Je vysoký a svalnatý.
Velmi dobře stavěný.
Nese se hrdě jako páv.
Na sobě ošuntělý háv.
Oči chladné jako led,
avšak barvou připomínají med.
Vlasy barvy krkavčích křídel,
odvrátil se od něj každý přítel.
Plné rty s malinovým nádechem.
Jde cestou zaprášenou prachem.
Jeho kůže je nezdravě bílá.
Myslíš na to, jak líbá?
Neusmívá se a mlčí,
stále však hrdě kráčí.
Modřiny na těle jsou znakem hrdinství.
Vedou ho na volné prostranství.
Špínou a blátem ho vlečou dál,
dav křičí, chtějí, aby se bál.
Ale on mlčí, jde stále dál,
jeho popravčí na louce stál.
Na hlavě kápě v duši chlad,
musí zajistit, aby rodina neměla hlad.
Díra místo hrobu je již připravena,
mečem má mu býti sťata hlava.
Až teď se v tváři zjevil děs
a mysl zatemnil běs.
Ale stále, stále jde dál.
S vrozenou hrdostí pochoduje král.
Král jež byl sesazen,
podveden a zrazen.
Jistý krok a chladná tvář.
On nebyl žádný lhář.
Byl spravedlivý a mírný,
ale svět je krutý.
A spravedlnost je záležitost vrtkavá,
a teď za hloupost životu zamává.
Byl sražen na kolena,
všude je zaschlá krev a špína.
Očima po okolí těká.
Naposledy se na svět dívá.
Slunce, tráva, ptáci, nebe.
Ta krása mu vzduch z plic bere.
Nechce pryč, chce stále žít,
ale i on ví, co se bude dít.
Hlava na špalku, kolena v prachu,
sekyra je již v rozmachu.
Hlava se kutálí a krev proudem teče.
Mladý král zemřel v kleče,
v prachu a špíně. Oči jsou skelné,
do nebe se upírají v touze.
Ústa jsou pootevřená.
Výkřik se prostranstvím stále rozléhá.