Zhangjing

Nevím, co mě z bezesného spánku probralo, možná vítr, který zuřivě venku vál, možná příliš živý sen, pomalu vstanu z postele a otřepu se. Přijde mi, že je v místnosti chladněji než obvykle. Protřu si oči a dojdu do skříně, ve které vím, že je navíc deka. Vytáhnu ji a přehodím ji přes svou peřinu. Trhnu sebou, když uslyším hlas. Dojdu pomalu ke dveřím a přiložím ucho na chladné dřevo. Z poza dveří dokážu rozeznat jen tiché mumlání, které nemá žádnou strukturu slov. Potichu otevřu dveře a vykouknu ven. Rozhlédnu se po tmavé chodbě a pomaličku vykročím ven. Srdce mi překvapeně zapleská, když vidím doškrábané dveře, jak jsou pootevřené. Hlas, který jsem slyšel vychází z té místnosti, proto pomaličku a co nejvíce potichu dojdu ke dveřím a zadívám se škvírou dovnitř. Usměju se, když vidím Yanjuna, jak sedí v křesle, na druhé straně místnosti, dívá se na růži a jeho hlas už dávno umlkl. Jako by si s tou růží povídal. Chtěl jsem jít dovnitř. Přemýšlel jsem nad tím, že bych dovnitř vkročil, zeptal se ho na onu růži, ale zarazil jsem se, když zaskuhral. Zakryl jsem si ústa, aby mi z nich nevyšel překvapený vzdech. Srdce mě pálilo, když jsem sledoval, jak se Yanjun se skuhráním bolestně chytá za srdce, zatímco sleduje, jak osamocený kvítek růže padá bezvládně na stůl. Vidím ho, jak lapá po dechu, jako by se dusil, dokud po dlouhé chvíli, kdy jsem zvažoval že vběhnu dovnitř, hlasitě nezalapal po dechu jako by mohl znovu volně dýchat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Viděl jsem něco, co jsem asi neměl, něco, co přede mnou chtěl možná tajit. Když uvidím, jak se zvedá z křesla se tiše vydám zpět do pokoje. Neslyšně zavřu dveře a zády se o ně opřu, zatímco poslouchám, jak z poza dveří mizí jeho pomalé kroky dál do domu. Sjedu po zádech na zem, dokud nesedím a zakryju si pusu.

Pomalu vyjdu ven z jeho domu. S těžkým srdcem procházím zahradou, dokud nedojdu k brance, kterou se zavrzáním otevřu opravdu bych ji měl namazat. Lehce se usměju a vyjdu ven. Sníh křupe pod mými kroky, dokud nedojdu k okraji lesoparku. Zvednu oči, když uslyším zalapání po dechu a hned na to protočím oči. Justin a Zeren se schovávali za stromem a obezřetně vykukovali.

„Přežil jsi to!" vyjeknou oba zároveň protočím oči, nevím, jestli to byl úlevný anebo zklamaný tón v jejich hlasu.

„Jasně, že jsem to přežil a vyhrál jsem" zazubím se na ně a je hned přepadne hrůza. Možná by byli radši kdybych to opravdu nepřežil a oni se tak nemuseli ptát Xingjieho aby mi domluvil rande. Zatetelím se, když si vzpomenu na důvod naší sázky.

„Aaaaw červenáš se" zasměje se Zeren a popíchne mě, když se pomalu rozejdeme domů. Jejich dům je stejným směrem, sice dál ale můžeme jít společně.

„To je jen zimou!" odfrknu si, ale zasním se nad Syangem. Když si pomyslím že bychom spolu opravdu mohli jít na rance tak mi zapleská srdce. Cestou si povídáme a já zatím zjišťuji, jak se ti dva přes ten týden učili. Nijak samozřejmě. Xingjie byl prý s partou přátel na nějaké chatě. Což mi moc nesedí, Xingjie nenávidí všechny svoje spolužáky a pořád na ně nadává že to jsou idioti, pochybuju že by s nimi někam jel.

„Rui ho přesvědčil," zasměje se Justin spiklenecky se Zerenovi. Pozvednu obočí, je pravda že je Rui vražedný, a proto jsou se Xingjiem dobří kamarádi ale i tak? „protože jel Wenjun," zahihňají se. Asi jsem pozadu. Justin se ujme vysvětlování, spíš to vypadá jako by Xingjieho pomlouval s tím, jak velikou má radost, že to může někomu říct. „Wenjun je ve vedlejší třídě a Xingjiemu se hrozně líbí, ale je moc pyšný na to, aby to přiznal nebo aby ho oslovil a Rui ho přemluvil že na chatě bude spouuusty příležitostí se k sobě dostat." zasměje se. Přikývnu a oddechnu si, že už vidím náš dům.

„Co je?" pozvednu obočí, když si Justin povzdechne.

„Ne...jen," nadechne se. „Xingjie někoho má, ty někoho máš...vždycky si vzpomenu na... to je jedno," zakroutí hlavou. Zeren se dívá stejně nechápavě jako já, což je divné, aby Zeren o svém dvojčeti něco nevěděl. „pamatuješ si jak, jsme jako malý bydleli v dolní části města?" povzdechne si pod náporem našich pohledů. Zeren přikývne zatím co já čekám co bude říkat dál. Zadívám se na temnou oblohu, ze které se začne snášet sníh, je podlitý barvou pouličních lamp a s párou utíkající z mých úst si povzdechnu a opřu se o kamennou zídku plotu mého domu. „Když jsme chodili na základku, chodili s námi do třídy tři bratři," zadívá se na Zerena významně a ten lehce zalapá po dechu a chápavě přikývne. Zadívám se na ně a Justin se lehce usměje mým směrem. „s tím jedním z bratrů... jsme si v deváté třídě dali slib, měl se s rodinou stěhovat někam do téhle části města, slíbili jsme si, že budeme pořád kamarádi a že jakmile to bude možné tak se budeme zase scházet a chodit hrát videohry a tak," lehce se usměje. "když jsme byli na střední, tak jsme si psali a posílali si vtipná videa, a tak ale nebyl čas se moc vidět... no...," povzdechne si. „nakonec jsme se nikdy neviděli, jeho rodina prý měla auto nehodu, zemřeli tam úplně všichni." posmrkne. Vytřeštím oči a pomalu k němu dojdu, pohladím ho po rameni a pomalu ho obejmu. Nevím, co mám na to říct, nejsem zrovna dobrý v utěšování, hlavně nevím, čím bych mu mohl u tohohle zvednou náladu.

Sednu si na postel a hlasitě vydechnu. Nikdy jsem takhle Justina neviděl. Vždycky je veselý a je to třeštidlo co si z ničeho dvakrát starosti nedělá. Ale vidět ho takto zlomeného...sklopím hlavu a vybalím si věci z kufru abych zaměstnal myšlenky. Špinavé prádlo dám do koše u pračky a zbytek vyskládám do šatny. Dojdu se okoupat a vyčistím si pořádně obličej.

„Králíčku," zaklepe mi táta na dveře. Usuším si obličej a vyjdu v pyžamu z koupelny a otevřu mu dveře. „děje se něco?" starostlivě se na mě zadívá a sedne si se mnou na postel. Zakroutím hlavou. „Moc jsi totiž nejedl tak jsem měl starost." usměje se a pohladí mě po vlasech.

„Tati? Slyšel jsi o tom, že tu ž-," zarazím se a odmlčím se. Táta mě pohledem pobídne a já si nakonec povzdechnu. „Justin říkal, že tu žila rodina, někde v téhle části města a prý měli autonehodu a všichni tam zemřeli." zadívám se na něj, jeho obličej lehce potemní a sklopí pohled. Sundá ruku z mého ramene a povzdechne si.

„Mm," přikývne. „tu rodinu jsem znal," zatřese se mu hlas. „byla to rodina Lim, ale je to už pár let, tomu nejstaršímu synovi bylo 24, myslím, že by mu letos bylo 26. Nejmladšímu bylo 19 a jeli slavit jeho úspěšnou maturitu," lehce se usměje. Zamrkám na něj jak to, že tohle vše ví. „všichni to ví, když se to stalo, všichni tu truchlili, byla to moc hodná rodina, i když ten nejstarší byl takový...zvláštní, nikoho nezdravil a byl takový namyšlený, ale jinak to byla moc příjemná rodina." Přikývne a povzdechne si. "Bydleli někde za kopcem, jak jsou teď ty novostavby. Nevím, nikdy jsem nezkoumal, kde bydleli, ale potkávali jsme se na nákupu či na slavnostech. Byli to moc příjemní lidé, byla to veliká škoda." přikývne a já si povzdechnu. Táta mi nakonec popřeje dobrou noc a já se zabalím do peřiny. Je toho spousty, co se mi honí hlavou, příběh té rodiny, kterou Justin i táta zmiňoval...Yanjun...a jeho tajemství, které mě tak moc tíží...ani nevím, kdy přesně se mi s těmito myšlenkami podařilo usnout.

/

„Takže, Zhangjing, o víkendu máš svoje prvníííí rándeee se Syangem!" vyjekne Justin přes celou třídu. Někdo ve předu hlasitě zalapá po dechu a spolužačky vedle mě zatleskají a něco vypísknou. Zrudnu a plácnu Justina přes rameno.

„Nechceš to zahlásit do rozhlasu? Mám pocit, že tě druhá půlka školy pořádně neslyšela." zaprskám.

„Au! Místo toho, abys mi byl vděčný, mě mlátíš." nafoukne dotčeně tváře a Zeren si sedne na mojí lavici s úšklebným úsměvem.

„Nemám ti být za co vděčný, byla to sázka," protočím oči, ale skousnu si lehce ret. Nemůžu se víkendu dočkat. „a um no, jak to bral Syang?" zašeptám a dám si rozpačitě vlasy za ouško. Doufám, že ho k tomu Xingjie moc nenutil.

„To je na tom to nejlepší," vyjekne Zeren. Pozvednu obočí v tiché otázce. „bráška Jie říkal, že když přišel za Syangem a řekl mu, jestli by neměl o víkendu čas, řekl ne, ale jakmile řekl tvoje jméno, tak hned změnil a řekl, že půjde moc rád! Myslím, že to máš v kapse!" vyjekne nadšeně. Začervenám a se a zakryju si obličej, když ty dva blbci vyjeknou, že mě má Syang rád a ostatní spolužáci něco s nadšením vyjeknou. Panebože, kdyby to šlo rozpul pode mnou zem a spolkni mě, panebože, to je trapas.

Hned po skončení školy, chci vyletět ze školy, ale zarazím se, když v dálce vidím u brány Syanga, je s nějakými svými kamarády asi a něčemu se hrozně smějí. Dám si vlasy za ouško a zhluboka se nadechnu a nahodím rozvážnou a jemnou chůzi. Zvednu k němu oči a vidím, jak se na mě podíval. Jeho kamarádi do něj dloubly a něčemu se zasmáli. On se mi jen i přes tu dálku zadíval do očí a lehce na mě zamával. Rychlost, jakou mi zrudli tváře nedokáže nikdo popsat. Spolknul jsem jakékoliv pubertální vyjeknutí a jen lehce zvedl ruku a zamával mu zpátky. Usmál se a pak se otočil ke svým kamarádům a opět se začali něčemu smát. Vystřelil jsem pryč jako kulka a zastavil se až na autobusové zastávce.

Hned, jak projdu brankou, která hlasitě vrzne, tak se usměju, když se ke mně rozletí čtyři vrány. Začnou jedna přes druhou něco krákat, dokud je Kihyun neuklidní hlasitým zakrákáním. Sednou si mi na rameno a jako by mi chtěli říct, co se tu dělo, když jsem tu nebyl. Moc mě mrzí, že jim nerozumím.

„Dobře, ale nebude to zadarmo." usměju se. Vlastně jsem nad tím přemýšlel při hodinách ve škole. Nevidím důvod, proč by měl být zavřený v domě. Proč by nemohl chodit venku. Venku se potuluje tolik zvláštních individuí, že by asi nikdo nevnímal Yanjuna. Ale chtěl bych mu pomoct se přes ten strach dostat. Když jsem viděl ten pokoj, polila mě pýcha. Byl jsem pyšný na to, jak dokázal čelit svému strachu, možná i svým démonům. Když jsem viděl to prázdné místo, to jak zmizel jeho obraz. Byl jsem tak pyšný, chtěl jsem být silný jako on. Můj pohled spočinul na růži a já spolkl všechny otázky. Teď není ta správná chvíle. Vím, že se mi jedno otevře, že přijde ten čas, kdy se ho budu moct zeptat, ale teď to není. Sice malými, ale přesto krůčky se posouvá blíže k tomu se zbavil svého strachu a já mu chci pomoct ho dostat od něj dál. Držet ho za ruku, zatímco ho budu vést ven z temnoty.

„Zhangjing, já si vážně nemyslím, že to je dobrý nápad." zatřese se mu dech, když si obléknu bundu. Cítím z jeho hlasu ten strach, tu úzkost z venkovního světa. Je mi jasné, že ten dům, je jeho schránka, místo, kde se cítí jistě, kde ví, že se mu nic nestane, ale venku bude obnažený a osamělý. Zakroutí hlavou.

„Neboj se, mm?" dojdu k němu a přehodím mu přes ramena plášť. „Tohle ti ze začátku pomůže." nasadím mu kapuci, aby mu nebyl vidět obličej. Cítím na něm, že mu to trochu pomohlo. Cítím, že má teď pocit většího bezpečí, i když má pořád strach. Vezmu ho za tlapu a pomalu otevřu dveře ven.

„Zkusíme to aspoň k brance, mm?" usměju se a jeho tlapu stisknu. Čekám na jeho souhlas, který se mi dostaví v tichém zabručení. Domluvil jsem se s Kihyunem, že bude lítat nad námi, a kdyby viděl někde moc lidí, tak zakráká, abychom tam nešli. Ale nemyslím si, že bychom měli potkat takhle na večer nějakou skupinu lidí. Yanjun pomalými kroky postupuje k brance a já se usmívám nad tím, jak mu to jde. "Vidíš už jsi skoro venku," zasměju se. Jen zabručí a jakmile vrzne branka, tak sevře moji ruku. Sevře ji pevně, ale bráním se jakékoliv známce bolesti, chci mu být oporou, a to že mi nechtěně svírá bolestně ruku by ho odradilo od dalšího postupu. „jsme venku," šeptnu. Zatřese se mu dech a pomalu uvolní pevný stisk mojí ruky. „šikulka," zasměju se. Odsekne mi, že není dítě ani pes. „projdeme se, mm?" namítnu vesele a pořád držím jeho ruku, zatím co jdeme pomalu chůzí přes lesopark. „Není to tak špatné, že?" usměju se a začnu rukou houpat a tím houpám i jeho tlapou.

Cestu nám osvětlují pouliční lampy a sníh křoupe pod našimi kroky, i když je zima, je vzduch příjemný. Zima nezalézá pod oblečení, takže je to ideální na procházky. Trhnu sebou, když se ozve zakrákání a Yanjun začne hlasitě a zrychleně oddechovat. Zadívám se před nás, kde vidím skupinku tak pěti lidí. Smějí se a postrkují se. Yanjun se začne panicky rozhlížet, jako by hledal, kam se schová, zatím co se jeho dech začíná zrychlovat.

„Ššš, to nic," řeknu jemně a pohladím ho po paži. Vidím, jak je celý napnutý, jak jeho oči skenují prostředí kolem nás, kam by mohl skočit a skrýt se před zraky všech. Chytím ho za tlapy a pomalu ho odtáhnu na kraj cesty, abychom nezavázeli skupince, která se k nám blíží. Zvednu ruku a položím mu ji na tvář. „je to dobré, ššš...dívej se mě, mm? Nic se nestane." řeknu pomalu a jemně. Hned, jak si jeho oči najdou cestu k těm mým, tak vydechne. „Nádech a výdech...vůbec si jich nevšímej, dívej se na mě," pohladím ho po tváři a usměju se. Začne napodobovat můj nádech a výdech, dokud se jeho dech neuklidní. Jeho oči za celou dobu neopustí ty mé. „vidíš to," koutky se mi rozšíří do velikého úsměvu, když skupinka projde. Počkáme, dokud nejsou úplně pryč. „půjdeme pomalu domů." dloubnu do něj a znovu chytím jeho tlapu. Přikývne, ale nic neříká, cítím na sobě jeho pohled a pro sebe se lehce usměju.

„Tak zítra." usměju se, když ho doprovodím až domů.

„Děkuju." špitne, než odejdu. Zadívám se na něj a zakroutím hlavou.

Celý týden utekl jako voda, každý den jsem se po škole zastavil za Yanjunem. Najednou jako by to vše mělo smysl. Rozumíme si, až nečekaně dobře. Máme stejné záliby. Líbí se nám stejné filmy a máme stejné nebo v něčem aspoň podobné názory. Vím, že mu můžu říct, co mě trápí a neodsoudí mě. Kolikrát se přistihnu, že jsem za ním šel jen na chvilku, jen uvařit, zjistit, jak se má a jít domů, vždy jsem odcházel až k večeru, kdy už byla tma, protože jsme si povídali...a povídali...a povídali. Jako bychom se znali roky.

„A znám ho? Máš ho proklepnutého? Víš, jestli je to dobrý člověk? Jdete někam, kde bude víc lidí? Máš pepřák? Číslo na policii si dej na rychlé vytáčení!" vyjekne zděšeně táta, když jsem mu řekl, že mám dnes rande. Jeho hysterický monolog pokračoval nějakou dobu, dokud mu máma nedal pohlavek.

„Ježiši, je dospělý a je to jen rande, přestaň dělat jako by každý cizí člověk byl masový vrah." protočí oči.

„Jdeme jen na kávu a možná na oběd, možná se pak stavím ještě za kamarádem, takže přijdu k večeru," usměju se, když si v zrcadle doupravuju vlasy. Táta zalapá po dechu, ale po tom, co máma vražedně zasyčí, už dál nic neříká. „tak pa." zamávám na ně a vyjdu ven. Autobusem dojedu do nákupního centra a hned, jak vejdu dovnitř, tak si sundám bundu. Přehodím si ji přes ruku a upravím si svůj velký svetr hořčicové barvy a opráším si černé kalhoty od sněhu. Upravím si ve výloze vlasy a pak pomalu projdu nákupním centrem až ke kavárně. Zatřese se mi dech, když už tam sedí. Vypadá tak nádherně. Má bílé triko a nad tím hnědé sako, které vypadá, že je delší, tak do půli stehen. Černé kalhoty a draze vypadající boty. Na ruce má zlaté hodinky a sedí tak, že to vypadá, jak vystřižené z katalogu. Upraví si brýle a upije si vody. Bože, je tak pěkný, každý rys jeho tváře je dokonalý. Jeho vlasy jsou dokonalé, ach jo. Polknu a nervózně se ošiju a pomalu projdu kavárnou až k němu.

„Ahoj." špitnu a skousnu si plaše ret. Usměju se a pokyne rukou, abych si sedl.

„Ahoj." usměje se. Chvíli mezi námi bylo malé ticho. Nevěděl jsem, co říct a nevěděl jsem, zda bych ho svými slovy neotravoval. Nakonec mě pobídl s úsměvem, abych mu řekl něco o sobě. pomalu jsem začal mluvit a ke konci jsem nabral trochu sebevědomí.

Bylo to trochu zvláštní.

Cokoliv jsem měl rád, měl rád i on, když jsem se zeptal, jaké filmy má rád, řekl mi takové, jaké si budu přát. Jakoby...chtěl, abychom měli vše společné, ale přisuzoval jsem to k tomu, že možná se mi chtěl zalíbit? Ale vlastně na každou mou otázku mi odpověděl buď nejasně nebo otázkou. Za celé rande jsem se o něm...nic nedozvěděl, zatímco on o mě věděl už vše.

„Moc rád bych to někdy zopakoval." zastavil mě venku, než jsme se každý rozešli na jinou stranu. Zvednu k němu oči a nasadím si čepici.

„Taky bych moc rád," špitnu, třeba je to tak pokaždé? Nemám zkušenosti s randěním, tak třeba jsou každá první rande takto. „kdy máš čas?" zamrkám na něj.

„Kdykoliv máš čas ty." usměje se. Dobře, začíná mě to štvát.

„S tímhle přístupem nikdy." odseknu, ježiši, co to dělám, jak se to chovám, ale jen se usměje a skloní se ke mně a vtiskne mi pusu na čelo. Celý nadskočím a zrudnu.

„Napíšu ti." mrkne na mě a odejde. To...bylo zvláštní a...zarazím se nad sebou, když přemýšlím nad tím, že to bylo nepříjemné. Nejsem zrovna kontaktní člověk, nemám rád, když se někdo ke mně chová familiárně bez toho, aniž bych k tomu dal souhlas. Přitom...máme rande, tohle se na rande dělá, měl bych být spíš rád, že mi takto ukázal náklonost. Ale spíš...možná jsem na to jen nebyl připravený.

S hlavou plnou myšlenek nasednu na autobus a rozjedu se pomalu domů. Nevnímám svoje kroky, a proto překvapeně zalapám po dechu. Proč jsem tady? Zadívám se na opraskaný dům a přejedu rukou po brance a pomalu ji otevřu. Překvapeně se zadívám a usměju se, když branka nezavrzala. Moje kroky mě sem vedly sami, jako bych se potřeboval někomu vyzpovídat.

„Y-Yanjun?" otevřu dveře a projdu dovnitř.

„Zhangie? Copak tu děláš? Neříkal jsi, že máš dneska plány?" ozve se z obýváku. Projdu pomalu až dovnitř a posmrknu. Vypadá to, že se snažil zametat, ale jakmile slyšel moje posmrknutí, tak hned vše odložil a vydal se ke mně. „Děje se něco?" zašeptal rychle. Celý jsem se zatřásl a udělal jsem k němu rychlý krok. Cítil jsem, jak se celý napnul, když moje ruce objali jeho veliké tělo. Ani nevím, proč se mi spustili slzy. Možná je to tím, jak jsem zmatený. To rande bylo něco, co jsem si moc přál, a přesto to byl ten nejhůře strávený čas. Myslel jsem, že to bude kouzelné. Tak je to vždycky...ve filmech je to nádherně a láskyplně strávený čas, a přitom jsem se cítil, jak na kusu ledu. Tak moc jsem si to rande vysnil, že se nemůžu přestat cítit tak moc...zklamaně. Chci to zkusit ještě jednou, chci zjistit, že to bylo jen to první rande, a že další budou lepší, ale na druhou stranu mám strach.

„Jen...toho bylo dneska na mě moc." špitnu mezi vzlyky. Víc se k němu přitulím, když mě také obejme. Polije mě pocit hřejivého bezpečí. Najednou cítím, že to vše bude v pořádku. I když mi na jazyku visí otázka, na kterou jen on zná odpověď, chci se ho tak moc zeptat, zda je v pořádku, co to mělo znamenat tu noc, kdy jsem ho nechtěně viděl zranitelného víc než kdy před tím. Otázka, kterou jsem polykal horko těžko každý den, moje zvědavost se prokousávala na vrchol a já ji jen s těží potlačoval. Ale...nechci kazit tuto chvíli otázkami, ani mými pochybnostmi o Syangovi, chci se v téhle chvíli cítit ochraňován. Jsem rád, že mě sem moje kroky zavedly a jsem rád, že se díky němu tak cítím.