✧ Rune Johansen ✧

Na další zkoušku Rune přišel, jako by vešel domů. Na všechny se usmíval, pozdravil většinou lidí, kteří mu s úsměvem pozdrav opětovali, až došel k Elle. Ještě nikde neviděl Jacoba s Noahem a jelikož nechtěl vypadat jako asociál, dal se s ní do řeči.

   "Jaký byl víkend?" zeptal se ji nevinně. Sám tyhle otázky moc nemusel, ale pořád si ještě potřeboval lidi v orchestru pořádně získat.

   "Úžasný. Byla jsem navštívit prarodiče. Co ty?"

   Ella si právě nasazovala kšíry, aby na ně mohla upevnit už připravený fagot. Rune ji tak trochu zasněně sledoval - vždycky se mu tenhle nástroj strašně líbil.

   Pak si vzpomněl, že má vlastně odpovídat. "Ale ušel. S Aurorou jsme vybalovali moje věci."

   Ella nakrčila obočí. "Aurora?"

   "Sestra."

   "Oh," kývla chápavě. "Má pěkný jméno. Oba máte. Nějaké zahraniční, ne?"

   "Rodiče jsou z Norska," vysvětlil krátce. Jeho pohled pak padl ke dveřím, které se prudce otevřeli. Dovnitř si to napochodoval Jacob s šibalským úsměvem na tváři. Došel až k nim.

   "Kde je Noah?" zeptal se hned Rune. Pak si uvědomil, že mohl nejprve alespoň pozdravit. Přece jen si ale s Noahem rozuměl zatím nejlépe z celého orchestru a dokázal se s ním už bavit bez nervozity, že něco podělá.

   Jacob se na něj překvapeně podíval. "Ehm, Noah? Ten dneska nepřijde, jel na nějakej seminář kvůli soutěži, do který jde."

   Rune si skousl ret. "Aha. Jasně." Rozhlédl se kolem. Lidé s nástroji v ruce začali opouštět místnost a mířili do sálu, z čehož Rune usoudil, že bude muset jít ladit. Omluvně se podíval na Jacoba s Ellou a vypařil se.

✧

Zkouška skončila. Sál se začal pomalu vylidňovat, až Rune zůstal v místnosti skoro sám a dával si do pořádku noty. Měl to těžší, jelikož noty houslisty měly třeba tři strany, což znamenalo, že Runeho klavírní tak šest. Nestíhal je během zkoušky dávat zpátky, natož tak hledat ještě další, které se právě měly hrát.

   S úsměvem zastrčil do složky poslední list znělky Harryho Pottera a zavřel ji. Zvedl se a začal zavírat víko, když za sebou uslyšel hlas.

   "Rune? Můžeme si promluvit?"

   Rune se tak lekl, že málem víko klavíru upustil. S nejvyšší opatrností ho tedy zavřel a otočil se. Na kraji pódia stál Noah v bílé košili, jako by právě přišel ze svého koncertu. Rune se na něj překvapeně podíval. "Co tady děláš? Nemáš být na nějakým tom semináři?"

   "O to právě jde," pousmál se Noah. "Máme obědovou pauzu, je to kousek odsud. A něčím mě pěkně překvapili."

   Runeho pohled se změnil ve zmatený. "Jak jako?"

   Noah došel až k němu. "Jde o soutěž, která se bude konat za pár měsíců. Je to jen malá, ne nijak důležitá soutěž, ale přihlásil jsem se tam, abych se připravil na soutěž, co mě čeká příští rok."

   Rune se pořád nechytal. Nechápal, proč mu to všechno Noah říká, kam směřuje. 

   "A já si samozřejmě o té soutěži moc nezjistil, proč bych četl podmínky a tak, že jo," uchechtl se, když pokračoval. "Tak za dvacet minut bude seminář pokračovat. A na konci máme vyplnit poslední papíry. A já myslel, že můžu hrát sám, ale údajně požadují klavírní doprovod, který tam musím napsat taky."

   V Runeho hlavě blikla žárovka. Oh, pomyslel si. On chce, ať ho doprovázím.

   "Vím, že se známe ani ne týden. Ale jsi momentálně doslova jediný klavírista, kterýho znám a on nezná mě, protože za ty roky už se mnou moc lidí spolupracovat nechce," zasmál se nervózně.

   "Proč ne?" bylo to jediné, na co se Rune zmohl.

   "Řekněme, že to místy beru až moc vážně? Několik soutěží mám za sebou, na každý mě doprováze někdo jiný. Nikdo nevydržel do další soutěže. A myslím, že jsem mezi místními klavíristy za nějakýho spratka nebo co. Ne, že bych se jim divil."

   Rune mu nechtěl věřit ani slovo. Noah vypadal jako ten nejmilejší člověk na světě, který se na chodnících vyhýbá mravencům, aby je nepřipravil náhodou o život. Nemohl si představit, jak na někoho jen zvýší hlas. Ale taky ho ještě neznal.

   Až moc se zamyslel. Proto Noah žvatlal dál. "Pravdou je, že jsem přemýšlel o tom, že bys mi mohl dělat doprovod na tu druhou soutěž. Ale chtěl jsem s tím ještě počkat, jestli si vůbec budeme rozumět a tak. Jenže teď přišlo tohle a já potřebuju klavíristu, čímž se možná připravím o šanci na tu druhou soutěž, protože to se mnou pravděpodobně taky nevydržíš, ale-"

   "Přestaň, prosím tě," přerušil ho Rune s lehkým úsměvem. "Moc mluvíš pro nic. Klidně ti udělám doprovod."

   Noah se sekl. Koukal na Runeho s nedůvěrou v očích. To je vážně tak strašný, aby ani nevěřil, že mu na to kývl? "O-okay," zakoktal se. "Tak já  tě tam napíšu. Tvé příjmení je Johansen, že?"

   Rune přikývl. A Noah se konečně usmál. "Wow. Ani nevíš, jak jsem ti teď vděčný. Fakt moc děkuju."

   "Napiš mi pak. Ohledně zkoušení, co budeš hrát a tak," usmál se Rune.

   Noah přikývl, jeho tvář překypovala radostí. "Už se musím vrátit. Ale panebože, předem se za sebe omlouvám."

   Na to se otočil a začal klusat pryč. Rune se opět pohnul, až když Noaha neviděl. Vzal si svou složku not a vydal se do šatny, hlavu plnou toho, na co právě kývl.

   Už viděl, jak Noah vybere skladbu, ze které nebude moc ani spát. Proto ho klavíristi neměli rádi? Vybíral moc těžké skladby?

   Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, jak se vedle něj postavil Jacob, když si balil věci. Taky do něj málem narazil, když se otáčel k odchodu.

   "Chceš hodit? Dneska jsem tady autem," nabídl mu Jacob, než se Rune stačil omluvit. Koukl nahoru na Jacoba (byl o něco vyšší) a pokrčil rameny.

   "Jasně, proč ne."

   Následoval ho před divadlo, kde měl zaparkované auto. "Viděl jsem, že ses dneska bavil s Masone. Ten taky s námi někdy chodí na kafe a tak," nadhodil Jacob, aby mezi nimi nebylo ticho.

   "Jo, vím. Noah se zmínil. Přijde mi fajn," pousmál se. Sice se s ním Mason dneska mluvil spíše jen o notách, takže z toho nepoznal naprosto nic, ale jen se snažil pokračovat v konverzaci.

   Nasedli do auta. Jacob zamkl. "Pojistka," vysvětlil s úšklebkem.

   Rune chápavě přikývl. V té době ještě nevěděl, že to žádná pojistka nebyla. 

✧✧✧