Zhangjing

Další dny probíhali podobně, nic velikého se nedělo, každý den jsem chodil za Yanjunem a každý den jsem si s ním povídal a někde uvnitř sebe jsem cítil že se stává nepostradatelnou součástí mého života. Jako bychom byli stvořeni k tomu se potkat. Možná to bylo tím, jak moc podobní jsme si byli, i přesto že jsme byli každý rozdílní. To na tom bylo krásné, nehledě na to kolikrát jsem se přistihl, že jsem přemýšlel nad tou podobností, pořád jsem mohl dát ruku do ohně za jeho osobnost. Je temnější, jeho humor je studený a suchý a přemýšlí nad filmy jinak než já, a přitom máme rádi stejný film, jeho vtipy mě rozesmávají, i když to nerad přiznávám a jeho poněkud temnější osobnost hezky kontrastuje s mojí rozzářenou. Jako bychom se vzájemně doplňovali. Hned po víkendu, když přijdu do školy první, co mě potká je zpráva. Telefon se mi rozjasní a přijde mi zpráva od Syanga. Lehce sebou trhnu a nepříjemně se mi sevře srdce. Takhle. Bych se asi neměl cítit ne?

Můžeme se v pátek sejít? ❤️

Obyčejná zpráva, něco, na co bych měl čekat, jásat a červenat se nad představou že se uvidíme znovu a přitom...jediné co cítím je hořkost, strach a předsudky. Cítím se tak špatně že nad tímto takto přemýšlím, ale nemám jiné pocity, které bych teď v srdci choval. Ale pořád jsme měli jen jedno rande. Lidé se na prvním rande seznamují, i když je to něco co jsme my neudělali, pořád bych mu měl dát víc šancí, třeba byl jen nervózní, třeba to takhle probíhá vždy. Proto mu odepíšu Ano, chci to ještě zkusit.

Po cestě do třídy mě zastaví Zeren. Sám. Je divné je vidět od sebe Zeren sám vypadá že je z toho nesvůj, proto se celý den drží u mě. Za celý den z něj vypadlo jen to, že Justin se necítí dobře, nemá k tomu důvod, prý včera přišel z obýváku a vypadal jako by proplakal století, měl rudé oči a s nikým nechtěl mluvit o tom co se stalo. Jako správný kamarád jsem navrhl že bychom se za ním mohli oba stavit, přeci jen to že se věčně veselému a ztřeštěnému Justinovi, stalo něco, co by ho dokázalo takhle rozhodit, musí to být asi vážné. Proto jsme se po škole sbalili a vyšli jsme k jeho domu. Tátovi jsem napsal zprávu, stejně jako Yanjunovi že dnes asi nepřijdu.

„dobrý den" usměju se na Jooheona, na mamku dvojčat a Xingjieho. Zrovna stál v kuchyni a něco huboval na Jacksona, jejich táta. Hned jak nás Jooheon uviděl, tak se rozzářil a na Jacksona vrhnul pohled který jasně říkal ‚ještě jsme neskončili¨

„ahoj miláčku, ahoj Jingie, jdeš za Justinem?" usmál se na mě a já přikývl. Řek nám že za hodinku bude večeře a že u nich mám zůstat což jsem velmi rád odsouhlasil, protože...no jídlo proto.

Naše první cesta vedla přes otevřený obývák spojený s kuchyní ke schodům, vedoucích do druhého patra, bylo zde spoustu pokojů ale byl jsem tu několikrát takže bych do jejich pokoje trefil i po slepu. Dvojčata si vydupala společný pokoj, takže i přes to že pro ně měl Jooheon s Jacksonem pokoj navíc tak se teď používá jako pokoj pro hosty. Zaklepe na dveře a já hned poznám že je něco špatně když Justin leží zády ke dveřím a posmrkává.

„Minnie" šeptnu a Zeren si zatím začne vybalovat batoh. „co se děje" špitnu a sednu si k němu na postel. Pomalu se posadí, něco vzlykne a vrhne se mi do náruče a mezitím začne něco žbrblat a mumlat. Nedalo se z toho moc poznat co to bylo za slova.

„přišel ti dopis?" špitnu, když se nakonec uklidní na tolik aby nám to byl schopen říci, i když pořád popotahuje a mezi vzlyky škytá, jak lapá po dechu. Se Zerenem se na něj podíváme a Zeren si opatrně vezme do ruky kus papíru který si Justin tiskl na hrudˇ. Chvíli se začte a pak zalapá po dechu a vytřeští oči. Zvědavost mě přemůže a po očním souhlasu od Justina si dopis vezmu a začnu číst. Bolí mě srdce ze slov, která se na dopisu píše a mě začne docházet, že je to od toho kluka, o kterém Justin mluvil. Asi se ten dopis zatoulal.

Vytřeštím oči a zalapám po dechu, když dopis dočtu. Když přečtu to poslední slovo...podpis. Snažím se nadechnout, když vidím známé jméno.
Cheng...Cheng? Můj pohled jakoby automaticky vystřelí k oknu a já zalapám po dechu, když vidím z okna na stromě sedět vránu, takovou, kterou moc dobře znám. Pokud je Chengcheng ten kluk, o kterém Justin mluvil tak...to znamená že Yanjunova rodina je ta o které všichni říkají, že tragicky zemřela. Zalapám po dechu. Justin něco fňukne a já přemýšlím, jak ho uklidnit, říct mu že jeho tajná láska nezemřela ale proměnila se vinou svého bratra do vrány...asi není dobrý nápad. Nakonec se zmůžu jen na pár uklidňujících slov, nevím, jak přesně bych ho uklidnil, a přitom mu nelhal. Tuhle práci nechám na Chengovi, když se rozhodl ozvat až po takové době.

Po dobrém jídle se se sklopenou hlavou vydám domů.

„idiote" šeptnu na vránu která ke mně sletí a sedne si na zídku plotu našeho domu. Sklopí hlavu a něco tiše krákne. Natáhnu k němu ruku a dám mu pohlavek. Překvapeně krákne hlasitěji ale pak si povzdechne a krákne znovu. „tohle si vyřešíš sám" dám mu znovu pohlavek. Dvakrát odevzdaně zakráká a pak se rozletí pryč. S povzdechem dojdu domů a sednu si do obýváku k tátovi a bráškovi, když dávají nějaký film.

Čas pomalu běžel dál. Byl čas na moje druhé rande. Tentokrát jsme šli na večeři do drahé restaurace, kterou jsem já nevybral. Posadili jsme se ke stolu a já doufal že tentokrát to bude jiné ale...nebylo. naopak. Přišlo mi to horší. Na každou jeho otázku odpovídal nejasně, mlžitě a vykecával se z ní. Když se mě zeptal na oblíbený film a já mu odpověděl, jeho odpověď byla ‚vážně? Tenhle film mám také rád' ale když jsem se ho zeptal na nějakou scénu, nebo se snažil na téma toho filmu zavést nějakou plnohodnotnou konverzaci, nedokázal mi nic říct. Oblíbená kapela? Stejná jako ta má ale písničky od nich neznal. Možná se jen snažil se mi zalíbit nebo...třeba má takový zvyk co já vím, ale přišlo mi to divné. Nejdivnější bylo, když přišlo na placení. Řekl mi, že si zapomněl peněženku. Nevadilo mi zaplatit, ale když se pak balil, viděl jsem, jak mu peněženka spadla na zem. Myslel si, že to nevidím ale...já to viděl, jasně a zřetelně. Když mě doprovázel domů, pořád povídal o tom, že bychom spolu mohli jet na dovolenou, nebo že bychom si mohli udělat výlet sem a sem ale já se přistihl jak. Nechci. u mého domu jsme se rozloučili a já udělal něco co jsem si myslel, že nikdy neudělám. řekl jsem ne když mě chtěl políbit. Uhnul jsem a odešel domů. Celé mi to bylo proti srsti a já pomalu přicházel na to, že se to asi nezlepší.

Pomalu jsem sledoval, jak se sníh mění na zelenou trávu, jak rozkvétají kytky. Jak se stromy zbavili suchých větví a začali kvést všemi barvami. Se Syangem jsme měli ještě pár schůzek, všechny byli stejné. Čím dál tím víc mi přišlo že to nejsem já o co mu jde. To že jsem platil za drahá jídla, za všechny rande, možná bych to přehlédl, kdyby to nedával tak jasně najevo, ale nakonec jsem uznal že on není to, co chci, nemáme nic společného, nic, co by nás spojovalo. Na všech schůzkách jsme se bavili o všem stejném. Když jsme šli po škole tak se ke m tiskl, ale jakmile jsme vyšli ven šel několik kroků vedle mě. Jako bych byl jen na okrasu. Nakonec...jsem to ukončil. Řekl jsem mu na další schůzku ne... s tím že to platí i do budoucna. Naštval se. Nikdy jsem na něm neviděl nic jiného než úsměv, ale jeho rozzuřený obličej mě děsil. Byl jsem rád že jsem se to rozhodl skončit před svým domem a mohl jsem bezpečně utéct dovnitř. Od té doby na mě nepromluvil a vyhýbal se mi.

S Yanjunem naopak jsem se cítil každým dnem lépe. Sledoval jsem ho, jak je na zahradě a stará se o stromy a květiny. Každá moje vzpomínka s ním je spojená se smíchem. Když jsem mu dával ochutnávat svoje pečivo, cukrovinky a dorty vždy vypadal tak spokojeně. Nikdy jsem se necítil tak dobře. Každým dnem jsem cítil jak víc a víc k němu tíhnu, jak moje mysl, moje srdce ho nevnímá jako nějaké zvíře nebo monstrum, ale jako někoho sobě rovného. Možná jsem i rád že je takový jaký je, jako bych se mazlil s velikým plyšákem. Usměju se, když mi do paměti přijde vzpomínka, jak na začátku jara začal línat a pořád si na to stěžoval, jak jsem každý den vyklepával jeho povlečení plné chlupů. Když jsme pak večer seděli u počítače a já mu zastřihával a vyčesával srst. Když jsme si pak na gauč lehli on si položil hlavu na moji hruď. Když jsem ho hladil ve vlasech a on po náporem mého čechrání usnul. Když mi z nějakého důvodu poskočilo srdce. Trhnu sebou, když zazvoní zvonek oznamující konec hodiny. Sbalím si věci a dám si je do batohu.

„půjdeme dneska?" dloubne do mě Justin, který se už cítí lépe, přišlo mu ještě pár takových dopisů a já jsem rád že se Cheng snaží. Mluvil jsem o tom s Yanjunem, přiznal se, že nevěděl, že si všichni myslí, že jeho rodina tragicky zemřela, ale že by to dávalo smysl. Přikývnu na Justinovu otázku, dneska je v centru koncert jejich oblíbené skupiny a já souhlasil že tam s nimi na chvíli půjdu, je to spíše takový festival. Dojdeme v rychlosti domů a převléknu se. Drží se stranou když procházíme kolem Yanjunova domu, i když ten už teď nevypadá tak strašidelně, hlavně protože se Yanjun po nocích, když ho nikdo nemůže vidět. Stará o květiny a stromy. Na festivalu si vezmu kelímek s pomerančovým džusem a trochou vodky, ta vodka tam není ani moc cítit. Chvíli s nimi poslouchám hudbu a občas si zatancuji ale když se začne stmívat a když se pauzy mezi skupinami prodlužují tak se nakonec rozloučím, že půjdu domů.

U naší zastávky vystoupím už ve tmě. Sice je jaro ale začíná foukat studený vítr tak se víc zahalím do bundy a rozejdu se domů. Po cestě si broukám a jdu línou chůzí, zítra je sobota, asi se stavím dopoledne za Yanjunem, nebo bych možná mohl teď? Usměju se nad tou myšlenkou a zpozorním, když za sebou slyším kroky. Nijak to nevnímám, není tak moc pozdě abych se bál, před sebou vidím už Yanjunův dům a usměju se. Slyším za sebou, jak kroky zrychlili. Taky trochu zrychlím a polknu, když slyším, jak se kroky přibližují. Jakmile chytím branku tak cítím, jak mě ten někdo chytí za ruku a trhne se mnou. Panicky vyjeknu a dál slyším jen zakrákání. Vyděšeně padnu na zem a otevřu oči, když vidím jak dvě vrány, na dotyčného nalétávají a něco hlasitě krákají. Dotyčný, kterému není vidět do obličeje se rozeběhne pryč a já polknu. Vrány ke mně sletí a já rozeznám Kihyuna a Yanchena. Tiše vzlyknu zatím co Kihyun ke mně přileze blíže abych ho mohl objat. Chvíli mi trvá, než se dokážu uklidnit. Kdo to mohl být? A hlavně co chtěl udělat? Chtěl mě okrást? Neřekl ani slovo prostě m chtěl odtáhnout pryč. Pomalu se zvednu a roztřesenýma nohama projdu brankou. Celou cestu se ohlížím a nad každým prasknutím větvičky nadskočím. Dojdu ke dveřím a chci je otevřít, ale vypadá to jako by se zasekli nebo nejsem v té panice schopný ty dveře otevřít. Když uslyším hlasy, nejspíš nějakých kolemjdoucích tak začnu panicky bušit na dveře a volat jeho jméno.

„Zhangie?" hned se dveře rozletí a já skočím do jeho náruče ve snaze se nadechnout. Nechám se od něj jedním pohybem vzít do náruče. I v tuhle chvíli mi poskočí srdce, když mě k sobě natiskne a odnese na sedačku kde mě k sobě víc přitiskne.

„to-to nic" vzlyknu ale slyším krákání dvou vran, je mi jasné to ti dva prásknou. Nechtěl jsem ho tím zatěžovat, ale cítím, jak se celý napnul a jak z jeho hrdla vyšlo naštvané zavrčení. „n-nevím kdo to byl, asi ...mě chtěl okrást" špitnu na jeho otázku a víc se k němu přitulím a z mých úst vyhází už jen tiché popotahování. Chtěl bych tu zůstat...v tomhle domě...s ním...v bezpečí a na místě kde se nejspíš už nějakou chvíli nachází i moje srdce.