Moc se omlouváme, ale části dneska přidané nejsou gramaticky upravené (Ross moc nestíhá, ale dlouho jsme nic nepřidali, tak lepší něco, než nic), tak prosím ignorujte chyby, překlepy, malá/velká písmena apod. Brzy to opravíme, slibujeme :))

PS.: Pokud se ten text vcucne do jednoho velkého souvislého textu...tak nás nezabijte, snad se to nestane, ale Ross má to štěstí, že se to občas nějakým nedopatřením takhle potentuje.

Zhangjing

Zahrabu se více pod peřinu, když mě po ránu vzbudí chlad. Zachumlám se více abych uchránil ty poslední zbytky tepla, co se nachází pod péřovou peřinou. Otřesu se a vykouknu jen očima ven abych se zadíval na zasněžený parapet. Očima zaloudím na noční stolek, kde mi hodiny svítí a oznamují že je ještě brzy na to vstávat ale pozdě na to jít ještě spát. Povzdechnu si, nemám rád, když se vzbudím takhle blbě. S hlasitým povzdechem se ještě chvíli válím ale vím, že mi za hodinu bude zvonit budík. Možná místo válení by nebylo na škodu udělat po ránu něco na víc, něco, co po ránu normálně nestíhám. S hlasitým povzdechem vylezu z veliké postele s nebesy a hne dmi po celém těle naskočí husí kůže, zatřesu se a zadrkotám zuby zatím co na svoje králíčkové pyžamo obléknu mikinu s králičími oušky. Je pěkně hnědá, a ještě pěkněji chlupatá a heboučká. Prohrábnu si vlasy a nasadím si kapuci, aby mi netáhlo za krk. Preventivně si vypnu budík a telefon si strčím do klokaní kapsy na mikině kam hned zastrčím i ruce. Připravím si do tašky, kterou mám hozenou na židli u psacího stolu, učení a penál, a ještě zkontroluji že mám opravdu vše. Projdu pokojem a v zimě jsem vždycky rád za ten chlupatý koberec co v pokoji mám, táta říkal že ho tam mám pro to abych si nezranil nožky, on moc rád přehání. Dojdu až před dvoukřídlé dveře a otevřu, tím projdu do své veliké šatny. Po obou stranách mám police a věšáky a na konci mám po obou stranách komodu se spodním prádlem a doplňky, v šatně je plovoucí podlaha a na opačné straně od dveří je veliké zrcadlo před kterým je bílý chlupatý koberec, stejný jako mám v pokoji. Strávím tu pár chvílí, než si vyberu oblečení, ve kterém půjdu a připravím si ho na židli k tašce. Protáhnu se a projdu svým velikým pokojem k dalším dveřím, které když otevřu tak projdu do útulné koupelny, mám tu vlastní záchod, sprchový kout a vanu. Napustím si vanu a mezitím si vyčistím zuby. Opláchnu si obličej a nanesu si na něj masku. Stáhnu si své karamelově hnědé vlasy skřipcem a pomalu si vlezu do horké vany a zavrním nad tou teplotou. Nastavím si budíka a dám ho na stolek který je v přímé linii s vanou. Zavřu oči a zavrním tím blahem. Pro spoustu lidí jsme zbohatlíci a ... popravdě mě ani nezajímá jejich názor. Máma byl model, než se na to podle jeho slov vykašlal. Myslím, že byl po nějaké době líný i chodit po tom molu. Ale vím že byl hodně slavný. Táta vlastní návrhářskou firmu, která vlastně mámu zaměstnávala. Byl jejich hlavní model. Dali se dohromady a po tom co si adoptovali mě a brášku tak se táta rozhodl že chce trávit čas s námi. Proto se vzdal řízení firmy, přenechal to svému dobrému kamarádovi Son Hyunwoo, pořád má hlavní slovo, co se týče směru a působení firmy a nějakých důležitých smluvních podmínkách a tak, ale jinak řídí firmu Hyunwoo. Můj mladší bratr Ziyi teďka studuje třetí ročník a střední škole a já tento rok nastoupil na vysokou školu. Už jako malý jsem chtěl být kuchař, cukrář, pekař nebo všechno najednou, nemohl jsem si vybrat, a tak jsem se rozhodl jinak. začal jsem studovat podnikání abych si mohl otevřít vlastní restauraci, cukrárnu nebo pekárnu anebo vše v jednom. Nebaví mě to, ale je to cesta k mému snu.

Trhnu sebou, když mi zazvoní budík a protáhnu se. Vypustím vanu a obléknu se do bílého župánku který má po sobě jemně růžové králíčky. Spláchnu si masku a upravím vlasy. Obuju se do růžových pantoflíčků s králíčky a vylezu ze své koupelny. Zahrabu se ještě na chvíli do postele, než uschnu a obléknu si na sebe domácí tepláky a tričko. Vezmu si ponožky a znovu tu hnědou chlupatou mikinu a pak pomalu chytím za kliku a vyjdu z pokoje. Zavřu za sebou jedny dveře ze svých dvoukřídlích dveří a pomalu sejdu po točitých schodech dolů. Dojdu do obýváku a překvapím se, že tu táta není, i když snídaně i svačiny už jsou hotové. Sednu si tedy ke stolu a začnu pomalu jíst vajíčka s toustem a vše zapíjím pomerančovým džusem.

„Králíčku?" ozve se za mnou. Otočím se směrem za hlasem a usměju se.

„dobré ráno tati" uculím se. Dojde ke mně a vtiskne mi pusu na tvář a pohladí po lasech.

„pročpak už jsi vzhůru" sedne si naproti mně a nandá mi další vajíčka a toust, protože ví že mi jedna porce nestačí. Pokrčím rameny.

„asi protože mi byla zima" zamrkám na něj a on tiše něco zamumlá.

„jo včera večer se rozbilo topení, dneska se na to někdo přijede podívat. Hyungwona, teda mamku jsem musel zabalit do spacáku, do svojí i jeho peřiny, a ještě jsem musel dojít pro deku do obýváku" zasměje se. Taky se zasměju a po pár minutách se dolů došourá i Ziyi.

„dobré ráno" zívne a hádám že taky vstal brzy protože už má upravené a nagelované vlasy, normálně má po ránu na hlavě ptačí hnízdo. Společně se najíme a se Ziyim začneme uklízet nádobí. vím že si spoustu lidí myslí, že máme sluhy a bůh ví co. Dokonce když jsem chodil na střední tak ke mně přišla jedna spolužačka a začala na mě křičet, že sluhové jsou vlastně otroci a že jsem otrokář...

„odhrabal jsem vám cestu k brance a posolil ji abyste si neublížili na sněhu, hlavně ty králíčku musíš být opatrný" zadívá se na mě táta starostlivě. Zasměju se a přikývnu. Táta byl vždycky takový, aspoň co já si pamatuji. Od mala se o mě bál a dával na mě extra pozor. Je pravda že nebýt mámy asi bych byl ohromně rozmazlený, protože táta si dal záležet abych měl vždy to co si řeknu. A jako dítě jsem toho dozajista využíval. Ale máma tátu vždycky srovnala, aby mi nekupoval blbosti, které jsem chtěl jen tak z rozmaru. A je jedno kolik mi je, pořád by mě chtěl chránit a rozmazlovat. A já si nestěžuji, i když si teď už o nic neříkám a zakazuji mu cokoliv mi kupovat, pokud se na tom společně nějak nedomluvíme...ale aspoň cítím tu jeho lásku ke mně. A vím že kdykoliv bude na mé straně.

Ziyi to měl jiné, ne že by ho táta nerozmazloval ale Ziyi je samotář a v tátovo očích se o sebe dokáže postarat. Máma říká že se o sebe dokáže postarat líp než táta. Když začal chodit na střední...začal se starat i o mě, protože jsem občas nešikovný. Možná to je důvod, proč jsem nikdy neměl přítele nebo jiné kamarády než ty, co znám od malička. Protože když se ke mně někdo přiblíží, musí poznat moji rodinu a.... táta který když zatne svaly tak se mu trhají trička a Ziyi se svým vražedným pohledem...to nevrhá moc přívětivé světlo. Mám za sebou hned dva bodyguardy. Ale já jsem na jednu strnu rád. vím že když se stane cokoliv, mám se na koho obrátit a vím že oba, i máma i když ten by to asi prospal, budou vždy na mojí straně.

Dojdu se nahoru obléknout a vezmu si tašku na záda. Naštěstí mám školu blízko takže nemusím nikam dojíždět. Táta by se zcvoknul, kdybych měl nedej bože nasednout třeba do auta panebože.

„pa tati a pozdravuj mamku" usměju se a zandám si svačinu do tašky. Ziyi se také rozloučí a pak společně vyjdeme ven zatím co mě drží pod paží abych sebou pro jistotu nešvihl na zem. Upravím si kabát, a ještě se podívám do poštovní schránky s krásně napsaným příjmením Shin. Žádná pošta. Pokrčím rameny a pomalu se rozejdeme malebnou uličkou nahoru na rozcestí. Míjíme honosné domy, dokud nedojdeme až na kopec, projdeme zarostlejším parkem. Po obou stranách cesty jsou pouliční lampy, dokud nedojdeme doprostřed lesoparku, kde je jeden jediný dům. Jako by ten les vyrostl jen proto aby ten dům ukryl. U toho domu není ani jedna lampa, i ve dne vypadá temně. Má zašlou hnědou fasádu. Pár oken bouchá do větru, zahradu má zarostlou a vsadím se že vrátka určitě vrzají. Jisté je že je opuštěný, i když ten dům vypadá krásně.

„říká se, že tam žije strašidlo, třeba upír!" vyjekne nějaký kluk a zadívá se na dvě mladší děti. Vedle něj stojí další kluk a protočí oči. Tomu jednomu mohlo být tak 15 a tomu co strašil děti bylo tak 13, těm menším dětem je tak 10. hlasitě vypísknou. Protočím oči. „říká se, že tam žije sám, protože je prý odporně ošklivý, jeho rodina ho opustila, protože byl tak odporný, že se jim hnusil. Zůstal tu sám a požírá lesní zvěř ale. Pokud se někdo odváží dovnitř tak si pochutná i na lidském mase!" vykřikne a děti hlasitě vyjeknou a utečou.

„přestaň je strašit jsou to jen děti" protočí oči ten nejstarší z nich. „jen si to vymýšlí ten dům je už dlouho opuštěný" zadívá se na děti co se k němu hned běží schovat a ujišťují se, že říká pravdu. Zastavím se před brankou domu a zadívám se na něj. Vypadá tak...tak smutně a chladně.

„opuštěný? Tak proč se tam po nocích svítí, lidé slyší pláč a nářky, nadávky a vrčení! Ten dům není opuštěný! Jen chce abychom si to mysleli" vyjekne. Protočím oči a zadívám se na do jednoho ze zaprášených oken a zamračím se. V okně, jako by se mihl stín, zákoutím hlavou a zadívám se na okno znovu. V oknech jsem jasně viděl dvě žluté oči, jako by svítili až do mé duše. Lehce ucouvnu tím pocitem a zadívám se na Ziyiho který se zájmem poslouchá debatu skupinky kousek od nás. Když se pohledem vrátím na ono okno, stín i zlaté oči jsou pryč. Asi se mi to jen zdálo. zakroutím hlavou.

„jo? Tak to dokaž, dojdi tam a zaklepej na dveře hm?" vyjekne tem mladší z nich.

„Klidně" vyjekne starší, upraví si svojí červenou čepici a otevře branku, která jak jsem tušil zavrzala. Ten vysoký zvuk proříznul vzduch kolem nás, zakrákali vrány a rozlétly se z koruny stromů.

„hej i když je opuštěný je to pořád cizí majetek, neměli byste tam lézt" řekne vážně Ziyi, je mi jasné že chtěl ušetřit toho kluka, aby tam nemusel, ale ignorovali ho. Opřel jsem se o strom a se zájmem pozoroval, jak se kluk po maličkých krůčkách dostává blíže ke dveřím. Jeho kamarád mu dodával odvahu krásnými slovy ‚zbabělčeee nedáš tooo' zatím co dvě malé děti vykukovaly zpoza plotu a občasně si zakrývali obličej. Jakmile chlapec došel až ke dveřím tak zvedl ruku a dvakrát silně zaklepal.

Nikdo, samozřejmě neodpověděl.

„ha vidíš?" vyjekl nadšeně starší chlapec s nově nabytou odvahou. Dveře se najednou rozlítly, vrány za krákali. Prudký pohyb dveří donutil chlapce vykřiknout a klopýtavým během se rozeběhl zpátky. Pod náporem větru se brána několikrát zavřela a zavrzala. Děti s křikem začaly utíkat a Ziyi se několikrát zasmál.

„stačil jen vítr a jsou pryč" zakroutí hlavou. Se smíchem pokynu hlavou abychom šli a zadívám se ještě na dokořán otevřené dveře. Ujdeme pár kroků, než se ozve tichým lesem klidné vrzání. Otočím se a zadívám se na dům. Nakloním hlavu na stranu, když sleduji jak se dveře pomalu a jemně dovírají. To ten vítr.

Na autobusové zastávce se se Ziyim rozdělíme a nasedneme každý na jiný autobus. Dojedu do své školy a zandám si kabát a zimní boty do skříňky zatím co si obuju pantoflíčky s králičími oušky. Vezmu si batoh na záda a pomalým kromě se rozejdu do školy.

‚Jiiing!" ozve se hlas za mnou. Protočím oči a zadívám se na dvě třeštidla co za mnou utíkají.

„ahoj Minghao, ahoj Zeren" usměju se na dvojčata která ke mně nadšeně doběhnou. Jsou dvojvaječná, takže naštěstí se dají rozeznat, mít ty dva ještě se stejným obličejem by bylo za trest. Oba mají hnědě vlasy a přiblblý obličej ve tváři

„Minghao, Zeren! Kolikrát jsem vám říkal že si ze skříňky máte brát batohy" ozve se vedle nich přísný hlas a hodí jim do náruče batohy. Usměju se na černovlasého kluka, je stejně vysoký jako ty dva.

„promiň bráško" špitnou. Xingjie je z nich nejstarší, chodí na tuhle školu už do třetího ročníku zatím co dvojčata jsou v prvním ročníku jako já.

„ahoj jing" usměje se na mě a poplácá mě po hlavě. Pozdravím ho, zadívá se na ty dva a přejede si prstem po krku ve výhružce smrti.

„jestli za mnou zase přijde profesorka Jia s tím, že nemáte pomůcky, nebo tak tak vás zabiju" zaskřípe zuby a oni polknou. Xingjie je ve třetím ročníku jeden z nejlepších studentů, co jsem slyšel od ostatních studentů, když profesoři zjistili že jim sem budou nastupovat hned dva jeho bratři, byli přímo nadšení. No myslím si, že je to teď přešlo. Narozdíl od Minghaa, který má přezdívku Justin a Zerena, je Xingjie přesný opak.

Já měl to štěstí, že mám s nimi přednášky, i když nevím co ty dva zrovna chtějí podnikat, znám se s nimi celý život na to abych věděl, že nedokážou vést ani konverzaci na tož firmu. Sednu si do lavice a protočím oči, když se ti dva, co sedí přede mnou hned otočí čelem ke mně. Začnou mi vyprávět o tom, jak se včerejší den dívali na horor a pak poslouchám jejich hádku o tom, jak se ten druhý bál víc.

„co ty Jing viděl jsi to?" vypískne, byl jsem na tom předtím v kině a podle mě to zrovna nebyl hororový zážitek. Horor je pro mě prázdná lednička nebo jedna porce jídla ale nějaký maniak který pobíhá po lese a vraždí skupinu nějakých puberťáků mi nepřijde jako horror.

„viděl a bylo to nic moc" pokrčím rameny. Bohužel si všimnu jejich spikleneckého pohledu. „co je?" opáčím.

„já si myslím že jsi se bál!" vyjekne Zeren

„jo bál jsi se a teď budeš dělat hrdinu a bůh ví co že hm" zavrtí se laškovně Justin. Protočím oči s tím, že na ně nemám náladu.

„Bááál see" vyjeknou dvojhlasně.

„nebál já se u hororů vážně nebojí a nemám jen tak z něčeho strach" protočím pohledem a tím jsem u nich začal válku, začali se se mnou dohadovat, že to není možné a že to pěkně lžu. A ať to dokážu že se nebojím ničeho. Naštěstí mě zachrání profesorka, která přijde do třídy a začne s výkladem.

Po první přednášce se hned zvednu a vystřelím ze třídy, prodírám se davy abych prošel na druhou stranu budovy. Naštěstí to vypadá že jsem těm dvěma utekl. Cestu mi zatmí náraz a já se skácím se skuhráním na zem.

„jsi v pořádku?" klekne si osoba ke mně a já držím jazyk za zuby abych ho neproklel.

„jo v pohodě promiň" nakonec se omluvím, protože to byla i moje vina a pomalu zvednu oči. Hned zalapám po dechu a hlasitě polknu.

„ukaž" usměje se na mě a mrkne, když se sehne a začne mi sbírat knížky. „ty jsi Zhangjing že?" pozvedne obočí, a to, jak pozvedl obočí je kurevsky sexy.

„j-jo" špitnu a musím si pořád prohlížet jeho tvář. Je tak pěkný, jeho hlas je také moc hezký a vypadá tak mile.

„já jsem Syang, Mu Syang" usměje se na mě. zatřese se mi dech. Nemůžu spustit oči z toho, jak mu jeho brýle nádherně lemují tvář, jak mu jeho tmavě hnědé vlasy jemně padají do tváře. To, jak má mužnou čelist. Dokonce si všimnu jeho znaménka na krku, a dokonce i toho malinkého pod okem. Jeho čokoládově hnědé oči si prohlédnou i mě a usměj se.

„m-moc rád tě poznávám" špitnu. Usměje se a přikývne.

„určitě se ještě poznáme. Znovu na mě mrkne, a to gesto mi přijde taky děsně sexy. Podá mi knížky a když je pouští tak pomalu pohladí moje ruce, cítím, jak mi začínají hořet díky tomu doteku tváře. S lehkým úsměvem rozejde na hodinu. Otočím se za ním a dlouhou chvíli ho ještě sleduju.

„Zhangjing? To byl Syang?" vyjekne Zeren, až moc blízko mého ucha a tím mě vytrhne z transu. Zakroutím hlavou a povzdechnu si, když si uvědomím že vysoký a docela i svalnatý Syang je už pryč.

„možná" vypísknu a rozejdu se rychle do třídy.

„víš Zhangjing... mám takový nápad" sedne si vedle mě Justin a Zeren si otočí židli a sedne si naproti mně ve třídě. To je špatné znamení.

„a to jaký?" protočím oči a opět si všimnu toho jejich spikleneckého pohledu.

„víš.... Xinjie...chodí do stejné třídy...jako Syang" pozvedne obočí. Najednou má mou plnou pozornost. Zeren se Zahihňá a pokyne Justinovi hlavou, aby pokračoval. „můžeme se ho zeptat, aby ti sehnal číslo...ale nebude to zadarmo" vyplázne jazyk.

„jako by ti to Xinjie zjistil" protočím oči a Zeren nafoukne tváře.

„tak fajn když ho nechceš..." pokrčí rameny, zaúpím, hajzlík malej!

„fajn fajn, co za to!" vyjeknu. Oba se na sebe zase zašklebí a já si povzdechnu.

„musíš nám odkázat, že se fakt nebojíš! Musíš strávit noc v tom strašidelným domě!" vyjekne Zeren.

„myslíš v tom- „

„jo v tom strašidelným domě u vás na předměstí!" vyjekne nadšeně Justin. Protočím oči.

„a to je celý? Přespat noc v opuštěný, domě?" povzdechnu si. „fajn tak fajn, ale až v pátek, musím tátovi říct, že budu spát u kamaráda a táta by mi nedovolil spát u někoho v týdnu" protočím oči. Sice to není pravda ale musím tátu předem zpracovat. Justin ani Zeren nejsou dobrý lháři natolik aby jim táta uvěřil, že u nich spím, když to bude kontrolovat...navíc se zná s jeho rodiči, takže musím vymyslet nějakého kamaráda a mám pár dnů na to mu svého imaginárního kamaráda představit. Ti dva se potutelně šklebí a hihňají, protočím oči. Je to jen noc ve starým domě a díky tomu budu mít jeho číslo, to zní jako snadná výhra.

Ty dva pořád vymýšlení a plánují, jak se mi budou smát až to nezvládnu a že se v pátek přesně v 8 večer sejdeme před tím domem a ráno mě v 6 přijdou zkontrolovat a jak se těší až tam ráno nebudu a jak mi to budou připomínat celý rok. Ani nevím, jestli mi víc cuká koutek nebo moje pýcha.

„fajn tady" podá mi Zeren kus papíru. Pozvednu obočí, když začnu číst.

„já Shin Zhangjing přijímám sázku s Wang Minhaem a Wang Zerenem, že strávím noc ve strašidelném domě, pokud sázku vyhraji Zeren a Minghao mi poskytnou telefonní číslo Mu Syanga, pokud ne tak se stanu jejich otrokem po celý jeden semestr, zde podpis? To jako fakt?" pozvednu obočí, o tom otrokovi nebyla zmínka, ale stejně se to nestane. Nakonec mi dají ještě jeden papír s ‚kopií' smlouvy pro ně. Protočím oči, podepíšu obě dvě smlouvy a jednu si vezmu já a druhou si vezmou oni, možná se na ten obor přece jen hodí. Smlouvu si složím do tašky.

Po skončení školy se vydám pomalým krokem na autobusovou zastávku a jakmile dozářím na předměstí tak se vydám pomalým krokem do lesoparku. Zastavím se před tím opuštěným domem a hlasitě si povzdechnu. Nechápu, co na tom domě všichni vidí. Zakroutím hlavou a pomalu se rozejdu domů zatím co mou cestu doprovází křupání sněhu pod mými nohami a krákání vran.