A je to tu. Teď jsme naložili poslední krabici a zbytek za 2 dny přivezou stěhováci. Teď už nasedám do auta a můžeme vyjet vstříc novému domovu.

Už jedeme kolem 1 a půl a už nám zbývá jen 5 kilometrů od našeho nového domova. Říct že se těším, ani za mák. Ale díky mému zranění jsem tam už nechtěla být, aby mi to tam všechno připomínalo co se mohlo horšího. Najednou mi zablikal mobil a já se koukla kdo mi píše.

Vyndej  si ty sluchátka, jsme tady.

Ach máma. Udělala jsem co mi řekla ve chvíli kdy jsme zastavili před docela hezkým domkem. Ani jsem si nevšimla že mi to přemýšlení trvalo tak dlouho. Když jsem vylezla z auta už se k domu rozběhli moji 2 sourozenci.

Nebyl to špatný dům byl docela i hezkej, ale na 5 lidí podle mě moc velkej. No jo, co nadělám. Popadla jsem pak krabic a vyšla vstříc novému domovu. Když jsem otevřela dveře bylo to ještě větší než to vypadalo šla jsem chodbou a hned jsem vešla do obýváku.

Hned vedle obýváku byla zase kuchyň.

Páni docela obří. Pak dole bylo ještě par pro mě nezajímavých místností a tak jsem šla po schodech na horu a zkusila hned první dveře a schodku okolností červené, miluji červenou. A když jsem vešla zůstala jsem stát na místě. Byl úžasný.

Sešla jsem znovu dolů a všimla si skleněných dveřích na zahradu. Přišla jsem k nim a odšoupla je stranou a vyděšeně koukala na basketbalové hřiště přede mnou.

,,My víme že to nebyl asi nejlepší nápad, ale nechceme aby jsi ztratila svoje právě já zlatíčko." Řekla za mnou mamka a já se zmohla jsem na přikývnutí. Radši jsem ty dvee zase zašoupla a šla do pokoje. Sedla jsem si na gaučík pod postelí a zapla si notebook. Hned jsem najela na facebook a hned na mě vybafli miliony zpráv typu jaké to tam je, jak se mám, že jim chybím atd..... Na vše jsem jim odpověděla a ještě si chvíli s nimi spala. Když jsem se koukla na čas bylo 22:05 tak jsem zaklapla noťas a šla spát. Zítra mě čeká vypalování a další den škola. Moc se tam netěším, ale co nadělá. Vylezla jsem na postel a hned ušla jen co jsem zavřela oči.