Vytřeštím oči, když omdlí...panebože, jestli ho tady drželi celý den, kdo ví, co si musel prožít. Hned se rozběhnu, musí být v bezpečí. Je mi jedno, jak lidé kolem mě křičí, jak si na mě ukazují. Jak na mě pokřikují, že jsem nestvůra. Že jsem odporný. Je mi to jedno, protože teď v náruči držím celý svůj svět a hodlám ho zachránit. Doběhnu až k jeho domu. Nadechnu se a otevřu branku, dojdu ke vstupním dveřím a máma s Yanchenem začnou klovat do zvonku, aby nám někdo přišel otevřít.

Hádám, že nám otevřel Zhangjingův táta. Je dost svalnatý, hned vytřeští oči, když ho vidí v mé náruči, pak si prohlídne mě a já sklopím hlavu.

„Ti zmetci dostali za vyučenou," šeptnu a přendám mu Zhangjinga do náruče. „teď už je v bezpečí." Šeptnu a hned se rozběhnu pryč. Dokud se nesetmí, tak nemůžu domů. Nechci, aby ti lidé věděli, kde bydlím. Několik z nich po mě hází věci, zatímco utíkám do lesa, kde je najednou klid. Chytím se za srdce a opřu se zády o strom. Ani nevím...jestli domů dojdu. Sbírám na to síly, dokud se nesetmí a pak se pomalými kroky vydám za doprovodu mámy a Yanchena domů. Jde to pomalu, hodně pomalu, protože skoro nemůžu chodit. Mám mžitky před očima, motají se mi nohy a hlava. Naštěstí ale dojdu domů, dokonce se mi podaří po čtyřech dolézt až do pokoje. Svalím se na postel a zadívám se na poslední lístek na růži, lístek se chvěje, ale...pořád tam je...pořád, takže...tohle by ještě neměl být konec.

Ale jsem rád. Rád za to, kým jsem. Pro ostatní jsem možná jen odporné zvíře, ale...Zhangjingovi to nikdy nevadilo. Byl se mnou, i přes to všechno. Má srst ho hřeje, je rád, když se ke mně může přitulit...směje se, když mi zaplétá copánky v srsti. Pokud je to takhle, tak mi ani nevadí být zvířetem, vlastně...proč ne? Líbí se mi tenhle život, až teď jsem přišel na to, kolik věcí je na životě krásných. A já o to teď nechci přijít...a snad taky nepřijdu jen...jen...jen si určitě na chvíli odpočinu, usnu a...pak se probudím plný sil do nového dne. Tohle přece...nemůže být konec...že ne?