Yanjun

Držím ho ve své náruči. Nechci tuhle chvíli narušovat slovy...už předtím jsem z něj cítil, že ho něco trápí, ale...nechci z něj tahat násilým co se děje. Až bude chtít mluvit, určitě mi o tom řekne. Od té doby, co se známe...myslím, že se mezi námi vytvořilo neuvěřitelné pouto. Nejen to, že si rozumíme...upřímně...ani nevím, kdy jsem si naposledy s někým tak rozumněl. Je to až magické mít toho s někým tolik společného. Navíc to, že jsme si schopni říct všechno. A já tohle magické souznění nechci narušit jediným slovem. Věřím, že kdyby chtěl, tak bude mluvit. Možná je pro něj teď ticho příjemnější. Hladím ho jemně po zádech, užívám si to, jak cítím jeho tep. Užívám si to, jak se ke mně tiskne. Najednou...už si nepřijdu jako bych byl nějaká příšera nebo zvíře...najednou si přijdu hezky.

Ten večer jsme nemluvili. Možná to ticho mezi námi řeklo víc, než tisíc slov. Nemluvil o tom a já ho nenutil. Naslouchal jsem jeho tichu. Dojdu s ním ke dveřím, už je docela pozdě.

"Co kdybych..." řeknu najednou a sám vytřeštím oči nad tím, co chci říct.

"Mh?" zvedne ke mně hlavu a jemně ji nakloní na stranu. To je na něm tak roztomilé, ty gesta, způsob jakým jemně pozvedne obočí v otázce, jak obočí zároveň i jemně nakrčí a mezi obočím se mu objeví maličká roztomilá vráska.

"Co kdybych tě doprovodil..." šeptnu po chvíli a opatrně. Sám nevím, co mě to napadlo, ale vidím, jak trošku pootevřel rty v udiveném úsměvu. Už zase mu v očích zajiskří ty hvězdy štěstí...to štěstí, co mu srší z očí jako by bylo nakažlivé. Jako by mě jeho sladký upřímý úsměv nutil být taky šťastný. Ať je to jakkoliv, tak přikývnu a i koutky mých úst se pozvednou do úsměvu. Máma zakráká, že zase poletí s námi, aby obhlížel okolí a táta se k němu přidá.

Přehodím přes sebe plášť a hlavně kapuci, aby mě nebylo tolik poznat. Zadívám se na dveře a srdce mi zase několikrát bolestně poposkočí a sevře se strachem. Cítím jako by se mi těmi obavami naježila srst, ale vše utichne ve chvíli, kdy ucítím ten jemný dotek ve své dlani. Když svojí maličkou jemnou rukou vklouzl do mé dlaně. V tu chvíli jako by se všechny moje obavy rozplynuly. Jako bych najednou viděl čistě a jasně.

Pomalu vyjdeme z domu.

"Ta brána už nevrže." usměje se Zhangjing, zatímco se víc zavrtá do teplé šály.

"Namazal jsem ji." špitnu. Všimnul jsem si...jak se vždycky zamračil nad tím zavrzáním. Jako bych věděl, co se mu honí v mysli. To byl důvod, proč jsem to namazal. A nejen to...on je důvodem, proč jsem se najednou snažil všechno zlepšit. Všechno a hlavně...sebe. Chci být lepší člověk. Pokud někdy vůbec budu moct být znovu člověk, ale čas strávený s ním mi dává naději, že...nic není tak temné, jak se může zdát.

Pomalými kroky procházíme temnými ulicemi města. Dnes je klid a ticho...troufám si tvrdit, že i mnohem větší klid, než byl posledně. Máma s tátou pomalu létají opodál a kontrolují cestu, zastavíme se, když Zhangjing v dálce ukáže na svůj dům. Nemyslím si, že by bylo dobré, aby mě někdo z jeho rodiny viděl. Určitě by to...nebylo dobré.

Rozloučíme se a já stojím na místě...koukám se, jak se ode mě vzdaluje...zpátky se vydám až když ho vidím, jak došel úplně ke svému domu a zavřel za sebou branku. Jenomže teď...teď když mě nehřeje v dlani jeho ruka, tak...začnu propadat panice, proto se panicky rozběhnu a nezpomaluju, ani se neohlížím, vběhnu až do domu, kde začnu zběsile oddechovat. Ale zvládl jsem to...udělal jsem zase krok kupředu. A mohl jsem být důvodem jeho úsměvu.

Posadím se do obýváku a pustím film, který vybere máma a táta. Ale ani ho nesleduju, spíš přemýšlím...co ho může trápit? Co se mohlo stát? Nechtěl jsem být vtíravý...nechtěl jsem to z něj tahat, ale i tak...jsem se chtěl zeptat, chtěl jsem, aby se mi svěřil se svými pocity.

Ráno vstanu a začnu se pokoušet o úklid. Zhangjing mi dal jistotu a...sílu, že to, jak to teď je neznamená, že dům musí vypadat jako ruina a že doma musíme mít tunu prachu. Nejde mi úklid sice tak dobře jako jemu, ale...snažím se to alespoň trošku udržovat, aby pak Zhangjing neměl tolik práce. Přece jen sem chodí ve svém volnu a nemusí tu pořád dřít jen proto, že já jsem nemehlo.

Alespoň tu zametu a naskládám nádobí do myčky. No...naskládám...několik talířů rozbiju, jak mi vypadnou z tlap, máma ke mně hned sletí a s nadávkami mě klove do zátylku a mlátí mě křídly. Moje omluvy jsou k ničemu, omluvou je jen má smrt.

Po lehkém úklidu a několika skoro smrtelných klovnutí, kdy jsem málem přišel o obě oči se přesunu na zahradu. Začnu štípat dříví, a tak nějak celkově se snažím tu zahradu trošku zvelebit, aby vypadala lépe.

„Ahoj." Usměju se a srdce mi několikrát poposkočí, když ho zase navečer vidím. Jeho tvářičku...usmívající se a roztomilou, i když na něm pořád vidím, že se trápí. A tentokrát...bych mu chtěl pomoct a být jeho vrbou, u které se vyzpovídá. „Co tě trápí." Šeptnu, když po večeři sedíme u notebooku a díváme se na film. Zamrká na mě a sklopí hlavičku. „Já...nechtěl jsem na tebe včera naléhat, ale...vidím, že tě něco trápí." Natáhnu k němu ruku a pohladím ho po rameni. Jemně se mu zatřese spodní ret a než se naději, tak ho mám zase plnou náruč. Překvapeně vytřeštím oči.

„Jen...jen se včera stala taková věc a já...jsem zmatený." Zašeptá mi po chvíli do hrudi. Konejšivě ho hladím po zádech a zase trošku zvolním, abych na něj nenaléhal moc. Dám mu najevo, že mu naslouchám a že je na něm, jestli chce nebo nechce pokračovat. „Víš...ve škole...se mi už dlouho někdo líbí," začne pomalu. Píchne mě u srdce, ale...je jasné, že já nejsem někdo, kdo by se mu líbil. Ale jde tu o jeho štěstí ne o mé pocity. „vlastně ty sázky a to všechno...bylo to proto, abych s ním mohl na rande...," začne my vysvětlovat, jak to vlastně vzniklo, že bratr jeho kamarádů toho dotyčného zná a že ty sázky měl s nimi, aby jejich bratr potom domluvil to rande. Je to trochu zamotané, ale i tak poslouchám a přikyvuji. „no a tak mi Zeren a Justin-" přestane mluvit, když Cheng najednou něco hlasitě krákne a spadne ze stolu, kde předtím seděl. Nechápavě na něj zamrkám a zeptám se, co je, ale Cheng něco odsekne, moc jsem mu nerozuměl a rozletěl se pryč.

„Pak s ním promluvím." Ujistím Zhangjinga, že se o to nemusí starat. A nechám ho, aby pokračoval.

„Víš já...já předtím neměl rande, takže...nevím, třeba jsou moje pocity jen...jen proto, že na to nejsem zvyklý, ale všechno to bylo tak divné." Chvíli zní jako by vzlyknul a víc se zavrtal do mé náruče. „S tebou...s tebou toho mám taky tolik společného, ale...ale to není tak divné jako to bylo včera, vůbec nevím, co si o tom mám myslet." Zašeptá mi do hrudi a já ho hladím po zádech.

„Možná to chce jen čas," šeptnu a utěšuju ho, aby neplakal, když cítím, jak se mu dech třese, zatímco se sám snaží pláč zadržovat. „třeba když se s ním ještě párkrát počkáš, tak to přejde." Pohladím ho po vlasech. Ne...jedna má část – ten zbytek sobeckosti ve mně, nechce, aby s někým chodil na rande. Sám v sobě cítím, jak moc bych chtěl být já tím s kým bude chodit na rande a z koho se mu budou podlamovat kolena. Ale musím zůstat nohama na zemi. Musím být realista a já si moc dobře uvědomuji svoji momentální situaci. Momentálně nejsem někým, s kým by Zhangjing chtěl chodit na rande. Spíš jsem teď...kamarád.

„Asi máš pravdu." Přikývne a poděkuje mámě, když mu v zobáku slétne na okraj sedačky s kapesníčkem. Je mi smutno z toho, že ho to trápí a...pro mě je největším štěstím to, aby byl také šťastný, takže...mu chci opravdu poradit a chci tu být opravdu pro něj. Se vším všudy, i kdyby mi z toho mělo puknout srdce.

Možná je to pro mě trest, trest za to, jak jsem se předtím choval. Jakým člověkem jsem byl. Nemoct být s někým, koho začínám mít rád je asi trestem. A měl bych ho přijmout, neměl bych být pokrytec...člověk by měl brát následky svých činů nebo ne?

Večer se rozloučíme a já začnu hledat Chenga. Kde se zase zahrabala ta malá vrána? Nakonec dojdu nahoru a opatrně vejdu do jeho pokoje. Bylo mi jasné, že tu bude. Byl na posteli a v zobáku měl nějakou fotku. Kleknu si k posteli a pomalu se na fotku podívám, byl na ní on a ještě někdo. Vypadali hezky a spokojeně.

„Kdo to je?" zeptám se a opatrně ho pohladím po hlavě. Ne, že by to bylo lehké, aby ten dotek byl jemný...já mám velké tlapy a on malé vraní tělo, takže je to velmi těžké.

„To je...Justin." Šeptne po chvíli. Nějakou dobu mi trvá, než si dám dvě a dvě dohromady.

„Počkej," vytřeštím oči, když se moje mozkové závity konečně začnou chytat. „ten, o kterém mluvil Zhangjing?" doplním a on zakývá hlavou. Vytřeštím oči. Trvá...dlouho, sakra dlouho, než z Chenga dostanu, že má Justina rád a že si dali slib, který on nemůže splnit. A že se bojí, že ho Justin začne nenávidět, protože je lhář. „Něco vymyslíme." Řeknu vážně a sednu si k němu na postel. Začnu dlouze přemýšlet, co by se s tím dalo dělat. A taky mu chci pomoct. Dlužím mu to, protože je to moje vina.

Nakonec dostanu nápad. Potrhlý. A následující 3 hodiny to vypadá, že můj nápad je naprosto nereálný. Hlavně proto, že nejsem schopný psát. A hlavně udržet pero ve své obrovské tlapě. Máma na mě nejdřív dorážel, že se musím víc snažit, ale teď mi s tátou sedí na rameně a povzbuzují mě. Já zatím na papír přenáším slova, která má Cheng na jazyku.

Justin, Minnie, blázínku,

Vím, že si už myslíš, že jsem zapomněl. Nezapomněl. Není dne, kdy bych na tebe nemyslel. Není dne, kdy bych se nemodlil, abych tě zase mohl vidět. Abych s tebou mohl mluvit, abych tě zase mohl rozesmát. Abych se mohl dívat do tvých krásných hnědých rozzářených očí.

Chci, abys věděl, že jsem na slib nezapomněl. Jak bych taky mohl? Slíbil jsem ti, že budeš vždycky jediný, koho budu nosit ve svém srdci a pořád je to pravda.

Jako bych teď viděl tvůj pohled, jako bych ti teď v mysli četl všechny ty otázky, které máš. Vím, že ti dlužím na všechny ty otázky odpovědi. Kéžbych ti mohl všechny odpovědi dát.

Jedinou odpověď, kterou ti můžu dát je ta, že jsem ti blízko. Blíž než si myslíš, ale...pořád s tebou nemůžu být. Dej mi prosím čas. Nezačni mě nenávidět.

Doufám, že přijde den, kdy ti budu moct všechno vysvětlit.

S láskou

Chengcheng

Nakonec na miliontý pokus se mi podaří dopis napsat alespoň tak úhledně, aby se dal přečíst a aby vypadal, že ho psal člověk. Složím dopis do malého čtverečku. Následuje další mord. Obvázat ten čtvereček papíru stuhou. Doteď jsem ani netušil, že znám tolik sprostých slov. Že máma zná tolik sprostých slov. Že táta zná tolik uklidňujících slov...a taky ekvivalentů, kterými se prý dají sprostá slova nahradit. Nazval bych dnešek dnem poznání.

Nad ránem, když už začne svítat, konečně na jídelním stole leží čtvereček papíru zavázaný ve stuze. Já uklízím zatím ten bordel, který jsem u toho udělal, pálím v krbu popsané a zmuchlané papíry, které byly zkouškou onoho dopisu.

„Když já nevím." Špitne Cheng, zatímco otvírám dveře a snažím se mu do zobáku nacpat stuhu, aby mohl letět a předat ten dopis Justinovi.

„Ale já vím," řeknu rozhodně. „pokud ho máš opravdu rád, tak se přestaň ohlížet na překážky. Chceš přece, aby věděl, že jsi mu na blízku a aby tě měl rád, ne? No a samo se to asi těžko udělá, takže leť nebo z tebe udělám španělský ptáčky." Zaprskám.

„Ty si nenamažeš ani máslo na chleba." Podotkne máma.

„M-Mami!" vypísknu dotčeně a Yanchen zaprská smíchy. Nakonec mu sborově popřejeme hodně štěstí a necháme ho letět. Nesmí to vzdát. Já vím, že vzdát to je lehké. Lehčí než začít něco dělat, ale...já už svůj hnací motor našel. A už dál nehodlám nic vzdávat, už tu nechci jen poraženě sedět a hledět do zdi. Chci se tady starat o dům, chci být někým, za kým Zhangjing přijde vždycky, když to bude potřebovat. A tak rozhodně nenechám nikoho ve svém okolí, aby to jen tak vzdal.